Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®i¾kov, ®vahov, piveèko Poslední pokraèování èlánkù Václava ®idka mì s potìšením opìt pøivedlo na mùj ®vahov.
„Kdy¾ si mùj dìdeèek babièku bral“ ve zlíchovském kostele sv.Filipa a Jakuba, kopec ®vahov tam ji¾ dávno byl, ale jestli tam na nìm byla ta vilová ètvr», kde jsem vyrostla a kde na konci naší ulice byla patrová vila s pìknou restaurací, to nevím. Na Zlíchovì bylo hospod snad pìt, však není divu, byla tam ta známá sklárna Invald , kam dìdeèek pøišel jako mistr skláøský ze sklárny v Tasicích.
Byly to doby, kdy se rodièe nemuseli bát nechat bìhat dìti v ulicích, nakonec, všichni sousedé se tam velmi dobøe znali.
Pozdìji odpoledne mì maminka nìkdy posílala s bandaskou pro pivo, aby tatínek mìl dobré napití a¾ se vrátí z práce. Proè s bandaskou? Proto¾e to bylo bezpeènìjší, d¾bánek bych byla mohla upustit a nebyl byl d¾bánek ani pivo.
Mezi vilou kde jsme bydleli a vilou s restaurací byly jen tøi jiné vily.
To bylo ještì ne¾ jsem zaèala chodit do školy, tedy nìkdy ve ètyøicátém tøetím a ètyøicátém ètvrtém roce.
Jak jsme se a¾ pozdìji dozvìdìli, hosté v restauraci ji¾ èekali, a¾ zavøu dveøe a vyjdu ven do cesty v zahradì. Proè? Proto¾e první co jsem udìlala, zastavila jsem se a pìknì se z bandasky piva napila. To si také dobøe pamatuji.
Jednou se stalo ale nìco víc. Cestou domù jsem zahlédla u chodníku povadlou pampelišku. Bylo mnì jí líto a tak jsem jí pìknì tím pivem zalila. A¾ potom jsem se lekla, co jsem to udìlala.
V té váleèné dobì se nìkdy stalo, ¾e pivo nebylo. Tak jsem z kapsièky v zástìrce s volánky vytáhla kapesníèek, bandasku vytøela a vydala se domù.
Mamince jsem øekla :„ dnes pivíèko nemìli“. Maminka se ani moc nedivila, ale chtìla zpìt peníze. Tak jsem si zaèala opìt vymýšlet, ¾e prý jeden kamarád, který bydlel ve stejné ulici mnì ty peníze vzal a hodil je do lou¾e.
Tak to se mamince u¾ nelíbilo, otevøela bandasku a pøivonìla. Také si hned všimla toho mokrého kapesníèku v zástìrce.
Musela jsem s pravdou ven. Moje hodná ale pøísná maminka si mì vzala pøes koleno a dostala jsem jich nespoèítaných.
Jak je dobré, ¾e tehdy se to ještì smìlo a já nikdy nemohu na maminku vzpomínat jinak ne¾ na tu, která mnì dala mnoho lásky, tak jako pozdìji i mojí mladší sestøe a uèila nás, jak správnì a poctivì ¾ít.
Pamìtníci, vzpomínejte!
