Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (5) Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Neposlušný Míša
V jedné medvìdí rodinì, jmenovali se Brumlíkovi, mìli syna Míšu. Byl celkem hodný a poslušný, pouze jedna vìc pùsobila rodièùm starost: vychovávali z nìho artistu, ale Míšovi se to nelíbilo.
Bylo to toti¾ v cirkuse Berolina. Táta dìlal stojky, jezdil na soudku, tloukl do bubnu, matka tancovala a chodila po provaze, Míša dìlal kotrmelce, jezdil na kolobì¾ce a pozdìji dokonce na mopedu. Divákùm se jejich èíslo líbilo, ale Míša se mraèil. Nechtìlo se mu dìlat kotrmelce, ani to je¾dìní na motorce ho nebavilo.
„Zadarmo tì nikdo ¾ivit nebude,“ domlouvali mu neš»astní rodièe. „Šoupnou tì do zoo a u¾ se nikdy neuvidíme.“
Míša se však mraèil dál. Nechtìl být artistou, chtìl být nìèím jiným. A víte èím? Zpìvákem! Jen si to pøedstavte: medvìd a zpívat! Nìkdy pøi svém výstupu otevøel pusu, vyrazil ze sebe bruèivý tón, dìti tleskaly a jeho to povzbuzovalo.
„Neslyšíš, ¾e se ti pøitom smìjí?“ øíkali mu, ale Míša na to nedbal, poøád si nìco broukal, i na kytaru zkoušel hrát. Pøetrhal však struny a jinou mu nepùjèili.
Jednou si øekl, ¾e u¾ má té artistické drezúry dost, uteèe a pùjde kamkoli, kde ho nechají zpívat. Poèkal si na vystoupení v Praze, proto¾e slyšel, ¾e v Èesku jsou zpìváci, kteøí nemají o nic lepší hlas ne¾ on, víc bruèí, ne¾ zpívají, a pøesto jsou úspìšní! Kdy¾ objí¾dìl mané¾ na motorce, pøidal plyn, vyrazil kolem zkoprnìlých poøadatelù k východu a ocitl se venku. Myslel, ¾e vyjede na ulici, ale všechny brány byly zavøeny. Proplétal se tedy mezi maringotkami, jezdil kolem dokola a poøád nemohl najít cestièku, kudy by utekl. Kdy¾ ho zaèali lidé od cirkusu pronásledovat, zamíøil zpátky do stanu.
Øeditel zatím poslal do mané¾e klauny, aby zachránili program. Jeden hrál na housle, druhý na harmoniku a pøed nimi stál mikrofon. Teï se tam vøítil uprchlý medvìd na mopedu, zabrzdil, pøibìhl k mikrofonu, chytil se stojanu a zaèal zpívat. Diváci mysleli, ¾e to patøí do programu, tleskali a volali: „Bravo! To je paneèku zpìvák!“
Míša spíš bruèel, ne¾ zpíval, ale bruèel z celého srdce a byl v sedmém nebi. „Tak co?“ záøilo mu z oèí. „Umím zpívat, nebo ne?“
Po pøedstavení mu rodièe vyprášili ko¾ich, ale drezérovi medvìdího tria nezbylo nic jiného ne¾ neplánovaný výstup poøádnì nacvièit. Kam teï cirkus pøijede, všude chtìjí vidìt a slyšet zpívajícího medvìda.
A ¾e se pøitom lidé smìjí? Míšovi to nevadí. Smích je pøece pro ka¾dého komika tím nejsladším zvukem.
Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
