Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (13) Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Snìm zvíøat
Èlovìk nemusí být ekolog, aby vidìl, jaké problémy v dnešním svìtì pøináší sou¾ití lidí a zvíøat. A kdo je na tom hùø.
Není proto divu, ¾e nedávno se v pískovnì za vsí konal snìm zvíøat. Hlavní referát mìl krocan. Hudroval, ¾e si èlovìk vymyslel spoustu strojù, které dìlají rámus, otravují ovzduší, zraòují zvíøata a nièí pøírodu. ®e je tøeba proti tomu protestovat! A sklidil potlesk.
Zajíc si stì¾oval, ¾e traktory jezdí moc rychle a tahají za sebou široké brány, tak¾e malí zajíèci pøed nimi nestaèí utéct.
Koroptve a ba¾anti si stì¾ovali, ¾e jim sekaèky rozmaèkají všechna vajíèka.
Velký ohlas mìlo i je¾kovo vystoupení. Pøipomnìl, kolik jeho druhù zahyne pøi pøecházení cest, a ¾ádal, aby lidé na ka¾dém kilometru silnice zøídili podchod pro je¾ky.
„No prrosím, není to hrrùza?“ vykøikoval krocan.
V tu chvíli to s lidmi vypadalo špatnì, ale snìmu pøedsedal starý a zkušený kozel, který se nedal ¾ádným køikem vyvést z míry. Mo¾ná proto, ¾e se nechává od lidí pohodlnì ¾ivit. Nejprve upozornil na to, ¾e všichni lidé nejsou stejní, ¾e mnozí z nich se sna¾í zvíøata chránit. A pak dal slovo dalším, aby øekli, zda je i pro nì lidská technika nepøítelem.
„Já jsem docela ráda,“ øekla jedna pohodlná slepice, „¾e má vajíèka zahøívá v líhni elektøina. Sedìt na nich tøi týdny, to je pìkná otrava, kdák!“ Jiná na obhajobu lidí uvedla, ¾e v líhni je i spousta koroptvích a ba¾antích vajíèek, která lidé pøi senoseèi zachrání.
Potom vyskoèili pøítomní psi a radostnì vrtìli ocasem: „My se hroznì rádi vozíme v autì. Na auta nám nesahejte!“
Krocan se sna¾il psy pøekøièet, ale nálada na snìmu se u¾ mìnila.
Pak vystoupil starý kùò a vyprávìl, jak se døív nadøel, kdy¾ musel tahat tì¾ké náklady, kolik jeho druhù zchromlo a osleplo v dolech, kolik si jich zlámalo nohy pøi stahování døeva v lese. „Teï si nás èlovìk vá¾í, dobøe se o nás stará, bere nás na projí¾ïky, nechává nás závodit…“
Nakonec si vzal slovo pøedsedající kozel: „Moji milí, je mi upøímnì líto, ¾e nìkterým z vás pùsobí stroje a jiné lidské vymo¾enosti trápení. Jiným zas – jak jsme tu slyšeli – pøinášejí prospìch, zbavily je døiny. Nic není jenom bílé jako moje brada ani jenom èerné jako moje bobky, tak u¾ to na svìtì chodí. Vìøím, ¾e se lidé budou sna¾it, aby té škody bylo co nejménì, aby se i nám vedlo co nejlíp.“
Všichni sice pøedsedovi zatleskali, ale ne moc pøesvìdèivì, a krocan poøád kroutil hlavou a hudroval: „Dobrrá, dobrrá, uvidíme…“
S tím se zvíøata rozešla. A tak je teï na nás, aby mìla co nejménì dùvodù ke stí¾nostem a náøkùm.
A jestli to na té schùzi probíhalo jinak, vyøiïte si to s koèkou, která zápis hrroznì naškrabala!
