Zatracenì smolný den
Jistì se ka¾dému nìkdy stane, ¾e se probudí do dne, na který by pozdìji nejradìji zapomnìl. Ovšem¾e to potkalo mnohokrát v ¾ivotì i mne, ale to jsem byl ještì mladší a proti takovým zlomyslnostem ¾ivota odolnìjší. Zpravidla jsem na to reagoval výbuchem zlosti a prokletím všech okolností a viníkù, èím¾ jsem uvolnil napìtí nervù a došel brzy úlevy.
Dnes jsem u¾ klidnìjší, a tedy jsem si myslel, ¾e u¾ tuto mo¾nost dekompresního ventilu nepotøebuji, co¾ je sice lepší pro rodinné okolí, ale zase mi to déle le¾í v ¾aludku. Tak¾e i kdy¾ je ten mizerný den u¾ za mnou a vlastnì mne i pouèil o relativitì smùly, poøád na nìj myslím.
Bylo pátého dubna, dva dny pøede dnem, kdy mne nav¾dy opustila moje drahá ¾ena Lenka a já se chystal k odjezdu k rodinnému hrobu ve Vraném. Dùvodem nebylo jen toto datum, ale chtìl jsem také dùkladnì omýt ¾ulovou desku a nahradit uschlé kvìtiny ve váze tøemi umìlými rù¾emi, které si dlouho udr¾í bez zalévání pìkný a èerstvý vhled.
Vyhledal jsem si pøedem na netu odjezdy vlakù, jeden vybral a onen den ráno jsem ta tøi ne¾ivá kvítka zabalil po vzoru kvìtináøù do hedvábného papíru, peèlivì zavázal provázkem se smyèkou a zavìsil na prst ruky s taškou s vìcmi na èištìní a s francouzskou holí ve druhé ruce jsem skoro ètyøicet minut pøed daným èasem opustil byt.
Jen¾e ani ne dvacet metrù od domu jsem si uvìdomil, ¾e s sebou nemám petrolej do høbitovní lampièky a musel se vrátit. To by nebyl jinak ¾ádný velký problém, jen¾e v našem domì se u¾ ètrnáct dní pracovalo na výmìnì výtahu za nový podle normy EU, a tak jsem tìch sedm pater musel vystoupat po svých, spílaje své zapomnìtlivosti.
Na vršovické nádra¾í jsem dojel ale vèas a hledal na elektronické nástìnné displeji èíslo nástupištì. Bohu¾el tam ještì nebylo ulo¾eno. A proto¾e jsem je tam nenašel ani deset minut pøed odjezdem, zeptal jsem se pøi koupi jízdenky pokladníka, který to však také nevìdìl. To u¾ mne znepokojilo, proto¾e na druhé a tøetí nástupištì se vchází podchodem, co¾ je pro mou omezenou rychlost chùze dosti daleko. Èekal jsem tedy venku na pøípadné hlášení rozhlasem, kdy¾ ke mnì pøišla z haly jakási dívka:
„Pane, pan pokladník vám vzkazuje, ¾e mu výpravèí právì oznámil, ¾e váš vlak pøijede na tøetí nástupištì.“
Podìkoval jsem jí a ocenil tu slu¾bu s tím, ¾e po návratu tomu dobrému mu¾i podìkuji. Teï u¾ na to nebyl èas, proto¾e jsem u¾ „uhánìl“ podchodem a po dvakrát dvaceti schodech na místo pøíjezdu i odjezdu vlaku. Posadil jsem se tam, udýchán, na lavièku, kdy¾ vzápìtí zaznìlo z tlampaèù oznámení o desetiminutovém zpo¾dìni mého motoráèku. Sedìl jsem klidnì dál, kdy¾ po chvíli následovalo sdìlení, ¾e „vlak èíslo 1909 S 80 smìr Vrané nad Vltavou pøijí¾dí na nástupištì èíslo dvì, tøetí kolej“ a já vidím, jak tam ten ¾lutý vláèek skuteènì míøí.
Vyskoèil jsem z lavièky, sebral tašku, navlékl svazek rù¾í zase na prst a vybìhl ze všech sil po tìch ètyøiceti schodech na sousední peron. Proto¾e do tìch dvou vagónkù vláèku nikdo jiný nenastupoval a jeho strojvedoucí se do zrcátka nepodíval, ujely mi, jak se øíká, pøed samým nosem, právì, kdy¾ jsem zdolal poslední schod.
