Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (20)
Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Ondra od jezera
Král Jezerního království mìl tuze domýšlivou dceru, ¾ádný z nápadníkù jí nebyl dost dobrý. Nestaèilo jí, ¾e pro ni pøijí¾dìli na ušlechtilých koních, pøiplouvali s krytými èluny, ¾e pro ni posílali pøepychové koèáry. Umanula si, ¾e se vdá jen za toho, kdo si pro ni pøiletí a dopraví ji na své sídlo nejkratší cestou – vzduchem. Královna jí domlouvala, ¾e zùstane na ocet, ale co si princezna vzala do hlavy, to jí nikdo nevymluvil. Král to dal tedy vyhlásit a hned se našli pošetilci, kteøí zatou¾ili po nejbohatší nevìstì v zemi. Vymýšleli nejrùznìjší zpùsoby létání, padali z oken, vikýøù, hradeb a vì¾í, ale nikdo nevzlétl. Zato bylo plno rozbitých hlav, polámaných rukou a nohou.
Ve vsi na druhém konci jezera ¾il chalupník Ondra. Vìtšinou pracoval na poli, ale kdy¾ mìl chvilku volna, vyplouval s loïkou na vodu, krmil labutì, racky, ryby a rozhlí¾el se po svìtì.
Tehdy jeden svobodný soused chytil labu», zabil ji, pøivázal si její køídla k pa¾ím a ¾e prý si poletí pro princeznu. Ne¾ si natloukl nos, vydalo se pár jiných hlupákù k jezeru pro labutí køídla a chtìli se uèit létat. Ondra jim jejich bláznovství rozmlouval, ale marnì. „Uhni nám z cesty,“ køièeli na nìho, „nepøeká¾ej!“ Ondra se kvùli zabité labuti rozzlobil, vrhl se na nì a pral se s nimi tak dlouho, dokud je nezahnal od jezera.
Potom jiný svobodný mladík nachytal koš ryb, vyndal z nich vzduchové mìchýøe, svázal je k sobì a vìøil, ¾e kdy¾ se k nim pøivá¾e, budou ho nadnášet jako rybu ve vodì. Sotva se to rozkøiklo, našlo se znovu pár bláznù, vzali sítì a hnali se k jezeru. Ondra na nì volal: „Mìjte rozum! Vzduch není voda. Copak v nìm budou stoupat rybí mìchýøe?“ Ale lidi, které poblázní vidina bohatství, ¾ádná slova nezadr¾í. Ondra se musel znovu pustit se všemi do køí¾ku. Utr¾il plno modøin a boulí, ale nakonec se mu podaøilo zahnat domù i pobláznìné rybáøe.
Rozpálené hlavy se za èas uklidnily, Ondra vyjel znovu na jezero, vyhlí¾el labutì a bál se, ¾e u¾ nikdy nepøiletí. Ale ty se objevily a dìkovaly mu, ¾e jim zachránil ¾ivot. Potom se zeptaly: „A co ty, Ondøeji, ty se nechceš o princeznu ucházet?“
„Co¾ o to,“ øekl Ondra, „¾enskou ruku bych doma potøeboval, v¾dy» jsem na všechno sám, ale nevím, jestli je princezna ta pravá. A kromì toho – copak mù¾e èlovìk létat?“
„S naší pomocí ano,“ øekly labutì. „Jestli to chceš vyzkoušet, udìlej nám postroje, zapøáhni nás do loïky a uvidíš!“
Ondra tedy vyrobil lehké postroje, sedl si do loïky, zapøáhl do ní dvanáct labutí, ty se rozjely po hladinì, vznesly se do vzduchu a letìly ke královskému sídlu.
Jakmile se labutí spøe¾ení pøiblí¾ilo k zámku, lidé se zastavovali, zvedali hlavu k obloze a volali: „Podívejte, vzduchem letí loï. Loï ve vzduchu. Vzducholoï!“
Ondra dr¾el na dlouhých opratích šest párù bìlostných labutí, jemnì je øídil a pøistál s nimi tìsnì u bøehu, nedaleko altánku, kde právì svaèila královské rodina. Všichni vybìhli ven, mnuli si oèi a nemohli tomu divu uvìøit. Ondra vystoupil z loïky, drobátko sklonil hlavu a øekl: „Pøeju pìkné odpoledne. Pøiletìl jsem si pro princeznu.“
Teï teprve všichni doèista zkoprnìli, proto¾e vidìli, ¾e to není ¾ádný urozený pán, ale obyèejný chasník z vesnice.
První se vzpamatoval král. „První èást podmínky jsi splnil,“ øekl hlasem jako mílius. „Teï musíš ještì dokázat, ¾e jsi schopen odletìt s naší dcerou domù. Ale jestli tvoje létající loïka unese dvì osoby, to se musí nejdøív vyzkoušet. Jistì uznáš, ¾e takovou zkoušku nebude podstupovat má jediná dcera.“
Posadili mu tedy do loïky dìveèku z kuchynì, která byla stejného stáøí a postavy jako princezna. Ondra vzal do rukou opratì, pobídl labutì k letu, ale ouha! Náklad byl pro nì pøíliš tì¾ký, nemohly se vznést. Ondra u¾ se smiøoval s tím, ¾e se vrátí domù s ostudou, ale vtom pøiplavalo velké hejno ryb, kterým také zachránil ¾ivot, opøely se hubièkami o dno loïky, zabraly ploutvemi, loïka se rozjela jako po másle a labutì se vznesly do vzduchu.
.jpg)
A pak Ondra s Bo¾enkou, tak se ta dìveèka jmenovala, letìli nad jezerem, nad loukami a lesy a dívali se na zem z výšky, z jaké ji dosud ¾ádný èlovìk nespatøil. Za chvíli se ale Bo¾enka zaèala chvìt zimou i strachem a Ondra ji musel pevnì objímat, aby se tolik nebála a bylo jí teplo. Zalíbilo se mu to tak, ¾e kdy¾ pøistál doma, nemìl u¾ chu» vracet se pro princeznu. „Co bych s ní ostatnì dìlal?“ øíkal si. „Vaøit jistì neumí a v hospodáøství by nadìlala víc škody ne¾ u¾itku.“
Vzal si Bo¾enku, mìl s ní kupu dìtí a spokojenì si ¾ili.
A co princezna? Byla ráda, ¾e se nemusí provdat za obyèejného venkovana, a dále èekala, a¾ pro ni pøiletí nìjaký vznešený princ na létajícím koberci. Nevím jen, zda se doèkala.
Eduard Svìtlík
* * *
