O filmu The Last Butterfly (Poslední motýl) na Torontském ¾idovském filmovém festivalu. Jméno filmu se mi zdálo povìdomé. Pak mi to došlo: jméno filmu mi pøipomnìlo básnièku jednoho z talentovaných ¾idovských dìtí, které – ne¾ je odvezli do táborù smrti – psaly verše, povídky a reportá¾e (uveøejòované v èasopisu Vedem), které jsem si pøeèetl v roce 1995 vydané v knize, “Je mojí vlastí hradba ghett?” Hledal jsem ji tam, ale nenašel. Verš, který mi utkvìl v pamìti (snad proto, ¾e pro autora verše, jako pro vìtšinu terezínských dìtí, ohranièil nejen minulost, ale i budoucnost): “Motýla jsem tam nevidìl…” Pamatuji-li se dobøe, poslední motýl, kterého nìkdy døíve vidìl, byl jasnì ¾lutý. Mo¾nost, ¾e titul filmu byl veršem inspirován, byla dostateènou pobídkou, abych se donutil vyrazit do ulic. Nelitoval jsem.
Poslední motýl je nádherný film (i kdy¾ specificky o násilí nacistickém, je filmem proti násilí vùbec), zajímavý i tím, ¾e jeho producentem je Steven North a hudbu slo¾il (na smrtelné posteli s rakovinou, zemøel pøed premiérou) jeho otec, Alex North (slo¾il hudbu pro dlouhou øadu filmù, mezi nimi Spartacus a Death of a Salesman, asi patnáckrát byl navr¾en na Oskara a je málo lidí jeho generace, kteøí neslyšeli jeho nejpopulárnìjší píseò, “Unchanged Melody”.) Film re¾íroval èeský re¾izér Karel Kachyòa a dodateènou hudbu slo¾il Milan Svoboda. Námìtem filmu je plán nacistù vydíráním pøinutit slavného francouzského mima, Antoina Moreau, aby vytvoøil pøedstavení s ¾idovskými dìtmi v terezínském koncentráku, které mìlo pøesvìdèit pozvané zástupce Èerveného køí¾e o blahovolném a vysoce kulturním ¾ivotì v této poslední štaci pøed cestou do plynových komor. Moreau nakonec vytvoøí verzi “Hansel and Gretel”, která je otøesnou ob¾alobou nacistického re¾imu. Všichni úèinkující skonèí v transportu do koncentráku.
“Poslední motýl”byl filmován v Praze ve dnech sametové revoluce. Všichni úèinkující a technický personál pøerušili natáèení a zúèastnili se demonstrací proti komunistickému re¾imu. A producent filmu “Poslední motýl”, Steven North, o tom natoèil film “Gingerbread Revolution”(Perníková revoluce), ve kterém vystoupili herci, kteøí hráli ve filmu “Poslední motýl”. Ale hlavnì v nìm vystoupili èeští studenti a herci(jedním z nich byl Josef Kemr), kteøí by si všichni zaslou¾ili Øád bílého lva. Ani ne tak jako studenti a herci, ale jako obèané, kteøí beze zbraní (prostì svojí vùlí, svou úèastí na demonstracích a svou vírou ve svobodu) dokázali svrhnout re¾im, který jim ètyøicet rokù vládl knutou. Jednou z nejpozoruhodnìjších scén filmu je demonstrace proti re¾imu. Komunistický funkcionáø se pokouší demonstrující pøevést na pravou (komunistickou) víru zesmìšòováním studentù, kteøí byli zmláceni komunistickou policií. Øekl nìco jako, ¾e v ¾ádném vyspìlém státì nerozhodují o tom, kdo má být prezidentem, patnáctileté dìti. Zezdola masy protestujících skandují: “My nejsme dìti…my nejsme dìti…” Komunistický funkcionáø se chvíli tváøil pøekvapenì, co si to ti lidi dovolují, pak to, zøejmì úplnì popletený, vzdal. Nikdo se ho nedotkl, nepadlo jediné výhru¾né slovo pomsty, dokonce ani jediné slovo o spravedlivém trestu. Pøedstavitel francouzského mima, Tom Courtenay, který se demonstrací zúèastnil, hovoøil o “sladkosti” èeských lidí. O té sladkosti nevím, ale rozumím mu. Byl to krásný kompliment snu, který – jako vìtšina snù – skoro zemøel na úbytì skuteènosti. Prvnì jsem vidìl, jak se masy našich lidí v tìch dnech chovaly. A ovìøil si, jak vysoko jejich stateènost i ukáznìnost cenili pøítomní cizinci. A byl jsem hluboce a radostnì dojat, poprvé od mobilizace v roce 1938. Byl jsem dojat, proto¾e po ètyøiceti letech mordování tìl, ale hlavnì duší, celého národa re¾imem, který mìl absolutní moc nad ¾ivoty svých poddaných, nejdøíve nìkolik (mezi tìmi, kteøí byli zmláceni na Národní tøídì byl i mùj pozdìjší pøítel, Bohumil Hubálek), pak stovky a nakonec statisíce øeklo ne, a øekli to hlasem, který nesnesl odporu. (S bezbøehou pokorou jsem si pøipomnìl závìr poznámek, kterými jsem 21. srpna 1968 protestoval pøed torontskou radnicí proti invazi armád Varšavského paktu (pøeklad): “Jestli¾e nemù¾eme poslat tanky proti sovìtským, alespoò se znovu zasvì»me vznešeným ideálùm svobody, do¾adujme se stále silnìjším a neodbytnìjším hlasem svobody pro všechny. Náš hlas je slyšet za ¾eleznou oponou a stále silnìjší echo se vrací. Pøijde den, kdy toto echo nabude síly uragánu, proti kterému sovìtské tanky budou bezmocné).”
Film zachytil i Václava Havla jak odchází z vìzení, jak pøichází s Dubèekem do sálu, dýchajícího slávou, vítìzstvím a nadìjí a konèí zábìrem dojatého Václava Havla s první ¾enou Olgou na balkonu nad jásajícími zástupy. A smutnì (a nechápavì) jsem si pøipomnìl i zápis o jednání mezi Václavem Havlem a tehdejším komunistickým ministerským pøedsedou Ladislavem Adamcem v úøadu pøedsednictva vlády 5. prosince 1989. Jednání se mimo jiné zúèastnili Petr Pitthart, Jiøí Køi¾an a Vladimír Hanzel (pokud vím, tehdejší Havlùv osobní tajemník), který jednání zaznamenal a zvìènil v knize „Zrychlený bìh dìjin“. Havel a jeho kolegové se sna¾í (necelé tøi nedìle po zmlácení studentù komunistickou policií) Adamce pøesvìdèit, aby zùstal pøedsedou vlády.
Hanzel: Máme to chápat, ¾e vy nebudete…?
Adamec: Ne, nebudu. (plácnutí dlaní do stolu)
Havel: Vy nebudete ministerským pøedsedou?
Adamec (resolutnì): Ne !!!
Havel: No, to ovšem jsme nepochopili, aspoò já teda.
Havel: Dobøe, pova¾ujete teda za reálnou – já mám pocit, ¾e øešení s tím, ¾e vy byste byl prezidentem a Sacher pøedsedou vlády…
Strašnì bych si pøál, aby to nebylo pravda. Stejnì bych si pøál, aby nebylo pravda mnohé z toho, co se stalo o dva mìsíce pozdìji, pøi Havlovì torontské návštìvì v únoru 1990.
Poslední motýl – Zrychlený tep dìjin
