Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (62)
Múza tance Terpsychoré se mì pokoušela získat na svou stranu asi od mých patnácti let. Prvnì jsem provozoval pohyby podobné tanci v aule vrchlabského gymnázia a pak jsem byl nucen navštìvovat taneèní kurzy v místní Sokolovnì, co¾ byla pro nás kluky pìkná nuda. Zejména Èeská beseda se snad nedala vydr¾et. Pak ale po maturitì jsme chodili ve Vrchlabí na zimní odpolední èaje ka¾dou nedìli a na rùzné plesy a bály jsme dokonce jezdili se „svým“ orchestrem Severákem autobusem po širém okolí a do sálu se vìtšinou dostávali zadarmo, a to tak, ¾e jsme muzikantùm nosili jejich nástroje, tedy zejména basu a bubny.
Byli jsme tehdy nucení šetøílkové a jednou jsme s kamarádem, mimochodem jedním z bývalých „Rackù“, vymysleli velkou fintu na „levné osvì¾ování“. Na jednom maškarním plese, byly to tuším šibøinky, s ohlášeným rázem – meziplanetární rej – jsme vymysleli jednoduchou, ale rafinovanou a hlavnì „úèinnou“ masku. Šli jsme stylovì za mimozemš»any, docela jsme se vyjímali mezi všemi tìmi obligátními cikánkami a rùznými elegány, které¾to masky vlastnì na tom plese nemìly co pohledávat. Teda – alespoò dle našeho názoru. Svou masku jsme pojali èernobíle – bílé plátìné kalhoty, èerné boty i èerný rolák, bílé rukavice a na hlavì bílý válec s otvorem pro oèi, který byl ale ještì zakryt prùhlednou gázou. Na tom válci byla ještì malá anténa, na stranì nakreslená sluchátka a nejdùle¾itìjší malý otvor pøed ústy. Kouøili jsme dlouhou špièkou a obèas jsme do toho otvoru zasouvali gumovou asi tøiceticentimetrovou hadièku. Vše bylo promyšleno do nejmenšího detailu, na malých kartièkách jsme mìli v nìkolika jazycích napsáno – smím prosit? - a na druhé stranì – dìkuji! A tak jsme vùbec nemuseli mluvit, pøi výzvì k tanci staèilo pouze ukázat správnou stranu kartièky. No – mo¾ná tušíte, ¾e tu kartièku jsme pou¾ívali i k tomu, abychom se dovolili ponoøit ty své „gumové sosáky“ obèas do sklínek na cizích stolech! Rozjaøení plesající to zøejmì pova¾ovali za dobrý nápad a tak jsme se zadarmo docela pomnìli! Museli jsme si ale dávat pozor a hadièku zasouvat do správné sklínky, tedy z tìch dvou, které jsme brzo vidìli! Chtìlo to prostì zavøít jedno oko… Pøe¾ili jsme to a moc nás mrzelo, ¾e aèkoliv jsme dle našeho názoru byli jednoznaènì jednièky, soutì¾ o nejlepší masku vyhrála samozøejmì nìjaká „cikánka“!
Jako¾to sklerotik a chaotik teï nevím, zda jsem patøiènì vylíèil naše studentské vymetání pra¾ských barù a taneèních kaváren v polovinì „bájeèných“ padesátých let, ale faktem je, ¾e jako snad ka¾dý jsem se velmi rychle „usadil“ jako ¾enáè v letech šedesátých. Terpsychoré mne pomalu ale jistì opouštìla a asi v mých tøiceti letech u¾ pak lechtala mé nohy a tìlo jen zcela sporadicky.
A nyní pozor, zjistil jsem „umìlecký paradox“ jako hrom! Víte, ¾e malíøi a výtvarníci vlastnì ¾ádnou múzu nemají? Ano, je tomu tak a dokonce to osobnì mohu potvrdit! Mé „výtvarné výkony“ si opravdu opìt zaslou¾í ty uvozovky, jak poznáte sami. Dosti brzy - u¾ ve školce - jsem kupodivu umìl známý domeèek jedním tahem i malé prasátko z profilu se zakrouceným ocáskem. Pak ovšem a¾ po letech jediným výtvorem, na který se snad dalo koukat, byl Klement Gottwald, kterého mì nauèil kreslit jièínský kamarád Dìpold podle novinových karikatury v roce 1947. Pro nepamìtníky – ten zmínìný výteèník je na této dobové karikatuøe O.Sekory jako primáš s houslemi kupodivu zcela vpravo! No a pro poøádek – u varhan sedí lidovec Šrámek, basu dr¾í tehdy ještì sociální demokrat Fierlinger a na bicí válí národní socialista Zenkl.
Ale vari od nás politiko - vra»me se k nìèemu solidnìjšímu. Výkres, který jsem dlouho uchovával ve svém „školním archivu“, byl obraz kohouta - pastel podle školní pøedlohy, která visela na tabuli. Hlavu a krk tohoto krasavce mi nádhernì nakreslil uèitel, já to pak doèmáral a trochu se mi povedla jen jedna noha. To u¾ ovšem bylo ve Vrchlabí a výsledek byl doslova nevídaný! Škoda, ¾e se ten „školní archiv“ nezachoval. Jinak mé výkresy a podobné ruèní výtvory nestojí za komentáø. Domácí rysy z deskriptivní geometrie jsem bì¾nì kazil, vìtšinou a¾ pøi popisu èi podpisu šablonou a tak nìkdy dokonce pomáhal i tatínek, který mìl rakousko-uherskou reálku. A tím bych u¾ opravdu mìl se svým výtvarným „umìním“ skonèit!
Pamìtníci, vzpomínejte!
Múza tance Terpsychoré se mì pokoušela získat na svou stranu asi od mých patnácti let. Prvnì jsem provozoval pohyby podobné tanci v aule vrchlabského gymnázia a pak jsem byl nucen navštìvovat taneèní kurzy v místní Sokolovnì, co¾ byla pro nás kluky pìkná nuda. Zejména Èeská beseda se snad nedala vydr¾et. Pak ale po maturitì jsme chodili ve Vrchlabí na zimní odpolední èaje ka¾dou nedìli a na rùzné plesy a bály jsme dokonce jezdili se „svým“ orchestrem Severákem autobusem po širém okolí a do sálu se vìtšinou dostávali zadarmo, a to tak, ¾e jsme muzikantùm nosili jejich nástroje, tedy zejména basu a bubny.