Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (22) Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * * Honza a drak (2/2)
Slunce pálilo ostošest a v dolíku pøed jeskyní se rozprostíralo lákavé jezírko. Drak brzy povylezl a sna¾il se aspoò jednou hlavou dosáhnout k vodì. Byl však krátký. Zvedl tedy druhou a pátral kolem dokola, zda se na nìho nechystá zaútoèit královské vojsko. Široko daleko však nikoho nevidìl, a tak neodolal pokušení, chvíli se osmìloval a pak hup do jezera! Bla¾enì se cachtal v chladivé vodì a støíkal kolem sebe.
Na tu chvíli Honza èekal. Spustil se po lanì pøed jeskyni a zahradil drakovi zpáteèní cestu. Pak ho oslovil. „Pøicházím za tebou jako posel pana krále. Kdy¾ mu vydáš jeho dceru a odletíš nìkam jinam, nic se ti nestane. Pokud ne, budu muset pou¾ít násilí – a to bych nerad.“
Drak se dál rozvaloval ve vodì: „Proè pan král nepøišel osobnì? Proè za mnou posílá svého šaška?“
„Nejsem královský šašek,“ bránil se Honza, „ale poctivý èlovìk, který neschvaluje únosy.“
„Zmiz – a já ti dám taky pokoj,“ zasyèel drak.
Chvíli si vymìòovali podobné názory, ale nikdo nechtìl ustoupit. Draka urá¾elo, ¾e ho provokuje takový neškodný èlovíèek, a dostal vztek. Šlehl po nìm ohnivým jazykem, ale Honza uskoèil a natáhl si pøes hlavu mokrý pytel s dírou pro oèi. Kdy¾ to drak zkusil podruhé, Honza mávl rukou a vedle nìho ¾uchl na zem svazek cepù. Drak zaèal zuøit, zahøívat se a chrlit oheò ze všech tlam. Honza pobíhal po bøehu a uskakoval pøed šlehajícími plameny. Za chvíli rozpálený drak ohøál vodu natolik, ¾e z mìlkého jezírka zaèala stoupat pára a zahalila bojištì.
Honza dobøe vìdìl, proè nešel na draka s meèem. Tlusté draèí krky by nepøesekl. Kdy¾ se však z mlhy vynoøila nìkterá draèí hlava, Honza ji omráèil cepem, hlava spadla do vody a utopila se. Vroucí voda draka pálila a rozbìsòovala tak, ¾e ztratil veškerou rozvahu. Honza svùj trik zopakoval sedmkrát – a bylo po drakovi!
Byl z té bitvy popálený a málem taky uvaøený, musel se honem namazat sádlem, ale jinak to pøeèkal ¾iv a celkem zdráv. Kdy¾ se vzpamatoval a vydýchal z toho nejhoršího, vešel do jeskynì. Poprvé byl pøekvapen, kdy¾ vidìl, jak je jeskynì prostorná a èistá. Druhým pøekvapením byla královská dcera, která byla ustrojena jako dìveèka z kuchynì. Potøetí a naposled se podivil, kdy¾ v další jeskyni našel draèí mládì!
Princezna se mu hned vrhla kolem krku, chvíli breèela, pak mu dìkovala, ¾e ji vysvobodil, a nakonec chtìla, aby zabil i tu malou saò, o kterou se musela starat.
To Honza odmítl. „Chudáèek…,“ litoval mládì, „otce jsem mu zabil, matku má bùhvíkde, kdo se o nì postará? Kdybych to byl vìdìl…“
Ale to u¾ do jeskynì vtrhli jeho prùvodci a chtìli se hrdinsky vypoøádat s bezbranným dráèkem.
Honza prohlásil, ¾e jenom pøes jeho mrtvolu, a ¾e se o nìho postará sám. „Odvedu si ho s sebou, tøeba z nìho bude nìjaký u¾itek.“
Jestli Honza èekal, ¾e se bude vracet na hrad špalírem vdìèných lidí, které zbavil nebezpeèí, byl zklamán. V ulicích mìsta bylo jen pár obvyklých zevlounù. Na hradì to nebylo o moc lepší. ®ádní trubaèi, ¾ádná hostina, ¾ádný ohòostroj. Dali mu najíst, vyplatili slíbený obnos a koukali, aby u¾ byl s tím draèím potomkem pryè. Honza poprosil o koèár, a» mù¾e v mìstì nakoupit nìjaké dárky pro rodièe a sourozence a vzít s sebou také krmení pro to dráèe. Po chvíli neochotného rozva¾ování mu vyhovìli, ale hned si to strhli z odmìny.
