Rád se toulám pøírodou. Kochám se, jak by øekl Rudolf Hrušínský jako doktor z filmu Vesnièko má støedisková, tìším se pohledy do krajiny, na panoramata, do lùna lesù i širokých luk, raduji se z detailù – z rozkvetlé mateøídoušky na kraji cesty, z tøepotajícího se motýla, ze skøivánka vyzpìvujícího nad mou hlavou, chrobáka plahoèícího se po hroudách, z bizardnì rostlého stromu, èernobílé kresby olšových vìtví i køehké krásy jemnì zelené bøízky. Uchvacuje mne bílý kostelík na návrší – takové maloval Josef Lada, líbí se mi èervené vesnické støechy rozstøíknuté v zeleni zahrad, sadù a polí èi seskupené kolem kulaté návsi se zvonièkou a voòavými lípami.
Kdekoliv jsem, kamkoliv pøijedu, na mìsíc, týden èi jen den èi dva, tou¾ím projít okolí, poznat kraj, jeho krásy a taje. Projít se polními cestami, úvozy, silnièkami, podél nich¾ u¾ Marie Terezie naøídila vysázet stromoøadí ovocných stromù, vyšplhat na temena kopcù, sejít do údolí, kráèet široširými rovinami, namoèit si nohy v potoce, zastavit se u bo¾ích muk, pøièichnout ke snítce máty, obejmout mohutného stromového velikána, lehnout si do vonícího sena a pozorovat obláèky na modrém nebi.
Aby všechny tyto krásy èlovìk vnímal, musí chodit pìšky. Ani na kole, co¾ je stále populárnìjší zpùsob trávení volného èasu, není schopen je plnì pro¾ít a vstøebat, nato¾ pak z okénka automobilu.
Chodím pìšky rád. Dovoluje mi to zastavit se u krásné roubené chaloupky, hledat dávná poselství v práci kameníka na gotickém portálu kostela, myslet na generace lidí vytváøejících kulturní krajinu, sehnout se k fialovému kvìtu koukolu, sebrat høíbek, jen¾ se krèí v mechu, osahat strukturu kùry stromu, uhnout z cesty a toulat se lesem, zamíøit fotoaparát na poutavou scenérii. A také se zasnít, nechat se unášet fantazií, vytváøet si pohádkové pøedstavy. Miluji toti¾ pohádky.
U rybníka si sedícího rybáøe pøetransformuji v hastrmana, v paøezu porostlém mechem vidím hejkala, balvan mù¾e vypadat jako nahrbený èert… doma v køesle si motivy pro pohádky, které tak rád poslouchá mùj vnouèek, nevymyslím.
Jednou jsem, cestou z Libice nad Cidlinou romantickým Libickým luhem do Veltrub, po stezce vedoucí po bøehu Labe, usedl zády ke kmeni topolu nedaleko vsi Pøedhradí. K øece se sva¾ovala svì¾e zelená louka, na bøehu kvetly ¾luté kosatce a fialovì záøily kvìty netýkavky, na rozkvetlém šípkovém keøi vyzpìvovala pìnice. Tady nìkde kdysi stával lu¾ní hrad Oldøíš – vybudoval ho kní¾e Oldøich pro svoji Bo¾enu. O tomto místì se vyprávìjí krásné báchorky, nebo» v raném støedovìku tady ¾ili nejen lidé, ale i nadpøirozené bytosti. Pøedstavoval jsem si, ¾e právì na této pampeliškami zlatì teèkované louce to urèitì moc slušelo tancujícím vílám.
Vzpomnìl jsem si na Miroslava Horníèka, který v povídce Rozhovor o vílách z knihy Pìtatøicet skvìlých prùvanù vysvìtluje existenci víl: „Vidìl jste nìkdy vílu?“
„Nevidìl.“
„Tak vidíte. Jak tedy víte, ¾e jsou?“
Ukázal jsem prstem na nìj: „Vidìl vy jste obèana mìsta Malmö? Nevidìl, co? A chcete jen proto tvrdit, ¾e Malmö nemá obèany?
„Jiní je vidìli,“ pravil.
„Jiní,“ pravil jsem já, „vidìli víly. Je o tom dost v knihách, a to i u vá¾ných spisovatelù.“
Úøedník berního úøadu však stále tvrdošíjnì tvrdil, ¾e není místa na Zemi, „ani v Malmö, ani za polárním kruhem, ani v Patagonii, kde by mohl pøihlí¾eti vílám“.
A Miroslav Horníèek mu øíká: „Jmenujete úplnì špatná místa, jsou na Hluboké, u Jizery, v Polabí a tak.“
Ano, v Polabí urèitì ¾ijí víly, i kdy¾ jsem je ještì nikdy nevidìl. A právì na téhle louce tancují za ranního rozbøesku, jejich šlojíøe vlají v jemném vánku… zavøel jsem oèi, abych si tu krásnou pøedstavu pøenesl do sna…
Kdy¾ jsem oèi zase otevøel, od nedalekého pøívozu se pøibli¾ovala mladá dívka v bílých šatièkách, sandálky si nesla v ruce, bosýma nohama našlapovala zvysoka do trávy, plavé dlouhé vlasy jí splývaly pøes ramena… Víly opravdu existují!
