DEJ A BUDE TI DÁNO
Dolistovala jsem diáøem a¾ do míst, kde není vìtšinou ani èárka. Cvièící víkend. Uvolòovaè. U¾ívaè. Cvièíme, masírujem tìla, dìláme krásné ksichty kosmetikou. Ètyøi mìsíce starý zápis. Vím o nìm. Celou tu dobu makám na pøípravách se svou kamarádkou Lenkou. O to víc, kdy¾ nám jeden víkend ucpaly úèastnice po tøech dnech, a tak jsme pøidaly druhý.
V pátek vezu dvì oblíbená ¾enská tìla. Máme takový dvouhodinový autodýchánek. Kdyby jezdila auta na slova, máme rychlost svìtla. Hubu jsme nezavøely a¾ do Nových Hamrù.
Provìrka pøíprav zaèíná. Dostávám dary. 10 kg papíru na školní sbìr, parádní bambusový fusekle a domácí slivovici, kterou pøijímám se slibem, ¾e ji otevøu a¾ na bojovce. Znají mì.
Veèer u¾ je hotel naplnìn estrogenem a štìbetáním mých oblíbených 20 kusù úèastnic a dvìma kosmetièkami. Pokus o hormonální rovnováhu jsme uèinily skrze naše dva maséry.
Na prvním cvièení koukám na tu pøehlídku mého kusu ¾ivota. Ka¾dý to tìlo dobøe znám i s tím vnitøkem. Ty dvì vìci nelze oddìlit, neumím to a ani nechci. Dotýkám se jejich tìl svýma rukama a vím, jak mi která reaguje na dotyk. Znám jejich vùni, prací prášek, avivá¾, její¾ vùnì se s potem zvýrazòuje. Vím, na kterou se podívat, kdy¾ se sna¾ím být vtipná. Vím, co bude následovat pøi posilování. Budu mít v zádech nenávist. Kdy¾ se s nìkterou setkám pohledem, vìtšinou jí ètu z oèí: To jako nemyslíš vá¾nì. Se podìlala? Øekni ještì jednou osm a já tì uškrtím. A¾ nebude èumìt, dám si voraz. Nìkdy to i pøes øvoucí hudbu slyším. Znám je. Je to taková hra. Pro mì velmi zábavná.
Veèer saunièka, víneèko, vlny na parketì. Hotel je perfektní. Ráno mì ovšem zmrazí jeho provozní. Bohu¾el pokoj, kam se mám pøestìhovat, abych ten svùj uvolnila pro fotografku, se neuvolnil. Nikdy to nebude perfektní. Já po ní skoèím a bude. Mìním svùj vztek za spinální cvièení, ale bránice se brání. Jako klíïo mù¾u spát v pøíkopì, ale kam dám ty krámy na bojovku, abych byla tajná? Cpu to ke kosmetièce do sprchy, obøí kufr nechávám na chodbì a konèím se závazkem nechat slivovici na bojovku. Vlastnì jsem v boji u¾ teï, tak co.
Program pìknì bì¾í. Cvièení, výlet, focení, zkrášlování, masá¾e. Má nervozita ale stoupá, veèer prostì musí být bojovka dokonalá. Její pøíprava mi v¾dycky zabere nejvíc èasu. Vydáváme se s Lenkou pøed setmìním na výstup sjezdovky, abychom ji pøipravily. Obì jsme napjaté, není prostor pro smích, funíme do kopce. Táhnem obøí proutìný koš s duší vášnivé turistky Maøky Praštìné a dušemi tìch, co tu Maøèinu chtìli do nebes vypustit, ale zhynuli cestou pøetì¾kou, tì¾kými úkoly zatí¾enou. Cinkáme jak vo¾ralové po tahu, nesem sklenice na svíèky, co mají oznaèovat cestu. Umis»ujeme úkoly do lesa a u¾ za tmy se na vrcholu sjezdovky koneènì zbavujeme toho pitomýho koše. Plníme ho kosmetikou, co¾ bude odmìna a létajícími lampiony, co je tøeba jako duše do nebes s pøáním vypustit. Tì¾ký øetìz, zámek, uf!
Ještì oznaèit poklad. Klekám do trávy, abych poskládala ze svíèek M jako Maøka. Napìtí by se dalo krájet. Ticho a tmu narušuje jen zvonìní telefonu. Nebojácné dru¾iny pod vlivem u¾ u táboráku nudí. Zrychluju. Horký parafín na prstech necítím, jen rychle nebo je budem muset sbírat po sjezdovce. Lenka šla na šišky, pod které potøebujeme ukrýt klíè k zámku. Nìco spadlo a prasklo nìkolik vìtví. A pak zase ticho. Tohle nebyla šiška, to bylo nejmíò divoký prase. Ani¾ bych se otoèila, automaticky provìøuju, zde je Lenka v poøádku. Jako ze sklepa ke mnì dorazilo: ,,Jsem!“
Jedu si svoji parádu v zapalování, pošoupávám svíèky o milimetry, aby M bylo dokonalé. Nevím, kolik ubìhlo èasu, kdy¾ slyším zase ze sklepa: ,,Ale nemù¾u vylézt.“ Nechává mì to klidnou, mozek mám u svíèek. Pomalu se zvedám, kontoluju z výšky M, a abych s ním neztratila oèní kontakt, couvám pomalu za hlasem. ,,Kde jsi?“ ,,Tady!“ Tady? V tý tmì je všude to její tady. Beze slov jako z hrobu na mì vystøelí naštvanì ruka z borùvèí. Lenka. Ta ¾enská horami prošlá snad našla svùj hrob potupnì v jámì obyèejných Krušných hor. Stojím nad tou rukou, co na mì èumí z borùvèí a nemù¾u si pomoct. Maøka! Vášnivá turistka, co v Krušných horách zhynula. Praštìná je taky. Já tu povìst vymyslela a Lenka ji uvedla do praxe. Podle mé smyšlené povìsti, byl skon Maøèin neznámý.
