Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
O ko»atech a o Pun»ovi Milí pøátelé, zamyslel jsem se a usoudil, ¾e Tonda Suk byl pro nás takový velikán, ¾e by se na nìj nemìlo zapomenout. A proto¾e jsem mu pøed lety pro Pozitivní noviny pøepisoval nìkolik èláneèkù (nemìl tehdy ještì poèítaè), mám ty èlánky ve svém archívu. Redakce PN mi dovolila, abych je mohl pøedávat i SeniorTipu a tak zde je další z nich..
Srdeènì zdraví Vladimír (von)
Koèka, kterou jsme ubydleli v naší hájence, se spustila s nìkterým kocourem ze vsi a náš malý Honzík mìl moc práce. Ve stodole na mlatì se odbývalo krmení koèièákù. Batolila se tam ètyøi krásná ko»átka, dvì èerná, asi po tátovi, a dvì èernobílá. To po mámì.
Krmení nedoèkavcù se ujmul Honzík a plnou odpovìdností. A¾ se mi zaèalo zdát nìco divného. V¾dy» ti mourkové nejsou schopní tolik mlíèka, co jim kluk nosil, spotøebovat.
Proto¾e hájenka nebyla ¾ádná mladice, byla vybavena i takovým domeèkem se srdíèkem ve dveøích. Sice na potøebné místo jsme pøi opravì postavili novou splachovací mísu, a co je to platné, domeèek se tady zachoval jako lahùdka. Pravda, v zimì to od spodu nepøíjemnì táhlo, ale v létì musel ka¾dý závidìt. Škvírami bylo vidìt na dvùr i do stodoly. To jednou pøivedlo k odhalení záhady spotøeby našich ko»átek
Sedìl jsem naveèer na prkénku. Do stodoly vlezl Honzík s miskou pro krmení. Strávníci se ukázali okam¾itì. Postavil misku na zem a stalo se! Klekl na všechny ètyøi a u¾ se strkali hlavou sem i tam. Jen aby ka¾dý vydobyl lepší místeèko pro upíjení mléka. Nevyrušil jsem je. A» se ¾iví. Jen jsem se svìøil mamince a to byla chyba! Byla z toho dost špatná.
Tak jsme si poèkali a krmení bylo zkontrolováno maminkou. No to bylo køiku! Honzík nemohl pochopit, co je na tom špatného? Byl na samotì skoro poøád sám. Tak pova¾oval všechno, co tam bylo, za své kamarády.
Èasem se dohodli. Ko»ata chodil krmit dál, ale s doprovodem.
Dodnes si nedovedu nijak rozumnì vysvìtlit chování Punti cestáøového. Byl to pes, co ves dala. A co mohla dát osádka, jako byly Vickovice? Bylo nás tam celých patnáct obydlených chalup!
Pun»a mìl z nepochopitelných dùvodù ke svému tìlu, je¾ nepøipomínalo nic vìrnìji, jako kousek tlaèenky, i kupírovaný ocásek. Nebyl lovecký, nemìl nátok na vlajku nebo prut. Svrchu byl rezavý jako liška a bøicho, které pøi zbì¾ném pohledu zabíralo asi tak tøi ètvrtiny tìla, bylo slušnì bílé. Uši pøevislé, pohled a¾ dost dobrý a pøitom po»ouchlý. Prostì psisko venkovské, ale neobyèejné. Mìl jednu vlastnost, kterou by mu závidìli i ti špièkoví psychotronici. On dokázal pøedvídat!
Cestáøùv soused chodil zabíjet po vsích prasata. A tady právì tkvìla ta mimoøádná vlastnost Punti. Bylo jedno, jestli šel øezník do Michalovic, Tøebìtína nebo do Bludova. Také mohl zùstat i ve vsi. Jen¾e kamkoliv se vypravil, tam pøed vrátky u¾ èekal Pun»a.
Soused – øezník mu urèitì pøedem nic nevyslepièil. Ale jakmile zaèal dávat vercajk do tašky, pøipravoval se startovat i jeho psí souputník
Ze zabijaèky v cizinì ten maso¾rout moc nemìl. Poèkal si na mord, vykolení vepøíka a spìchal domù. Sem tam sebral, co se vyhodilo. Z ciziny se vracel v¾dy bez trofejí. O trochu jinak tomu ale bylo jednou doma.
Teta Š»astnová si pøi zabijaèce staèila pøipravit naklepané øízky do sklepa. Po odle¾ení je zítra jen obalí a bude obìd. Nebyl! Okénkem do suterénu baráku našel po èuchu cestu Pun»a. Nabral do mordy, co se dalo a odnesl domù na práh. Hezky to rozlo¾il a nìkolikrát se vrátil. Tak¾e – co bylo pùvodnì ve sklepì, bylo teï na prahu. Neser¾al ani kousíèek. Natolik v nìm pracovalo vìdomí odpovìdnosti ke smeèce! Èekal asi pochvalu, ale s tou to nebylo nijak slavné. Spíš se doèkal opovr¾ení. Jen¾e – tak svìt odplácí nejen psùm!
Zkoušel jsem pak cestáøe: „Hele, puète mi Pun»u, docela bych si dal øízek!“ Nikdy nepùjèil. Spíš mi vše vysvìtlil po zpùsobu babky z hospody. Taky jaký div, vylíhli se oba v jednom vickovickém hnízdì. Dokázali se nahnìvat, ale nikdy hnìvat!
Pamìtníci, vzpomínejte!
Koèka, kterou jsme ubydleli v naší hájence, se spustila s nìkterým kocourem ze vsi a náš malý Honzík mìl moc práce. Ve stodole na mlatì se odbývalo krmení koèièákù. Batolila se tam ètyøi krásná ko»átka, dvì èerná, asi po tátovi, a dvì èernobílá. To po mámì.