Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Srnec 1/3
Za hájenku nám chodil srnec. Parádní kousek v paro¾í. Kdo ví, kde se ten rod tady vzal. Po všech stránkách pøipomínal srnce karpatského. Vysoké, mohutné lodyhy, nádherná rù¾ice a velice silné perlení, víc jak do pùl lodyh. Šel u¾ sice zpátky, ale ještì poøád byl krasavec. Jednoho z nich mìl u¾ na stìnì náš hospodáø – Toník Novákù. Byl to jeden ze dvou srncù, které støelil.
A jak byl ten „náš“ srnec sveøepý silák, tak byl i dokonalý profesor. Pokud nebyla doba odstøelu, pásl se provokativnì za lísou* k lesu a nechal dojít malého Honzíka a¾ tak blízko k sobì, ¾e kluèinovi spadlo srdíèko i s trochou obalu do kalhot! S ukrutným náøkem bì¾el mámì do náruèí. A „pan“ srnec se s klidem na to díval. Znali jsme ho všichni moc dobøe, a kdy¾ nebyl za plotem, nìco nám chybìlo a èekali jsme, a¾ se uká¾e.
V den odstøelu se ztratil. Louka osiøela. Prostì nebyl! Jako by mu nìkdo øekl: „Odedneška zdrhni!“ I toho Toníka jsem pomalu podezøíval, jestli v tom nemá pøi svojí dobrotì prsty. Nemohl se samozøejmì ztratit úplnì. Jen nìjakou chvíli trvalo, ne¾ jsme se našli. Ale zajímavé na tom bylo, ¾e v¾dy za deštì.
Pršelo a byla mlha. Zdálo se, jako bychom s pra¾ským Jirkou plavali v øídké vodì. Znal jsem ten pocit moc dobøe z Jeseníkù. Tamto bylo ještì hmatatelnìjší. Šli jsme po rampì od Bludova. Pod posedem u hráze Starého rybníka jsem zahlédl kus srnèího. Dalekohledem jsme si ovìøili, ¾e se jedná o našeho ztraceného souseda od hájenky. Stál na kraji rokle, ne dlouhé, tak sto a¾ sto padesát metrù. Od polí byla krytá bezem a kameny mý»áku. Jasnì jsme oba vidìli, jak se do str¾e zatáhl.
Plán byl jednoduchý. Jinam, ne¾ do paseky na Kaèenách asi nepùjde. Já nastoupím na konec zmoly za Vránovy, Jirka dojde po polích ke hrázi a pomalu mi ho natlaèí. Z mého stanovištì bylo vidìt na obì strany. Jirka zaèal postupovat a, jak se ukázalo, zbyteènì. Srnec se nám ztratil, jako by se vypaøil! Dodnes nevíme ani jeden z nás, jak se to všechno odehrálo. Jirka ani já jsme nevidìli, ¾e by se nìkam protáhl. Byla to jen minileè. Nejspíš se nìkde pøikrèil a poèal, a¾ nadhánìè pøejde, jako zajíc. Promáèení a nakøehlí neúspìchem jsme do zelené hájenky pøinesli zprávu, jak s námi vybìhl.
Zase pršelo. Ne tolik, ale pøeci. Vzal jsem kulovnici a šel zkusit štìstí. Dan, jak mì vidìl, vyrazil z boudy. „Tak ne, Daneèku, budeš doma, pùjdu sám.“ Moc a moc se pes dopálil. Napral se do boudy a „di si, i kdyby ses upískal, nevylezu. Nevíš, ¾e myslivec je celý jen se psem?“ Se mnou to však nehnulo. Šel jsem sám. Pìknì potichu, po Zelené aleji. Perlièky vody visely na jehlièí a i na trávì. Mohl jsem jít proto tiše, jako duch.
U velkého krmelce byla obvyklá zastávka. Bylo zde v¾dy nìco nového. Tentokrát to bylo odchlípené prkénko na støeše. Chce to jen pár høebíèkù a závada je odstranìna. Z paseky od vysokého buku jsem mimodìk zachytil jen tak koutkem oka pohyb. Naèervenalá skvrna poskoèila kulturou smrèkù k cestì. Tak, kdopak to jde? Kulovnici dolù a pozor! Vydr¾et!
Dlouho trvalo, ne¾ se postavil na cestì na široko. Nebylo nijak daleko, ale ukvapená rána prokazatelnì minula. Ze starého smrku za paroháèem se odloupla kùra skoro ve výši mých ramen. Oba jsme vìdìli svoje.
Klidnì dál poprchávalo a kapky dál visely na vìtvièkách. Prošel jsem lísou kolem psí boudy. V¾dycky tam byl k vidìní – jak øíkal Honzík – „èumák“. Dneska ne. Z boudy koukal zadek psiska a ten kupírovaný zbytek prutu se pohyboval ze strany stranu a neøíkal, ale hulákal: „Heè, heè, harka, harka, nechal jsi mì doma, patøí Ti to! V pøípadì takového zbrklouna a prchlivce, jako seš Ty, je pes ještì víc nutný. Ne¾ bych se mìl koukat na to, jak boucháš do oblak, tak bych radìji udìlal – baf! – a bylo by po ostudì! Ještì ¾e jsem tam nebyl. Styï se sám – Ty bouchale!“
* Lísa nebo èastìji líska je vypletená konstrukce pùvodnì z lískových (pøenesenì i z jiných) prutù. Jde buï o rámovou stìnu s výpletem nebo o podlo¾ku pro sušení potravin, pøípadnì o plotový dílec nebo o košár (pøenosnou ohrádku) pro ovce.
Pamìtníci, vzpomínejte!
