Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (78)
Mezi mými èetnými pøáteli, kteøí opustili naši zem byl i Egon Lánský, jeden ze zakladatelù KANu. Ten se pøidal k naší „povysokoškolské“ partì v roce 1963. Pøivedl ho mùj spolunocle¾ník z koleje Zdenìk, který ho poznal na vojnì ve Støíbøe. O Egonovi ještì bude øeè pozdìji, ale faktem zùstává, ¾e s jeho odchodem do emigrace dostala soudr¾nost staré party první velkou trhlinu.
Hned první projevy Husáka po návratu naší delegace koncem srpna 68 mì vyprovokovaly k otevøenému dopisu, který jsem sice napsal, ale odvahu nìkam ho poslat jsem nemìl… V roce 1969 pak zaèala normalizace a zaèala vlastnì po slavné porá¾ce „Sborné komandy“, kterou na mistrovství svìta naši hokejisté porazili 4 : 3. Aè politický amatér jsem si opìt potvrdil, ¾e politika se nakonec zamíchá do všeho a naopak!
Jako nestraníci jsme mìli provìrky v roce 1969 mírnìjší a vzpomínám si na obezlièku, která se mi – s prominutím – povedla. Neptali se mì, zda souhlasím „se vstupem vojsk“, ale zda souhlasím s normalizací. A já odpovìdìl, ¾e ano, nebo» pøece není normální, aby tu pokraèoval chaos a aby tu zùstávali cizí vojáci. A jak jsem se dozvìdìl po listopadu, kdy¾ nám dali naše kádrové materiály, komise mi napsala do posudku, ¾e s normalizací souhlasím a mohu dále zastávat své pracovní místo. Mìl jsem štìstí, v našem Hydrometeorologickém ústavu v Praze-Komoøanech jsme se všichni dobøe znali a tak provìrky nebyly ¾ádnou velkou katastrofou, nebo» straníkù v nìm bylo poskrovnu.
V sedmdesátých letech ale vypukla normalizace „na plné pecky“. Všichni jsme zalezli do svých ulit, naše stará parta se témìø rozpadla a vídali jsme se opravdu jen velmi sporadicky. Lidé zaèali budovat své chaty a chalupy, naši zahradu a chatièku v Kunraticích intenzivnì obhospodaøovala moje pra¾ská tchýnì a naše rodina se pravidelnì stýkala pouze s nìkolika rodinami pøátel z práce. To ale bylo „ošetøeno“ u¾ ve vzpomínkách na naše cestování. A pøesnì v tomto chalupáøském duchu, zatím mimo mùj obzor, budovali chalupu v Chrástu i rodièe mé druhé man¾elky.
A tak si teï musím „vylepšit“ profil a rychle si vzpomenout na nìco „ideovì pøijatelnìjšího“.
Dovolím si tu uvést pøíbìh bohu¾el u¾ zesnulého redaktora Mladého svìta, který nám na jednom jièínském abiturientském srazu vyprávìla spolu¾aèka, která ho znala z první ruky, lépe øeèeno z první huby:
Do redakce Mladého svìta pøišel jednou dopis, který kritizoval novou silnici v jedné naší obci. Bìhem jediného mìsíce od jejího zprovoznìní tam zaznamenali znaèné zvýšení dopravních nehod. I vydali se tam redaktoøi sondovat. Projeli si inkriminovaný nový úsek a na jeho konci spatøili nový velký poutaè s nápisem: Ty sovìtský obøe, je nám s tebou dobøe! A redakèní šofér se málem vyboural také! A to jsme tehdy slovo billboard vùbec neznali…
Nemusíte mi to vìøit, ale právì teï jsem si vzpomnìl na další nádhernou perlièku, tentokrát ze školy, kterou zase znám od spolu¾aèky vrchlabské. Ta ¾ije v Trutnovì a jeden èas uèila na Zvláštní škole, kam chodili, tedy obèas, cikánští ¾áci. Tehdy se jim tak smìlo øíkat! A kdy¾ jim jednou podle osnov uèitelka vyprávìla o Leninovi a pak se jednoho ¾áka zeptala, co si z toho jejího výkladu zapamatoval, desetiletý ¾áèek naprosto spontánnì vyhrkl: „To je volajakého sraní s dedkom, dávno zdochnul a my abychom se tu o òom uèili!“ Inu – není nad upøímnost!
A z tohoto soudku ještì jedno autentické usnesení Pøedsednictva vlády nìkdy z období po roce 1980, kdy se zaèalo výraznì zhoršovat ¾ivotní prostøedí zejména v severních Èechách: Vyhlášení regulaèního opatøení v autodopravì se uskuteèní na základì zkušeností rozhlasové Zelené vlny pouze hromadnými sdìlovacími prostøedky (tisk, rozhlas, televize) . K tomu, aby se zabránilo ne¾ádoucím reakcím veøejnosti bude zpracován pøíslušný text pro sdìlovací prostøedky. Informace bude vycházet pouze z vlivu nepøíznivých meteorologických situací (obdoba hlášení poèasí). Koncentrace v ovzduší nebudou zveøejòovány. Obdobné hlášení se ji¾ praktikováno v Severoèeské uhelné pánvi v deníku Prùboj. Bude tím zabránìno rùzným dohadùm a souèasnì dokumentováno, jak socialistická spoleènost je schopna se vypoøádat i s negativními dopady nepøíznivých meteorologických situací na obyvatelstvo!
Ano, tak se o nás strana a vláda staraly v dobì, kdy právì v té severoèeské oblasti brali lidé pøíspìvek na zneèištìné ovzduší – tak zvané „pohøebné“!
Pamìtníci, vzpomínejte!
