Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (69)
A u¾ je to tady zase! Pøecházím z cestování po tuzemsku na cestování po staré Evropì, vracím se zpìt do padesátých let a chronologie pláèe.
Koncem jara 1957 byli pozváni vrchlabští volejbalisté – tehdy pøeborníci kraje - na svùj první zahranièní sportovní zájezd na druhou stranu Krkonoš do sousední Jelení Góry. Bylo to v rámci malého pohranièního styku, tedy bez pasu. Hned po pøekroèení hranic v Harrachovì jsme samozøejmì zjistili, ¾e druhá strana Krkonoš se od té naší pøíliš neliší, a proto¾e mi bylo u¾ témìø dvaadvacet, mnohem zajímavìjší bylo sledovat polské klima spoleèenské ne¾ to pøírodní. I tam to toti¾ pùl roku po podzimních událostech v Maïarsku také zaèínalo vøít. Ale to jak jsme dopadli – jak na høišti, tak i na závìreèném spoleèenském veèeru – jsem u¾ vlastnì prozradil kdysi ve støípkách sportovních, tak¾e mohu klidnì pokraèovat cestou do další lido-demo zemì.
O pár let pozdìji, pøesnìji koncem prázdnin v roce 1961, jsem byl prvnì v NDR u Baltu. Jeli jsme tam s kamarádem, tehdejším asistentem na pra¾ské technice a s jeho studenty do Khülungsbornu - samozøejmì vlakem. Tam jsem prvnì uvidìl moøe, a proto¾e první setkání støedoevropského suchozemce s tímto ¾ivlem popsalo u¾ mnoho povolanìjších, ne¾ jsem já, nebudu unavovat. Proto¾e jsem byl stále ještì mladý, ani mi moc nevadilo, ¾e Baltické moøe má i ve vrcholném létì teplotu maximálnì jen kolem 19°C., a ¾e bez pruhovaných strandkorbù na plá¾i se prostì neobejdete. Má vlastnoruènì poøízená, vyvolaná, zkopírovaná a více ne¾ padesát let stará fotka to dokazuje.
A opìt mohu poslou¾it nìkolika pozoruhodnými pøíhodami. Právì v té dobì se zaèala stavìt Berlínská zeï a v oblasti lidských vztahù nás pøekvapilo, ¾e hezká nìmecká studentka, dcera lékaøe z východního Berlína, se kterou dali ti odvá¾nìjší z nás øeè, nepova¾ovala svou „spoleènici“ na plá¾i za kamarádku! Øekla o ní toti¾, ¾e je to pouhá prodavaèka! Další pøíhody jsou ale ještì zajímavìjší.
O nedokonèeném „mezinárodním“ volejbalovém utkání, které ukonèila bìhem nìkolika minut tzv. advekèní mlha od moøe, jsem u¾ také kdysi psal, ale další zá¾itek je témìø neuvìøitelný.
V blízkém Warnemünde jsme se vydali malou výletní lodí na okru¾ní plavbu podél pobøe¾í, kdy¾ tu náhle jsme zaregistrovali na moøi kolem jakýsi nebývalý rozruch. Zejména menší lodì se zaèaly podivnì hem¾it kolem jedné vìtší rybáøské lodi. I náš parník zastavil a my si dìlali legraci, ¾e tu poøádají pro turisty nìjakou atrakci. Ale po chvíli jsme vidìli, ¾e se ta rybáøská loï opravdu potápí. S ještì kouøícím komínem se bìhem asi deseti minut naklonila pøídí dolù a bìhem další necelé minuty se pomalu sesunula pod hladinu. Nìkolika èlenná posádka byla vèas zachránìna a nad hladinu pak vylétlo vše, co nebylo na potápìjící se lodi pøipevnìno a co bylo lehèí ne¾ voda.
A ještì nìco – tehdy jsem prvnì z NDR pašoval, nebo» jsem své nastávající pøivezl docela pìkné mokasíny. S pozdìjšími nákupními zájezdy do Drá¾ïan, Karl Marx Stadtu èi a¾ do Berlína pro levnìjší boty a záclony se to ale jistì nedalo srovnávat, i kdy¾ nìjaký ten drá¾ïanský Zwinger èi východoberlínskou televizní vì¾, jsme pøi tom také navštívit stihli!
Další krátkou „dovèu“ – opìt jen na propustku malého pohranièního styku - jsme podnikli jako u¾ druhou svatební cestu ve velmi suchém létì roku 1962. Na té první, na které jsme pravdìpodobnì poèali dceru, jsme byli na slovenské Oravské pøehradì a samozøejmì hned po naší èervnové svatbì. Asi v polovinì srpna jsme pak vyjeli stopem pøes Hradec Králové a Náchod do Polska k Otmuchowskému jezeru. Jako „køena“ jsme si sebou vzali man¾elèinu kamarádku, více ne¾ metrákovou Jindru, která pak za pár let emigrovala. Dùle¾itìjší je ale fakt, ¾e kamp byl poloprázdný, nebo» jezero bylo napùl vysušené! Koupat se nedalo vùbec, do vody na malé umytí se chodilo padesát metrù po prknech polo¾ených v bahnì. Navíc pøes Pradìd foukal od jihu pìknì silný a teplý fén, stan jsem obèas musel poøádnì dr¾et! Struènì øeèeno – bylo to snad horší, ne¾ kdyby nám stále lilo! Zabalili jsme to po dvou dnech a odjeli vlakem do Klodska. Tam jsme bez problémù sehnali asi na tøi dny levný nocleh v soukromí, kde jsme si ulo¾ili své saky-paky a ze všeho nejdøíve jsme navštívili místní parní láznì, co¾ u¾ byla naprostá nutnost. Byli jsme zajímavá a poøádnì umolousaná trojka. Mìli jsme tehdy módní bavlnìná pruhovaná námoønická trièka a v lázních nás pova¾ovali za nìjaké artisty, nebo» ve mìstì se právì producíroval bulharský cirkus. Zøejmì si mysleli, ¾e Jindra je „unterwomanka“ a naše malièkosti na ní dìlají stojky, co¾ bych tehdy nakonec i umìl! Pak jsem byl ještì velmi pøekvapen u holièe, u kterého jsem se dal oholit, kdy¾ mi ještì namydlenému nabídl zapálenou americkou cigaretu! Nìco takového bylo u nás nemyslitelné a o souèasném honu na kuøáky darmo hovoøit.
Z tohoto polského výletu mám ale i další, kulturnìjší zá¾itky. Proto¾e v té dobì u nás nebì¾el snad ani jeden americký film, odskoèili jsme si z Klodska – opìt stopem a¾ do Wroclavi na Rio Bravo V kinì jsme se mohli kochat nádhernou chùzí Johna Wayna, a na zpáteèní cestì zpìt do vlasti - v lázních Kudowa Zdroj - u¾ u našich hranic jsme ještì stihli herecký koncert Spencera Tracyho a Kathariny Hepburnové ve filmu Adamovo ¾ebro. Vše finanènì velmi výhodnì!
Pamìtníci, vzpomínejte!
