Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kulovnice
Ve Vickovicích jsem støílel dost srnèího, také zde ale byli divoèáci a brokovnice pøestávala staèit. Poøídil jsem si tedy kulovnici. V originále rakouskouherská jezdecká karabina – Manlicher rá¾e 8,2x50R.
S touhle zbraní jsem si u¾il svoje. Za prvé to byl její nenapodobitelný zpìtný ráz. Tuto vlastnost jsme mìli okusit s foøtem hned pøi seznámení oba na vlastní kù¾i. Pøivezl jsem si ji a bylo nutné sezkusit, jak støílí. Byla hezká, celopa¾ebná. Závìr, aby nevypadala vojensky, byl upraven do tvaru ¾aludu. Zásobník na pìt ran. No – paráda!
Na zahradu polesí Vickovice jsme šli vybaveni Rudým právem. To byly nìjaké noviny. Velké ve svém formátu! Bylo urèeno, ¾e první budu na padesát metrù støílet já. Šéf pušku okoukl a povídá: „Kouknou, ta potvora má vrtání jako moje Mexièanka. Rozbije jim to hubu. Dají si pozor!“
Musím vysvìtlit tu Mexièanku. Vlastnil polesný kulovnici, kterou kdy¾ jsem poprvé uvidìl stát ve stojanu, tak trochu zaprášenou, mohl ka¾dý pova¾ovat za vzduchovku. Hlaveò nebyla o mnoho silnìjší, jen ten otvor pro støelu byl vìtší. Ta strmost vrtání, kterou ta flintièka mìla, se nedala najít snad nikde jinde. Hlavní však na té pušce bylo Made in Mexiko a datum z konce devatenáctého století. Nikdy jsem ale nebyl u toho, kdy¾ se z této zbranì støílelo.
Tak teï aby mi ta moje nerozbila koukání, zasadil jsem ji pevnì do vidlice jablonì, co nejvíce chytil a vystøelil. Výsledek byl ten, ¾e Rudé právo zùstalo netknuto a z obou dírek nosu mi tekla krev!
„Uká¾ou to sem! Jak se mohli nìkam trefit, kdy¾ si rozbíjeli nos? To musejí takhle.“ Foøt pøebil, opøel pušku o jabloò a vystøelil. Výsledkem bylo zase nìco zajímavého. Krev mu sice netekla, ale kulovnice le¾ela na zemi! „Tak to je horší mrcha, ne¾ ta má moje.“ Noviny zasa¾eny nebyly. Pak jsme se nìjak nauèili s tím vra¾edným nástrojem zacházet. Skuteèností bylo, ¾e noviny jsme zasáhli do horního okraje na pouhých patnáct metrù! „To nic, pøinesou pilník, kladivo a pilku na ¾elezo!“ A dìly se vìci nevídané. Nakonec se ty noviny na tìch padesát metrù daly zasáhnout docela dobøe a do støedu.
„Tak a teï dou za Kleèákovy. Chodí tam lazar a bude pou». Mìli by ho mít na ránu.“ A tady je zaèátek další pøíhody z Vickovic, která zní jak ta povìstná latina, ale není to tak. Svìdkem byl Toník Novákù, nejprve hajný, potom technik a nakonec foøt na Bohdanèi.
Podle navedení našeho foøta jsem šel na toho srneèka za Kleèákovu zahradu. Byl to skuteènì lazárek. Palièkáø a ještì nic moc ve zvìøinì. Prostì pou»ový srneèek pro dva.
Vycházel docela brzy na jetelištì. Nestál jsem ani pùl hodiny. Vyšel. V poklidu a bezpeènì. Zamíøil jsem s oporou na osmdesát metrù. Rána jako z dìla! Toti¾ moji kulovnici se dalo poznat mezi stem výstøelù i podle kraválu, jaký dìlala. Srnec na to skoro nic. Z Chotusic sem toti¾ zalétávala vojenská letadla, kdy¾ vyvádìli mladé. Tak¾e nìjaká rána sem nebo tam, nic nebylo. Zašel do kraje lesa a koukal, co se to asi stalo.
Potichu, jak bylo jen mo¾né, jsem pøebil. Znova namíøil a zmáèkl spouš». Po ránì se srnec trochu nahrbil, poskoèil nìkolik krokù a v ostrùvku tøtiny se zlomil. Poèkal jsem tu povinnou chvilku a šel k úlovku. Rána to nebyla nijak ukázková. Hodnì dozadu na játra. Ale sedìla a srneèek byl zhaslý. ®ádnou paseku, jako dìlají ve zvìøinì sedmièky, ta kule neudìlala. Jen tak prošla.
Vyvrhl jsem úlovek a odnesl domù. Tam mi zaèalo vrtat hlavou, jak to vlastnì na kraji lesa za Kleèákovými bylo. Proè se nechytila ta první rána? Kam vùbec šla? Došel jsem na místo èinu. A hledal. Stopy po první ránì jsem našel v jetelišti dost mimo místa, kde asi stál cíl. Nejvìtší pøekvapení však pøišlo, kdy¾ jsem našel jasný dùkaz o cestì kulièky, která ukrátila srneèkovi ¾ivot. Prošla okrajem smrku, mo¾ná tak dvacet centimetrù silného, a vybìhla tak, ¾e našla smìr, kam bylo urèeno. Støelil jsem toho srnce skrze døevo!
S Toníkem Novákù jsme si to prohlédli naprosto jasnì. Nemusí mi nikdo vìøit. Mù¾e mì mít za lháøe. Ale toto není myslivecká latina!
Pamìtníci, vzpomínejte!