Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Bába z hospody
Milí pøátelé, zamyslel jsem se a usoudil, ¾e Tonda Suk byl pro nás takový velikán, ¾e by se na nìj nemìlo zapomenout. A proto¾e jsem mu pøed lety pro Pozitivní noviny pøepisoval nìkolik èláneèkù (nemìl tehdy ještì poèítaè), mám ty èlánky ve svém archívu. Redakce PN mi dovolila, abych je mohl pøedávat i SeniorTipu a tak zde je další z nich.. Mara byla tak laskavá a udìlala k èlánkùm kolá¾.
Srdeènì zdraví Vladimír (von)
* * *
Rád vzpomínám i na další vickovickou osobnost. Malá, shrbená, ale neskonale laskavá v pøirozené drsnosti, i kdy¾ nám – „vejpitkùm“ èas od èasu nehostinsky vynadala: „Dìte domù a neutrácejte!“ – to byla naše hostinská. Jen¾e naše byla i ta hospoda – nehospoda! V té místnosti kde se prodávalo a podávalo pouze lahvové pivo, pøi èem¾ probíhala i „dudáková liga“, babka i spala!
Dneska, kdy¾ u¾ je na pravdì Bo¾í nám jistì odpustila všechny ta pøíkoøí., co jsme jí na zemi pøipravili. Já ji podezøívám, ¾e ona nám vše odpouštìla hned na místì èinu. V¾dy» to byla naše babka!
To nás takhle jednou také vyhánìla, kdy¾ chtìla jít spát: „Táhnìte domù, je pozdì!“ Ozval se ale Sokol ze Zhoøe: „Bábo, pudeš pod oøech!“ To tehdy zaprotestovala. Pro vysvìtlení. Pøed vchodem do domu stál na dvoøe veliký oøech. Mnohokrát jsme pod ním sedìli, o¾ralkové, a dopíjeli pivo z beden, které nám babka pøistavila, aby nemusela kolem nás poskakovat. Platilo se buï na stùl, nebo a¾ zejtra!
Tentokrát to ovšem dopadlo tak, ¾e babka byla i s postelí vystìhována a parta sedìla v seknici. Babka postel ráno sama pøestìhovala na své místo, a kdy¾ jí to nìkdo pøipomnìl, opáèila: „No a co? Eštì jsem se tak nikdy nevyspala. Pod hvìzdama a pod peøinou. Vy u¾
nìkdy jo?!
Babka mìla ve svém hospodáøství Pun»u. Tøíbarevného, bystrého psa, rasy – co ves pøinesla! Znal nás, štamgasty lahvového piva, ale neodpustil si nikdy ohlásit celé vsi, kdy¾ nìkdo z nás pøišel: „U¾ je tady nìkdo!“ Pomalu jsem vìøil tomu, ¾e vyštìkává pro naše ¾enské jméno høíšníka, který šel na sklenièku. Nemusely se tedy vùbec starat, kde kdo z nás je. Mizera Pun»a vše nahlásil.
Jen¾e s tím psem mì babka dopalovala. Vodili se spolu do lesa. Mnohokrát jsem ji sliboval, ¾e ho zastøelím. Jen¾e bába – filozof na mne se zákonem: „Víte, co je pes pod vlivem svého pána, ne? Co byste dìlal bez flinty?“ A mìla pravdu.
Míra mojí trpìlivosti ale pøetekla v dobì, kdy srní kladlo svoje puntíkované dìti do trávy pasek kolem hájenky. Ten pes by nevra¾dil, na to nemìl, ale a» nìkdo vysvìtlí mámì od kolouška, ¾e ten mamlas co tak huláká a dìlá kravál, neublí¾í.
Prostì to u¾ nešlo dál. Klid v revíru je v dobì kladení tou nejpøednìjší povinností myslivce. Tady ale nepomohlo ani poslední varování. Moc jsem nechtìl – jen a» ten maso¾rout zùstane tak mìsíc u boudy a hlídá pivaøe. Já mínil, babka mìnila.
Cosi jsem psal u okna, kdy¾ zpoza Olšiny vyjela kára smìrem k Hlaváèku. Povùzek projel kolem hájenky a zmizel pod silnicí. To všechno bylo v poøádku. Jen¾e za Olšinou vykroèil Pun»a. Sice šel po silnici, ale z cesty sejdou i lidé. Zrovna u Pøemìny nad zahradou mìla jedna srnèí máma dvì dìti. Tak a dost! Nabil jsem malorá¾ku vrabèinkou. Potrestám tì, prevíte! Kulièka do zadku snad pomù¾e proti toulání.
Moc jsem si dával zále¾et na tom, aby kulièka sedla skuteènì na zadní èást výtr¾níka. Ale nepovedlo se to asi. Po rance se Pun»a skulil pod silnici do obilí a nic se tam nehýbalo. V tu chvíli jsem si uvìdomil hloubku svého provinìní. Monopol na pivo ve vsi má babka, Pun»a se ztratí a já to byl, kdo sliboval, ¾e mu ukrátí lajdácký ¾ivot! Bude konec s hospùdkou. Velice èerná, snad nejèernìjší mo¾ná vyhlídka do budoucnosti se pøede mnou zaèala rýsovat.
Šel jsem se podívat na místo, kdy pes houpl do obilí. Tam jsem nic víc, ne¾ trochu poválená stébla nenašel.
S velikou obavou jsem veèer vykroèil na svoje dvì lahvièky. Babka jakoby nic a najednou spustila: „Vyhro¾ujete Pun»ovi, ale mìl jste radìji jít a zastøelit toho Prosovýho neøáda. Ten našeho zøídil tak, ¾e neleze z boudy. Sotva trochu mlíka vypije.“ Byla to rána, jak mi spadl kámen ze svìdomí. Hafulka babky je na ¾ivu, ona nepodezírá mì, ale sousedovic psa, tudí¾ pøísun piva není ohro¾en. Vickovické ¾enské na chvíli ztratily pøehled o tom, jak a kdy kdo jde hospody. Bábin èokl mlèel, stejnì jako já.
Pak takhle pøi pondìlku jsem naveèer otvíral branku a z boudy se opìt ozvalo psí hlášení: „Další jde!“ Nakonec jsem se bábì pøiznal, ¾e ne Prosùv pes, ale já zmarastil Pun»u. Trest byl strašný. Babka mi ten veèer nepodala ani láhev s pivem. Musel jsem se obsluhovat sám, a to a¾ od bedny v síni! Ale do lesa od té doby u¾ chodila sama, Pun»a èekal doma a hlídal hospodu.
Pamìtníci, vzpomínejte!