Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (75)
O více ne¾ deset let pozdìji v roce 1983 jsem vyjel na meteorologickou konferenci „skupiny expertù støednìdobé pøedpovìdi“ meteorologických ústavù státù RVHP do tehdejší Nìmecké demokratické republiky - do Potsdamu (Postupimi). Jel jsem tentokrát vlakem do východního Berlína a tam jsem pøestoupil na místní tra» do Postupimi, kde na mne na nádra¾í èekala mladá nìmecká kolegynì. Bohu¾el zøejmì neznala „fígl“ s cedulkou, na které by mìlo být jméno neznámého hosta, tak¾e jsme se kontaktovali, a¾ kdy¾ se nástupištì zcela vyprázdnilo a tak nìjak jsme po sobì zaèali pokukovat!
Z prùbìhu jednání bude pouze zajímavé sdìlit, ¾e právì na pøelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století nastal velmi výrazný pokrok v objektivizaci všech metod pøedpovìdí poèasí. Stále dokonalejší výpoèetní technika dovolovala stále slo¾itìjší numerické výpoèty. A u¾ tehdy se délka pøedpovìdního období støednìdobé pøedpovìdi posunula a¾ na 10 dní! Další velkou zajímavostí bylo, ¾e aèkoliv oficiální øeèí na tìchto konferencích byla samozøejmì ruština, naši hostitelé se pøi jednáních pøece jen obèas sna¾ili prosadit svou nìmèinu a èasto i úspìšnì.
Proto¾e do NDR v té dobì bì¾nì jezdilo mnoho našich obèanù, staèí pøipomenout jen to ménì známé. Samotné mìsto Potsdam je samozøejmì proslulé zejména zásluhou Postupimské konference na konci druhé svìtové války a samozøejmì jsme navštívili místo, kde se konala.
Zámek Sansoussi i okolní park s dalšími historickými budovami jsou opravdu krásné a jednoho veèera jsme navštívili i nádherné místní divadlo. Je malé, jen asi pro 300 divákù, ale nádhernì vybavené. Èervená plyšová sedadla, zlatì zdobené stìny. Dávali Mozartovu málo známou operu Titus, a zpìv v nìmèinì není nic hezkého pro naše a asi vlastnì pro málokteré uši. Tak¾e - stejnì jako kdysi prokletý francouzský básník Bodelaire - jak se sám svìøil ve svém deníku - jsem více ne¾ výkony operních pìvcù obdivoval køiš»álový lustr! Bohu¾el jsem tehdy ještì zdaleka nebyl „zuøivý fotograf“, a tak si nejsem jistý, zda jsem na internetu vybral správnou fotku…
Potsdam le¾í na jihozápadním okraji Berlína a byl a¾ do øíjna 1989 vlastnì vklínìn do západní èásti Berlína. Byl obehnán hrùznou zdí, tak¾e spojení s centrem východního Berlína bylo znaènì zdlouhavé. Zajištìní místenky na zpáteèní cestu vlakem mi tak trvalo celé odpoledne, aèkoliv vzdušnou èarou je to asi 25 km!
Konference byla úspìšná jako v¾dy. A abych „stylovì“ skonèil „ost-algickou“ vzpomínku na NDR, domù jsem tehdy pašoval malý elektrický kontaktní gril…
Nejexotiètìjší zemí, kterou jsem slu¾ebnì navštívil v roce 1985, opìt v rámci „poèasových konferencí“ meteorologický ústavù zemí RVHP, bylo Mongolsko. O odborných zále¾itostech lze jen krátce øíci, ¾e meteorologie si v této zemi zøejmì velmi vá¾í, nebo» øeditel zdejšího meteorologického ústavu je zároveò i ministrem – tehdy tuším – ¾ivotního prostøedí! Pøedpovìdi poèasí jsou ale pro místní meteorology mnohem snazší ne¾ pro naše u nás, nebo» Mongolsko le¾í v „pøedpovìdnì“ jednodušším suchém pouštním klimatu. Navíc je to náhorní plošina s nadmoøskou výškou kolem 1400 m.
Cesta tam je i letadlem dost dlouhá. Praha – Moskva s ÈSA, tam nìkolik hodin èekání na další linku Moskva – Irkutsk. V tomto letadle jsem se pak u¾ sešel s kolegy a kolegynìmi z Moskvy, Budapešti a Sofie. Zde malá zajímavost – opìt jsem postrádal Poláky a Rumuny. Po asi pìti hodinách noèního letu stále vstøíc rychlému svítání a po krátkém mezipøistání v Novosibirsku jsme pøistáli „uprostøed“ Sibiøe u Bajkalu. Toto nádherné a nejhlubší jezero na svìtì, které má plochu témìø jako Morava, jsme však vidìli a¾ po dalším asi dvouhodinovém èekání na u¾ mnohem menší letadlo, které pak za necelou hodinu pøistálo v Ulánbátaru. Cestou vás pak celkovì „okradou“ o šest hodin spánku, za co¾ samozøejmì nemohou ¾ádné aerolinie, ale zemská rotace a èasová pásma.