Zachránìný dráèek sice poslušnì letìl, ale nebyl zvyklý moc lítat, a tak cesta ubíhala jen pomalu. Honza u¾ byl z celé štrapáce poøádnì unavený a pøi prvním pøenocování v lese spal jako zabitý. Druhou noc ho ze spánku probraly nìjaké hlasy, dupot a r¾ání koní.
Zalepenýma oèima zahlédl nìkolik mu¾ù, vyskoèil a popadl do ruky poleno od ohnì. Mezi nohama mu¾ù i koní pobíhal dráèek, syèel a kousal, mu¾i kleli, konì se plašili, Honza mával doutnajícím døevem, z nìho¾ odletovaly jiskry, a¾ se lapkové vzdali pokusu pobrat všechny vìci, vyskoèili na konì a zmizeli.
Staèili ovšem, ještì ne¾ se Honza probudil, odøíznout z jeho opasku to nejdùle¾itìjší – váèek s penìzi. To byla pohroma! Honza nevìdìl, zda má být rád, ¾e ho nezabili, nebo litovat ukradených penìz. Posbíral všechny balíèky, našel osla, který daleko neutekl, a pohladil po všech hlavièkách dráèka, který se projevil jako stateèný bojovník. Tohle stvoøení mu pøirostlo k srdci a dodalo odvahu vydat se domù s hubenìjším výdìlkem, ne¾ jaký chtìl pøinést.
Doma ho pøivítali stokrát srdeènìji a vdìènìji ne¾ v královském hradì a jistì by tomu tak bylo i tehdy, kdyby pøišel docela s prázdnou. Stále dokola musel vyprávìt o své cestì, jak se vydal na draka a co všechno se mu pøihodilo.
Na køivdu, která se mu stala, nemìl èas myslet, èekala ho spousta práce. Po nìjakém èase mu to však nedalo a napsal panu králi, ¾e byl pøepaden a pøišel o zlato, které si vydìlal, ¾e lupièi by mìli být dopadeni a on odškodnìn. A ¾e kdyby ty zlotøilce nemohli najít, a» se dr¾í toho, ¾e spíš ne¾ na sprosté lapky vypadali na královskou jízdu.
Pan král mu odpovìdìl, ¾e s ním velice cítí, ale mù¾e zajistit bezpeènost pouze na královských cestách, a ne nìkde v lese, tak¾e o ¾ádném odškodnìní nemù¾e být øeè. A ¾e vìøí, ¾e zmínkou o královských jezdcích nechtìl pisatel naznaèit nìco, co by mohlo vrhnout špatné svìtlo na vyhlášenou poctivost a dobrotu Jeho
Velièenstva, nebo» jinak by mu nezbývalo, ne¾ ho odsoudit pro drzou urá¾ku a pak zavøít do vìzení.
„Snad se nechceš pustit s panem králem do køí¾ku!“ hrozila se matka.
„Ty nemáš rozum,“ pøidal se otec.
„Mám,“ odporoval Honza, „proto se s králem soudit nebudu, ale má to u mì schované.“
Místo toho se radši vìnoval malému drakovi. Byl velice hodný a pøítulný, chodil za Honzou jako pejsek, celá vesnice se na nìj chodila dívat, hodné dìti se s ním smìly projít po návsi, ty zlobivé pak maminky strašily, ¾e si je drak vezme. Jediné, co Honzovi vadilo, ¾e mu u¾ pod jazykem zaèínaly vyskakovat plamínky a hrozilo nebezpeèí, ¾e chytne sláma v stodole. Musel pro nìj pøistavìt zdìný chlívek. Vydr¾el v nìm pøes celou zimu a mìl tam tak teplo, ¾e se k nìmu všichni chodili ohøát.
