Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Lákadlo na lišky Pìknì to fièelo. Sníh byl mìkký, prašný. Dostal se všade. V místech, kde nará¾el na pøeká¾ky, se tvoøily závìje a na silnicích snìhové jazyky. Polní cesty vedoucí úvozy se zaèaly ztrácet. Smrèíky i smrèky se mìnily v pohádkové bytosti. Tak jsme to vidìli my, lidé. Ti jehliènatí mìli co dìlat se té váze snìhu bránit.
V Kutné Hoøe jsem si koupil zajeèí vøeštidlo. Mìlo to být nejlepší lákadlo na lišky v této dobì. Byl jsem si vìdom, ¾e ka¾dý muzikant se musí na svùj nástroj nejprve nauèit hrát a teprve pak mù¾e pøed publikum. Jen¾e noty na zajeèí vøeštìní nikdo nevydal. Nezbývalo nic jiného ne¾ zkoušet tu muziku.
Za místo prvního z koncertù jsem si vybral tak zvanou Feruli. Cesta, která vedla ode vsi k Michalovicùm a rozdìlovala tuto pøíèinu na dvì èásti. Z levé strany, od polí, dosti rozlehlá houština, plná zbytkù po proøezávce. D¾ungle, kterou se proplétaly pìšinky lišèích stop a po obnovì bylo kdykoliv vidìt, co se v lese pohybuje. Na druhé stranì cesty vysoká, vyzrálá kmenovina s malým oèkem náletu. Asi tady nìkdy vítr vyvrátil strom a na jeho místo nastoupila omladina.
Lišku jsem èekal z houštiny. Noc byla jasná. Ticho takové, ¾e bylo slyšet vlak a¾ od Zbraslavic. Sníh, který byl jako mouka, tlumil jakýkoliv zvuk, tak¾e na vybrané místeèko nebylo problém dojít. Mìl jsem i tu výhodu, ¾e stíny kmenù byly ve smìru ke stanovišti. Nezdá se, ale je to pro pohyb noèním lesem pøi mìsíèním svitu dost dùle¾ité. Ka¾dý pohyb kolmo na stíny je mnohokrát nápadnìjší. Toto dobøe znají lišky. Podle smìru jejich pohybu se tak dá pøibli¾nì urèit doba, kdy se na zkoumaném místì pohybovaly. Všimli jste si toho u¾ také nìkdy?
Po delší chvíli jsem zkusil zavábit. Tak, jak jsem se doèetl v renomovaných knihách. Nic se nedìlo. Sice kdesi v houštinì se sesypalo trochu snìhu, ale jinak nic. Zaèas se vábnièka ozvala znova. Opìt dlouho nic. Potom pøišel pocit, který lesáci jistì dobøe znají. Víme, ¾e nejsme sami! Nìkdo se na nás kouká. Cítíme ten pohled v týlu. Èasto se to zase ztratí a èlovìk se mù¾e pouze domýšlet.
Pak jsem v houštinì zahlédl pohyb. V tu chvilku se celé tìlo stává jedním radarem informací. Brokovnice byla pøipravená. Jen¾e z pøíchozího se vyklubal ušák. Dùle¾itì pelášil k Michalovcùm. Asi vìdìl, kde a za kterým plotem se najde nìco k snìdku.
Mnì zaèalo být zima. Zøejmì to ještì s vábnièkou nedovedu, tak na co mrznout? Namíøil jsem si to tedy zpátky kolem oèka náletu a tu jsem zùstal pøekvapením stát. Z kotlíèku ven vedla stopa malé lištièky. Popošla smìrem ke mnì nìkolik opatrných krokù. Trošku si došla pro vítr. Nato zaujala pøedpisovì cvik „sedni!“ Všechno, co k jejímu zadeèku patøilo, bylo ve snìhu otištìno, jen po oháòce byla stopa rozmazaná. Asi se ta ozdoba kmotøenky neudr¾ela a v rozèilení sebou zamlela. Kdo ví, jak dlouho mì studovala! Jisté je, ¾e neodešla kalupem. Pìknì potichouèku a s rozmyslem, krytá kotlíèkem a trochu v úhlu od mé stopy, kterou jsem sem šel. To byl ten úhel, o který popobìhl Mìsíc na obloze.
Od Tøebìtína zaèalo foukat. Suchý sníh lezl za košili. Zvedl jsem límec huber»áku a vyšlápl pøes Hlaváèek k domovu. V duchu jsem pøemítal, jak to vlastnì bylo. Oba jsme byli zelenáèi, já i lištièka! Já ve vábení a ona proto, ¾e mi na tu produkci skoèila. A oba jsme mìli štìstí. Já, ¾e se mi povedlo na první pokus (a potom u¾ dlouho ne) lištièku obelstít a ona, ¾e jsem ji nevidìl.
Vítr sílil, zaèalo padat ze stromù. To u¾ se za silnicí ukázalo svítící okno naší zelené hájenky.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Pìknì to fièelo. Sníh byl mìkký, prašný. Dostal se všade. V místech, kde nará¾el na pøeká¾ky, se tvoøily závìje a na silnicích snìhové jazyky. Polní cesty vedoucí úvozy se zaèaly ztrácet. Smrèíky i smrèky se mìnily v pohádkové bytosti. Tak jsme to vidìli my, lidé. Ti jehliènatí mìli co dìlat se té váze snìhu bránit.