POVÍDAÈKY (4) Kdysi jsem, ze smutku, psala po veèerech, co mì bìhem dne potkalo. Pro potìšení svých pøátel jsem tìch asi padesát povídaèek nechala vlastním nákladem vydat. A¾ mì Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlí¾íte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. To¾ dobré poètení!
HLTAVEC
Ve vagonu Metra sedìl pán s vychrtlým oblièejem a hltal chleba z igelitového pytlíku. RAF RAF RAF. Tøikrát si rychle urafnul s vyvalenýma oèima a tì¾ce zpracovával to mno¾ství v ústech. Na tváøích se mu dìlaly obrovské boule, byl by se potøeboval napít. Polykal s takovým úsilím, ¾e se mu hlava vysunovala dopøedu opakovanì za sebou, jako kdy¾ se kdysi cpaly husám šišky do krku.
Já taky hltám, mo¾ná kultivovanìji, ale hltám. Probudím se z odpoledního spánku, vezmu z lednice jeden linecký banánek s marmeládou namáèený v èokoládì a bla¾enì ho sním.
Druhej si nevezmu! Ale vezmu! Zbaštím ho jako ten první, s pocitem provinìní, ale taky s po¾itkem. Jsem jako báby vysedávající v cukrárnách, aèkoliv tam ty svoje kila sotva donesou. Abych se nevrhla na další kousek, uloupnu si jen ¾dibec èokolády a vaøím mezitím kávu.
A druhej kousek èokolády!
Budu se muset svìøit svému psychiatrovi.
PØIŠEL NA KAFÍÈKO
Paní Vìra je boubelatá šedesátnice. Ráda si s ka¾dým popovídá a pokud jde o mu¾e, laškovnì se pøi konverzaci hihòá. Vdova s pejskem kokršpanìlem. Kdo by jí mìl veselost za zlé? Jednou ve vlaku na trati Posázavského Pacifiku se prohihòala a¾ k tomu, ¾e pana prùvodèího pozvala na kafíèko do svého domeèku. Pan prùvodèí nezklamal. Navonìn a sváteènì ustrojen pøišel.
Pozván mezi záhony rù¾í do parádního pokoje, neotálel a paní Vìru tam povalil na sofa. Radostnì pištìla. Ale pozor, ještì je tu kokršpanìl, oddaný ochránce své paní. Zakousl se prùvodèímu do zadku a roztrhl mu kalhoty. Jak rozèilený mu¾, potupen, uhánìl zpìt k zahradní brance, paní Vìra z domeèku za ním volala: „Nevypil jste si kafíèko!“
NAKONEC VŠE DOBØE DOPADNE
Uvaøila jsem si kafíèko, ¾e si pohovím. Ale ještì vyndat rý¾i z rendlíku, to hned konám. Jen¾e: horký pytlík sklouzne z nabìraèky rovnou do mezírky mezi kamny a zdí. Po dopadu na zem praskne, rý¾e se vyhrne ven, a pokud mù¾e, vleze i pod kamna.
Kleknu a hrnu hromadu nabìraèkou, posléze i mokrým hadrem k sobì, ovšem rý¾e zalézá pod kamna stále ochotnìji. Vysunu kamna z øady kuchyòské linky a vidím i nìco víc ne¾ rý¾i. Vidím ponìkud špinavé boky kamen a sousedních skøínìk a za skøíòkami nìjaké pøedmìty.
Pøinesu si starou hùl po dìdeèkovi, další hadr, èisticí prostøedek. Holí zpoza skøínìk vydoluji: ruèièku od dioptrických brýlí, no¾ièku od mlýnku na maso, nìkolik uzávìrù od rùzných tekutin a dvì døevìné vaøeèky, plno mumifikovaných drobkù a jednoho ¾ivého pavouèka.
Seberu chladnoucí rý¾i do psí misky, dùkladnì umyji cákance ze všech odhalených ploch a nakonec zasunu kamna zpìt do øady. Spokojenì hledím na své dílo: stejnì jsem toto chtìla nìkdy udìlat. U studeného kafíèka medituji: NAKONEC VŠE DOBØE DOPADNE!