Naopak tyto letecké instituce jistì mohly za to, ¾e se cestou ztratil kufr bulharského kolegy a našel se a¾ den pøed zpáteèním letem! Pøi výstupu z letadla nás pak èekalo sice jistì nechtìné, leè dosti nepøíjemné pøivítání v podobì silného epileptického záchvatu jednoho mongolského cestujícího! Místní vystupující si však s posti¾eným bravurnì poradili, zøejmì jsou na podobné situace zvyklí.
Pøesun „meteorologickým“ mikrobusem do nejlepšího ulánbátarského hotelu na „hlavním“ námìstí však vše napravil. Velkým pøekvapením pro nás byla pøítomnost Korejcù, opìt samozøejmì tìch „severních“, kteøí se u¾ v hotelu zotavovali po dvoudenní cestì vlakem pøes severní Èínu. Èekal jsem, zda budou Korejci ráno na chodbách cvièit, jako ti pøed léty v Moskvì, ale nedoèkal jsem se. Zøejmì tito byli u¾ vytrénovaní, i kdy¾ na to nevypadali.
Bydlel jsem s moskevským kolegou ve velkém apartmá s lo¾nicí, pøijímacím pokojem a koupelnou a pak jsem se dozvìdìl, ¾e - na rozdíl ode mne - on zde bydlí zadarmo. Vysvìtlil mi, ¾e Mongolové jsou Rusùm (on øekl Sovìtùm) moc vdìèní za bratrskou pomoc a odvdìèují se jim takovýmito „drobnostmi“! V tom hotelu jsme i jedli - no pro mne nic moc, skopové nemusím, ke kumisu jsem si èichl a staèilo mi to, tak¾e mùj jídelníèek byl znaènì omezený. A mìli jsme zde i vlastní pracovní zasedání o problémech støednìdobé pøedpovìdí poèasí. Pro laiky však bude zajímavìjší „milá“ pøíhoda z naší koupelny. Ta sice mìla velkou vanu, ale jak bývalo a snad ještì i bývá na východì zvykem, a jak u¾ také zmínil v jednom z rozhovorù náš bývalý ministr zahranièí Karel Schwarzenberg, ve vanì nebyl špunt! No a já jsem zøejmì objevil dùvod absence této dùle¾ité malièkosti. Bylo to proto, aby nás dennì mohl navštìvovat velký šváb. Sice jsem ho v¾dy spláchl, ale druhý den se objevil buï on, anebo nìjaký jeho bráška zase! Ale pøe¾ili jsme to všichni! Dalších opravdu neuvìøitelných zá¾itkù z tehdejšího Mongolska by bylo více, ale zmíním se alespoò o tìch nejzajímavìjších.
Ulánbátar mìl tehdy u¾ asi 600 000 obyvatel, ale znaèná èást z nich ¾ila i v hlavním mìstì v jurtách! Na venkovì je to jev zcela obvyklý, ale hlavní mìsto se zøejmì za ty jurty stydí. Jsou toti¾ soustøedìny na jakési obrovské místní „Letenské pláni“, a jsou ohrazeny ze všech stran plotem. To proto, ¾e okolo jezdí všichni cizinci na blízký kopec, kde se nachází nejvìtší buddhistický klášter. V takové jurtì bydlela i jedna naše mongolská kolegynì, vùbec se za to nestydìla a øíkala, ¾e mají doma televizor i vlastní vodovod zavedený do „pøedsínì“! Jinak v tom klášteøe jsme si mohli zatoèit známými modlitebními mlýnky, ale samozøejmì nám Evropanùm to nic neøíkalo. Daleko více nás však pøekvapilo znaèné mno¾ství holubù a ani nevím, zda pøíjemnì èi nepøíjemnì.
Dalším zá¾itkem byl nejvìtší místní obchodní dùm na hlavní „tøídì“. Celou jednu jeho velkou výkladní skøíò zabrala pyramida struhadel nejrùznìjších velikostí! Jako suvenýr jsem si tam koupil chlupatou ko¾enou pøedlo¾ku, ale nedozvìdìl jsem se, zda je z kozy èi ze psa. Bylo to vlastnì jedno, proto¾e doma jsem dostal vynadáno, nebo» velmi brzy zaèala pelichat a museli jsme ji vyhodit.