Zùstal jsem nevìøícnì stát, udýchaný jak po maratónu, a tøásl se po té námaze skoro vysílením i zlostí, nad tou neuvìøitelnou smùlou, kdy¾ jsem byl na nádra¾í tak brzo. Nakonec jsem se uklidnil a cestu pro ten den vzdal a rozhodl, ¾e kdy¾ u¾ jsem ve mìstì, vyu¾iji toho k obstarání dalších vìcí, abych pozdìji nemusel znovu šplhat tu výšku do bytu.
První byl nákup pár vìcí na chatu, a tak jsem se rozjel tramvají k známé prodejnì. Kdy¾ jsem se k ní po tøech stech metrech od zastávky dobelhal, byla zavøená, proto¾e v dùsledku velikonoèních svátkù polovina pra¾ských obchodù, dílen a podnikù si tak prodlu¾ovala víkend. Znovu jsem si v duchu vynadal, ¾e jsem si to neuvìdomil a skoro kilometr se proto plahoèil zcela zbyteènì. Kdy¾ jsem se pak usadil v tramvaji, zjistil jsem, ¾e dr¾ím na provázku jen prázdný papírový obal. Bùh ví, kde mi z nìj ty rù¾e vypadly.
Hmotná škoda byla nepatrná, ale mrzelo mne, ¾e to byly ty, které le¾ely u Lenèiny urny, kdy¾ jsem ji mìl pøed ulo¾ením na høbitovì skoro tøi týdny doma. Tuhle, smolnou pøíhodu, ten den u¾ kolikátou, jsem pøestál jen se zatnutými zuby, netuše, ¾e ještì není poslední.
Musel jsem ještì na poštu s úøední doruèenkou s modrým pruhem, a kdy¾ jsem zásilku pøijal, otevøel a pøeèetl, bylo mi na mrtvici. Katastrální úøad mi s „ politováním vrací ¾ádost o zmìnu zápisu v listì vlastnictví, proto¾e u jedné ze stran bylo uvedeno chybné rodné èíslo. Zaplacený poplatek 100,- Kè tím propadá a pøi podání opravené ¾ádosti je tøeba ho uhradit znovu.“
A to byla ta pøísloveèná poslední kapka, jí¾ pøetekl pohár mé trpìlivosti, tak¾e jsem tak jadrnì a hlasitì zaklel, ¾e se na mne s pohoršením obrátily všechny hlavy ve frontách pøed pøepá¾kami. Ještì štìstí, ¾e to nebyla kletba z tìch nejdrsnìjších, ale sám jsem se toho ulekl, omluvil se a vypadl z úøadu s tváøí rudou studem a zlostí.
K domu jsem šel radìji pìšky, abych trochu vydýchal ten vztek a byl rád, ¾e se mi na chvíli vrátil ten pojistný ventil a pomohl mi sní¾it tlak. Jen škoda, ¾e se tak stalo v nevhodnou dobu a na nevhodném místì, proto¾e nìkolik lidí mne urèitì poznalo a já patrnì pøišel o povìst laskavého a zdvoøilého staøeèka, které se podle svého mínìní zajisté tìším.
Od domovních dveøí právì odjí¾dìla sanitka a jimi se namáhavì, jen jednou rukou, pokoušel dostat domù soused Karásek ze tøetího patra. Druhou mìl v sádøe, kotník na neobuté noze ve škrobáku, na èele hematom o rozloze dobrých padesáti kvadrátcentimetrù a nos v obvazu v podobì uzdy, dr¾ící mu na nìm obtoèena kolem hlavy a zakonèena v týle úhlednou klièkou. Vypadal ale pøes ta oèividnì vá¾ná zranìní tak komicky, ¾e jsem se málem rozesmál.
„Co se ti proboha stalo?“ zeptal jsem se ho.
„Ále mìl jsem dnes takovej zatracenì smolnej den, vlez´ jsem ráno na ulici pøímo pøed au»ák. Mìl jsem ale taky zase zatracenì velkou kliku, proto¾e se teprve rozjí¾dìl, jinak to mohlo bejt horší! Jedu zrovna z nemocnice.“
Otevøel jsem dveøe a nabídl mu doprovod na jeho patro, ale to rozhodnì odmítl: “Kdepak, to musím zvládnout sám. Ty ètyøi týdny nikam chodit nebudu a pak u¾ bude jezdit výtah!“
Zdolal jsem tedy stateènì celou stìnu sám, bez lana a cepínu jen se svou holí a¾ do svého doupìte. A teprve veèer, kdy¾ zlost a vztek ulehly jak psi zpìt do svého koše, jsem si plnì uvìdomil, kdo z nás dvou mìl ten svùj den smolnìjší.