Zjara se Honza rozhodl, ¾e se vydá opìt do svìta, a to tentokrát s drakem.
„Zùstaò doma, Honzíèku,“ pøemlouvala ho matka. „V¾dy» se toho zvíøete všichni leknou. Zpùsobí lidem škodu! Pøinese ti smùlu!“
„Jen se, maminko, nebojte,“ uklidòoval ji Honza. „Je dobøe vycvièené.“
„A kam chceš jít?“
„Kam nás nohy ponesou.“
A víc z nìho nikdo nedostal.
Honza se vydal stejným smìrem jako vloni a cestou budil velké pozdvi¾ení. Lidé se draka báli a s obavami sledovali, jaké pøedstavení ten nebojácný chasník na návsi pøedvádí. Drak umìl ¾onglovat s míèi, sedmihlasnì zpívat a støíkat – úplná zpívající fontána, toèit se jak lochneska… Nejvíc se však lidem líbilo, jak se spolu jednotlivé hlavy hádají a perou nebo vybírají do kloboukù.
Tímto tyjátrem si Honza ka¾dý den vydìlal tolik, ¾e to staèilo k ob¾ivì jemu i drakovi. Nìkde pøespali v hasièárnì, nìkde v prázdné stáji, v nejhorším pøípadì pod širákem, a tak postupovali, a¾ došli ke královskému mìstu. Tam mìl Honza namíøeno!
Vplí¾il se tam za soumraku. Lidé si vzpomenou na starého draka, øíkal si, a budou se bát víc ne¾ jinde. Ale hned v první hospodì ho vyvedli z omylu.
„Proè bychom se báli?“ divili se strejci.
„V¾dycky jsme tu mívali párek drakù,“ povídá první. „A nebyli zlí,“ povídá druhý. „Brali si jen obèas z královských stád, která jsou dost velká, nìjaký slabý, nemocný kus, který by se musel stejnì utratit.“
„Tak, tak,“ pøitakal tøetí. „Jen¾e pan král je lakomý a nalíèil na nì otrávenou ovci. Saò to nepøe¾ila, a tak není divu, ¾e se drak namíchl a unesl králi dceru, aby se mu starala o osiøelé mládì.“
„Byla líná a nepoøádná. Drak ji aspoò pøitáhl k práci,“ podotkl pøedchozí øeèník.
„Proè jste mi tohle neøekli?“ tloukl se Honza do hlavy. „Kdybych to byl býval vìdìl…“
„Ptal ses nás? Neptal,“ odpovìdìli mu lakonicky. A pak mu ještì barvitì vylíèili, jak chodili do Draèího údolí na výlet a drak se jim pøedvádìl, jak si dokonce nìkteøí z nich rozšíøili pukliny nad jeskyní a pokøikovali na nìj, aby jim pustil trochu ohnì, ¾e si opeèou buøty.
Honza mìl pùvodnì v úmyslu pohrozit králi, ¾e kdy¾ mu nevrátí ukradené zla»áky, vypustí do jeho revíru nového draka, ale to, co se dozvìdìl, ho zabolelo tak, ¾e se hanbil a umínil si, ¾e u¾ s tím královským spolkem nechce mít nic spoleèného. A zmínka o opékání buøtù ho pøivedla na dobrou myšlenku.
Vrátil se s drakem domù, celé léto ho dobøe krmil, na podzim se s ním pak vydal k blízkému zámku a dal se najmout do slu¾by. Pan správce udìlal podle Honzova návrhu jisté stavební úpravy a pak u¾ všechno bì¾elo jako po másle.
Co to bylo? Zámek mìl sedm pokojù, v nich sedm krbù, pod nimi sedm sopouchù. Ve sklepì le¾el drak a ka¾dá jeho hlava posílala oheò a teplo do jednoho krbu.
Honza draka krmil a reguloval topení podle po¾adavkù panstva a kapacity svého pomocníka.
A tak tam za slušnou mzdu slou¾ili ka¾dou zimu a¾ do doby, ne¾ bylo vynalezeno ústøední topení.
Vplí¾il se tam za soumraku. Lidé si vzpomenou na starého draka, øíkal si, a budou se bát víc ne¾ jinde. Ale hned v první hospodì ho vyvedli z omylu.