SeniorTip

Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (8)

Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.

Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.

Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.

Redakce Senior Tip

* * *

Léto s labutí

Novákovi se v sobotu probudili do slunečného rána a chystali se na chalupu. Tatínek se těšil do lesa, kde by už mohly růst hříbky, maminka přemýšlela, jestli jí při zavařování jahod zbude chvilka na opalování a dcera Ivana se už viděla v rybníku na zahradě. Nasedli do stařičké škodovky a uháněli přes Prahu, které se ještě nechtělo vstávat.

Sotva minuli stadión na Štvanici, tatínek náhle zabrzdil. Před autem se objevila hromádka čehosi bílého, co vypadalo jako zmuchlaný polštář. Byla to labuť. Narazila zřejmě na trolej od tramvaje a spadla na vozovku. Když k ní přiběhli, viděli, že není mrtvá, jenom omráčená.

„Tady nemůžeme stát,“ řekl otec. „Vezmeme ji s sebou a na chalupě se podíváme, co jí je.“

Matce se to sice nezdálo, ale vyndala z kufru starou deku a labuť do ní zabalila. Ta byla cestou klidná, jenom občas natáhla krk, jako by se chtěla podívat, kam ji vezou.

Ve Lhotě ji Novákovi prohlédli, ale žádnou ránu nenašli. Nechali ji tedy ve stodole, ať se vzpamatuje. Ivanka se k ní nepřibližovala, měla strach, že to zvíře na ni začne syčet jako husa. „Co s ní budeme dělat?“ ptala se.

„Odvezeme ji zpátky do Prahy,“ řekl otec.

V poledne trochu sprchlo, labuť ožila a vypochodovala na dvůr. Nakoukla zvědavě do každého kouta a pak se vydala přes dvůr na zahradu, jako by tu byla doma. Natáhla křídla, protřepala je a hup do vody! Rybníček, který nebyl větší než dvorek pro slepice, vypadal rázem jako zámecké jezírko.

Teprve teď se Ivanka přestala labutě bát, nakrmila ji rohlíkem a do večera se už od rybníčku nehnula. V neděli odpoledne pak vypukl kravál: nechtěla se s labutí rozloučit. Nakonec tátu přemluvila, že ji nechají na chalupě a kamarádi ze vsi ji budou krmit. „Jen aby nám neuletěla,“ strachovala se.

„Na naší vodě má krátkou rozjezdovou dráhu,“ uklidňoval ji otec.

Zbytek léta i celý podzim jezdili Novákovi pravidelně do Lhoty, labuť si na Ivanu zvykla a chodila za ní jako pes. Koncem listopadu tatínek řekl: „Musíme ji odvézt zpátky k Vltavě, protože v zimě ta naše louže zamrzne.“

Ivanka ronila krokodýlí slzy, ale nedalo se nic dělat. V autě tiskla labuť k sobě, ale ta o její něžnosti moc nestála. Natahovala hlavu k oknu a sledovala provoz na silnici. Dokonce se zdálo, že vždycky, když je někdo předjel, zlostně zasyčela. Vysadili ji na břehu u přístaviště, kde je vždycky nejvíc vodních ptáků.

Od té doby chodí Novákovi na ten kus nábřeží mezi Jiráskovým a železničním mostem, krmí zdejší havěť a dohadují se, která z těch labutí je jejich. Nemohou ji s určitostí poznat.

Já to však vím, protože mi o svém dobrodružství vyprávěla. A taky mi prozradila, že chystá pro Ivanu překvapení. Zaletí prý zjara s jedním labuťákem k rybníku do Lhoty, a když se jim podaří přistát, bude to ideální místo k hnízdění.

„No ne!“ řekl jsem. „Ale jak se pak s vašimi labuťátky dostanete zpátky do Prahy?“

„Jak? Novákovi nás jistě odvezou. Jenom doufám,“ odfrkla, „že si do té doby pořídí nové auto.“

Eduard Světlík

Datum	Jméno	Téma
12.09. 14:11	Von
08.09. 13:19	ferbl

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás