Babibajky (50) Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
***
Byl jednou jeden chlapeèek, anebo to byla holèièka, ono se to v tomto vìku tì¾ko pozná, kdy¾ je vidìt jenom hlavièka, tak radìji øekneme, ¾e to bylo dítì, no a to dítì velice rádo poslouchalo pohádky. Ještì neznalo písmenka, ale zato mìlo bujnou fantazii a pøi vyprávìní se jako zázrakem ocitlo uprostøed dìje, bojovalo s princem proti drakovi, se zvíøátky vystrašilo bandu loupe¾níkù, vysvobodilo zakletou princeznu z hradu èernoknì¾níka, s Bystrozrakým vidìlo pøes hory doly, od Honzy, co vùbec nebyl hloupý, dostalo makovou buchtu, aby mu nekruèelo v bøíšku, oplakalo otrávenou Snìhurku, pøešlo v ¾elezných botách sedmero hor a øek a našlo Zlatovlásku. Taky rozumìlo øeèi zvíøátek, která mu pomáhala.
A¾ se nauèí písmenka, urèitì si pøeète i babièèiny minipohádky.
***
Panovník nepanovník, zuby ho bolí stejnì jako posledního ševce èi ovèáka jeho království. A ¾e by byl stateènìjší ne¾ oni? Taky napøed zkoušel pøedstírat, ¾e vùbec neví o tom nebozezu, co mu rejpá v dásni, taky si po pár probdìlých nocích poslal pro bábu koøenáøku, ¾e to snad spraví její lektvary, a kdy¾ u¾ nemohl myslet ani na státnické vìci a v bøiše mu kruèelo hlady, proto¾e krupicové kaše se král nenají a jak má potom vládnout, navštívil koneènì královského zubotrha. A teï si to u¾ívá! ®ádné umrtvení, ¾ádná vysokofrekvenèní vodou chlazená vrtaèka, ¾ádné pohodlí vypolstrovaného køesla, ¾ádná pohledná sestøièka! O nìèem takovém pøece nemìl ani tušení v tom svém ètrnáctém èi jiném støedovìkém století. To jenom my si takhle “lebedíme“.
***
Jak jsme to mívali kdysi jednoduché! V nìjaké kalu¾i, kterých bývalo všude plno, jsme si chytili ¾abku, strèili ji do zavaøovaèky a pak u¾ staèilo jen kouknout, jak vysoko si vylezla po ¾ebøíèku. Obèas se jí do sklínky dalo pár mušek za odmìnu a bylo to.
Ovšem dneska, dneska si musíme pustit rádio a trpìlivì èekat, a¾ v programu vybude chvilka na pøedpovìï poèasí. Jen¾e riskujeme, ¾e nám zatím ujede autobus a pøijdeme pozdì do práce. Nebo neèekáme, koukneme z okna a pro jistotu dáme do kabely deštník. A kdy¾ nikam nespìcháme, poèkáme si, ne¾ se našemu poèítaèi uráèí naèíst data potøebná pro jeho spuštìní, ne¾ se uráèí nìkolika pokusy o spojení s nìjakým serverem, ne¾ nám najde tu správnou adresu a pak si mù¾eme pøeèíst aktuální pøedpovìï poèasí. Jak jednoduché!
No, a» nepomlouvám. Hele, kouknìte se vpravo, po ¾abce se zastesklo i poèítaèovému poèasí, tak¾e po všech výše popsaných úkonech naše oko se zálibou spoèine na roztomilém obrázku. Netøeba chytat mouchy!
Ale co kdy¾ zrovna vypnou elektøinu …?!
***
A teï to nutnì chce nìjaký doping, prostì osvì¾ení, nebo» mozek není ¾ádný eskamotér, aby tahal králíky z klobouku, kdy se mu zamane, a je tím masivním pøemýšlením ponìkud unaven a potøebuje povzbuzení.
Mezi námi dìvèaty – ono to není jen tak - zírat na obrázek a nutit pomalu zarezávající mozkové závity k èinnosti, kdy¾ by se u¾ chtìly na všechno pìknì vykašlat a jenom se poflakovat od nièeho k nièemu. To se jim pochopitelnì nemù¾e trpìt, to by tedy pìknì dopadlo, v¾dy» by za chvíli úplnì zblbly a zapomnìly by všechno, co do nich bylo bìhem let nacpáno. Jen a» se sna¾í, nebo úplnì zdebilnatí, zaènou se poèùrávat, pøestanou si utírat nos, bude jim jedno, ¾e jsou špinavé a vùbec fujtajblové.
Tak, teï to dostaly pìknì na rovinu a u¾ jen tohle by je mìlo poøádnì vzpru¾it!
A èímpak bychom si ho uctili a povzbudili? Co jiného by to mohlo být ne¾ pøíjemnì voòavé kafíèko. Ovšem pozor! Je skoro pùlnoc, tak¾e se pùjdeme radìj poøádnì vyspat, co¾ je ten nejlepší a nejúèinnìjší doping!
***
Byl jednou jeden list èis»ounkého bílého papíru a byl pøesvìdèený, ¾e je na svìtì proto, aby byl popsán. Le¾el s ostatními bratry v zásuvce psacího stolu a trpìlivì èekal na svoji pøíle¾itost. Slyšel nablízku tiché klapání, jak nìkdo »ukal do klávesnice, slyšel monotónní šumìní a pøedstavoval si, ¾e jsou to moøské vlny nebo závoj vodopádu, ale nebyl zase moc pøekvapený, kdy¾ se ukázalo, ¾e to pracuje neúnavný poèítaè.
Ještì ne¾ ho vlo¾ili do zásobníku tiskárny vedle na stolku, staèil si všimnout záøící obrazovky, na které se to písmenky jen hem¾ilo. Zmocnilo se ho radostné rozechvìní, proto¾e se blí¾ila chvíle, kdy se naplní jeho poslání. Pak se v tiskárnì ozvalo všelijaké cvakání a koneènì!...
Nebyl sám, na koho byla natištìna písmenka a obrázky, ale teï to byl právì on a vìdìl, ¾e je moc dùle¾itý, proto¾e ka¾dé správné spisování má mít svùj správný konec.
Babibajky (50)