Ale nìco pøíjemnìjšího. Byli jsme v Národním muzeu, kde nás zejména zaujaly vykopávky prehistorických zvíøat z pouštì Gobi. Jednou veèer jsme pak navštívili místní Národní divadlo. Stálo na dalším ohromném námìstí, samo bylo také velké, uvnitø pomìrnì støídmì vybavené, s døevìnou podlahou. Naši hostitelé pro nás docela s citem vybrali svou národní chloubu, (nìco jako naše Prodaná nevìsta) - baletní pøedstavení O zlatém a støíbrném mìsíci, které bylo docela hezky inscenováno. Mongolská hudba byla zajímavá a nám to pøipomínalo nìco mezi Labutím jezerem a nìmou operou Sadko. To, ¾e jsme balet docela sledovali, dokazuje, ¾e jsem zapomnìl, jaký tam mìli lustr!
A nakonec jsem si nechal zá¾itky z výletu do hor, do rekreaèního støediska mongolských meteorologù, které pou¾ívají i ministøi. Jeli jsme malým autobusem asi dvì hodiny k severní hranici do nadmoøské výšky pøes 2000 m.
A zde bych mìl upozornit na jednu svou velkou chybu. Samozøejmì jsem pilnì fotil na kinofilm, ale i kdy¾ jsem tehdy kupodivu mìl slabý ¾lutý filtr, pøesto jsem úplnì podcenil intenzitu ultrafialového záøení a všechny mé snímky byly pøeexponovány. Jeden menší buddhistický klášter si zde ale dovolím pøedvést.
Ale zpìt k výletu. Na rozlehlé horské planinì stálo nìkolik luxusních jurt - prý støední velikosti - a zdìný hotýlek. V nìm jsme mìli závìreèné louèení s pohoštìním a s nezbytnými pøípitky. Myslím, ¾e jsem zde nejdøíve trochu zabodoval, kdy¾ jsem ve svém pøípitku uvedl, ¾e pøi pohledu na jejich meteorologické mapy jsem si uvìdomil, ¾e Evropa je vlastnì západním poloostrovem Asie! Pak ale jejich sympatie ponìkud ochladly, kdy¾ jsem s maïarskou kolegyní tancoval rokenrol, co¾ se dle jejich názoru neslušelo!
V noci pøi zpáteèní cestì do hlavního mìsta se v autobusu zpívaly rùzné národní písnièky, ka¾dý tu svou a ostatní poslouchali. Kdy¾ jsme ale nakonec s bulharským meteorologem zaèali anglicky zpívat známou Píseò amerického nezamìstnaného, která nám pøipadala ideologicky nezávadná, narazili jsme. Hned po nìkolika anglických slovech, jako další dùkaz servilnosti tehdejšího re¾imu k Rusùm-Sovìtùm, zaèali naši milí Mongolové zpívat šlágr Podmoskevské veèery! Samozøejmì rusky.
Další den jsme u¾ odlétali zpìt opaèným smìrem na západ. Bajkal a tentokrát i velké sibiøské øeky - Jenisej a Ob - jako na dlani. Cesta západním smìrem je díky èasovým pásmùm „velmi krátká“, ovšem na moskevském letišti jsem pak strávil témìø celý den.
Letadlo ÈSA toti¾ odlétalo a¾ veèer, a i kdy¾ jsem byl v Ulánbátaru ujištìn, ¾e místo mám zabukováno, opak byl pravdou! Ruská pozemní letuška mne nechtìla pustit do dalšího prostoru a do našeho letadla jsem se dostal vlastnì š»astnou náhodou. „Propašovala“ mì letuška èeská, která byla poblí¾ a po prohlédnutí mé platné letenky øekla, ¾e v letadle do Prahy jsou volná místa, a já si oddychl.
Závìr cesty pak byl opravdu pìkný, let velmi klidný a po mezipøistání v Bratislavì se letadlo velmi vylidnilo. Pøi závìreèném „skoku“ do Prahy mì pak jeden èlen naší posádky dokonce jako „televizního“ meteorologa poznal a pozval mì na chvíli do pilotní kabiny. Bylo jasno a tak mohu dosvìdèit, ¾e pøi takové viditelnosti jsou pøistávací svìtla runwaye vidìt u¾ od Vysoèiny!
A ještì jedno milé pøekvapení mì èekalo. Na letištì pro mne pøijela man¾elka a sdìlila mi, ¾e koneènì sehnala v Tuzexu barevný japonský televizor. To bylo radosti v našem panelovém byteèku! (Pro zajímavost, tehdy stál 4000 tuzexových bonù, které jsme „sehnali“ po 5 Kès.)
Pamìtníci, vzpomínejte!