Tohle by mì nenapadlo. Vidím ten titulek: Zhynula v jámì a borùvèí se nad ní zavøelo. Nechám ji tady shnít, byla by to parádní pointa bojovky. Kromì duše by našli i tìlo. Marnì hledám zpùsob, jak jí vysvìtlit, ¾e by mohla být tìlo Maøky. To mi nevezme. Marnì hledám dùvod, proè bych jí to mìla udìlat. Moc se mi teï nehodí, ¾e je perfektní kamarádka. Navíc rozklad tìla by zabral èas a my nemù¾eme èekat. Dobøe, tak ne, neochotnì Lence podávám ruku. Spokojím se s tím, ¾e to dám k dobru u táboráku.
Dru¾iny nebojácné se pokladu dobraly pøesto, ¾e hotelu vyplenily vinotéku. Ucpávám jim pusu slivovicí, kdy¾ frfòaj, ¾e bojovka na sjezdovce byla podpásovka. Sorry jako, Maøka byla turistka. Zatlaèili jsme slzu pøi vypouštìní duší do nebes. Koukám na nì, jak se mi ty dokonalé matky, man¾elky, managerky, úèetní a bysnysmanky promìnily ochutnávkou tekutých hroznù. Nyní je to pøehlídka rozparádìných ¾en. Tomu øíkám Uvolòovaè. Chechtají se tak, ¾e srnku v tomhle lese nikdo dlouho neuvidí. Nìkdo potøebuje vøelé obìtí opakovanì. Tì¾ko vysvìtluji, ¾e u toho nemohu zapalovat létající lampion. Jiná dáma má pro zmìnu záchvat pomoci, chce mi odnést batoh, abych se uvolnila. Opakovanì odmítám. Je neoblomná. Øe¾eme se smíchem jak zamlada pøi vyprávìní o Lenèiným pole¾eníèku v borùvèí pod hvìzdami. Nesmím s nikým mluvit o samotì. Dostanu v¾dycky takovou nálo¾ krásných slov, ¾e z toho vycházím s vlhkým okem a krásným pocitem, ¾e vlastnì proto to dìlám. Je mi u¾ šumák, kde slo¾ím hlavu. Nakonec pøijímám postel u Lenky. Ve ètyøi ráno má ještì sílu hodnotit naše sna¾ení. Netuším, kdy zjistila, ¾e jsem tuhoò.
Tì¾ká byla sobota do ranních hodin nedìlních. V osm ráno pøesto vìtšina stanula v tìlocviènì, nìkdo si vzal s sebou kamarádku kocovinku. Prolétnu oblièeje. Makáme na nich celý víkend. Jedna prohýøená noc a je to v kopru. Ale úsmìv dr¾í. I na dopoledním aerobicu. Musím vìtrat, víc euforie se sem nevejde. Aerobic je sice pravìk, ale dává mo¾nost neuvìøitelnýho pocitu svobody. Podporují mì v tom svým krásným bláznovstvím. Výskaj. Nìkterá se pere se svým pøísným výrazem, ale u¾ se jí to moc nedaøí. Jedna mi zaèíná rudnout a vypadá, ¾e si potøebuje kroky vypoèítat a výsledek zkontrolovat pod èarou. Jiné se podaøilo zamotat konèetiny do je¾ka v kleci. Tlemí se. Vím, ¾e teï nemyslí na nic jiného. Svaèiny, školní úkoly, práce, veèeøe teèou z tìch zpocených hlav proudem. Vidím, ¾e jsou tu teï jen pro sebe.
Nevìdí, ¾e probíhá analýza jejich mysli, i kdy¾ lítám z místa na místo. Potøebuju vìdìt, ¾e je to baví. Potøebuju vidìt, ¾e je doká¾u vystøelit ze svìta všednosti do toho euforickýho nebe. Vycucat si pro sebe tu jejich energii. Mám pocit, ¾e hoøím zevnitø pøi posledních taktech posledního dne. Sna¾ím se uhasit myšlenkou, ¾e je to jen obyèejný víkend. Trochu bab, o nic nejde. Ale jakých! Ten pocit ve mnì není normální. Kapající pot mi píše na parkety repliku: Láska, vole. Láska má mnoho podob a tohle jedna z nich.
DEJ A BUDE TI DÁNO
