Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (73)
Po roce 1977 normalizace pøituhla a tak další dva výjezdy za ¾eleznou oponu, tentokrát i zemìpisnì na západ, se nám podaøilo uskuteènit a¾ po jedenácti a dvanácti letech. Ten první na podzim v roce 1988 byl soukromý, patøí tedy opìt mezi ty „protekèní“, tentokrát ale u¾ poslední.
Byl ovšem ve znamení velkého smutku, nebo» má ¾ena byla právì po operaci prsu a jeli jsme s nìkolika legálními a zejména s naèerno sehnanými markami do Pasova pro lepší „òadro“! Pobyli jsme tam jen asi tøi dny u známých, kteøí emigrovali pøed dvaceti lety také díky devizovému pøíslibu od mého bratra. Tehdy u¾ koneènì ledy opìt trochu zaèínaly tát a doposud setrvalá tlaková ní¾e na politickém barometru (díky – Karle Kryle!) se zatím jen pomalouèku zaèínala vyplòovat. Dokazuje to napøíklad i náš „pašovaný“ televizor i videorekordér, které jsme nejen legálnì proclili, ale naši známí nám dokonce dopøedu vrátili nìmeckou daò z pøidané hodnoty, a tu slevu si pak vyzvedli, kdy¾ jsme jim z Prahy zaslali potvrzení z celnice! O tom se nám pøi minulých cestách ani nesnilo.
Jak u¾ jsem uvedl, na další podnikový odbornì-pracovní zájezd jsme museli èekat od roku 1968 opravdu pøedlouhých jedenadvacet let. A¾ koncem kvìtna 1989 se v Èeském hydrometeorologickém ústavu podaøilo zorganizovat návštìvu Evropského regionálního meteorologického centra v Offenbachu. Toto mìsto je v souèasné dobì vlastnì spojeno s Frankfurtem nad Mohanem a jeli jsme tam na pozvání nìmeckých kolegù.
Prostì to vyplòování „tlakové ní¾e na politickém barometru“ pokraèovalo. V jejich centru jsme vidìli mimo jiné i nejmodernìjší poèítaè, jeho¾ výsledkù jsme v té dobì u¾ dennì vyu¾ívali v Komoøanech pøi našich pøedpovìdích poèasí. Nìmecké pøedpovìdní mapy byly tehdy jedním z mála základních zahranièních podkladù, které jsme mìli k dispozici.
Starali se o nás bájeènì, a jako prùvodce nám byl pøidìlen náš bývalý letištní kolega – emigrant. Nevídané – neslýchané! K slavnostnímu pøípitku nás dokonce pøijal i sám starosta mìsta a o naší návštìvì vyšel èlánek v místních novinách. Mìli jsme také zajištìnu dvoudenní permanentku na krásné místní koupalištì s bazénem, v nìm¾, jak se oprávnìnì chlubili, trénoval tehdy jeden z nejlepších svìtových plavcù, nìkolika násobný olympijský vítìz Gross. Toho jsme ale bohu¾el nevidìli a to jméno v nás tehdy ¾ádné pikantní asociace vzbuzovat nemohlo! Pikantérie a¾ trapasy a renoncy se však dostavily také. A jaké…!
Do Offenbachu jsme jeli vlastním, pøesnìji pronajatým zájezdovým autobusem, a tak nám nìmeètí kolegové pøipravili zájezd k Rýnu s návštìvou velkých vinic.
Vinné sklípky tam sice nemají, ale koštování v restauraci, která patøila starému vinaøskému rodu nás, neminulo. Majitel dodával své víno dokonce prezidentu Reaganovi do Bílého domu a velký dìkovný diplom s jeho podpisem visel na stìnì nad stolem, u kterého jsme leckomu pøipíjeli na zdraví! A tady pøichází na øadu první trapas. Víno se koštovalo z malých decilitrových sklenièek s krásným starodávným erbem vinaøského rodu. A jistì tušíte, ¾e leckterý èecháèek se chystal ten hezký suvenýr podloudnì získat. Jaké ale bylo naše pøekvapení, kdy¾ nám nakonec majitel ka¾dému tu sklínku daroval! Bylo to samozøejmì domluveno a platili to naši hostitelé v rámci obèerstvení. A a» to mám za sebou, pøidám další, tentokrát osobní trapas. Mladé rodinì naší dcery jsme slíbili, ¾e jim pøivezeme nìjakou tu elektroniku a tak jsme šli nakupovat. V menším specializovaném obchodì jsme si vyhlédli barevný televizor a malé rádio – „jezevèíka“, kterého jsem chtìl vyndat z otevøené vitríny. Ani nevím proè, snad z obavy, aby nám ho nìkdo nevykoupil, proto¾e nás v tom obchodì bylo koupìchtivých více! Ale ouha – kdy¾ jsem to rádio uchopil, spustil se v obchodì alarm! No - trapák jak hrom. Pøibìhl prodavaè, ale naštìstí vidìl, ¾e u¾ na pultì máme pøipravený televizor. Usmál se, rádio dal zpìt do vitríny a pøinesl nám další ze skladu. Vzpomínka pìkná, leè stydlivá, ¾e?
A ještì nìco pro sportovce – fotbalové utkání s nìmeckými kolegy jsme bohu¾el prohráli, ale ve volejbale jsme je hladce porazili!
Pamìtníci, vzpomínejte!
