Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (61) Múzy
Nevím, kde se ve mnì bere ta odvaha, èi spíše drzost, ale proto¾e se ta obávaná skleróza opravdu nezadr¾itelnì blí¾í, dovolím si nyní nìco neuvìøitelného. V nìkolika následujících „Paradoxech“ zde uvedu nìco, co by se dalo snad nazvat – paradoxy a renoncy „umìlecké“. ®e jsou zde uvozovky opìt zcela na místì, to jistì netøeba zdùrazòovat. Chtìl bych toti¾ milému eventuelnímu ètenáøstvu popsat, jak má malièkost byla posti¾ena jednotlivými múzami.
Múzy
Sice vím, ¾e tyto ochránkynì umìní sídlily na Parnasu, ale v pamìti mi uvízla jména jen ètyø z nich - Erató, Kaliopé, Thálie a Terpsychoré. V encyklopedii jsem si osvì¾il pamì» a zjistil jsem, ¾e múzy byly dcery boha Dia a bohynì pamìti Mnémosyné, a ¾e jich bylo dokonce devìt!
Erató jako bohynì milostného básnictví mì trochu oslovovala jen v mládí, a to ještì vìtšinou pouze pasivnì. Tøeba ve francouzské poezii v pøekladu Karla Èapka a dále mne pøímo uèaroval také skvìlý verš ze hry Ze ¾ivota hmyzu, který pronáší motýl apatura iris -
Jen dolù, dolù spìt, to» meta vytou¾ená,
svìt chce být polosvìt, ¾ena - být polo¾ena!
Docela by mì zajímalo, který z bratrù Èapkových to vymyslel. Z novìjších francouzských básníkù mnì samozøejmì „sedl“ Prevért se svými Tøemi sirkami, z našich pak Vrchlický, v pubertì jeho „choulostivé“ básnì a pozdìji pøeklad Rostandova Cyrana, nìco z Nezvala – kromì jeho Zpìvu míru, který jsme se na gymnasiu rozporcovanì uèili nazpamì», vìtšina básní Seifertových a poesii Jiøího Suchého èi Jiøího ®áèka také mù¾u. No – a co se týèe aktivního polibku Erató, mo¾ná bych sem mohl zaøadit nìkolik svých kratièkých pokusù. Nejprve pele-mele jakýchsi absolutních rýmù:
Rýmy lascivní
Nevíme jistì, zda lze, èi nelze-li, laskat svou lásku, lze-li do zelí!
Sice nerad, pøesto udám, ¾e mìl v¾dycky štìstí u dam.
Kdy¾ se krásné dívky myjí, jen tì¾ko se sprchy míjí.
Sotva zaèali si tykat, hodiny pøestaly tikat.
S chlípnì pøivøenými víèky rychle sfoukl všechny svíèky.
Mnozí s tváøí zkrušenou ¾enou se jen za ¾enou.
A tím vším je vinno, jablko Evino!
Další snad i mravokárná høíèka je pak z jiného soudku:
Bez názvu
Kdy¾ ¾ena vdaná je a neví, co by chtìla,
kdy¾ nejistota hárá v její duši,
tu zaène pomýšlet na cizí mu¾ná tìla,
v bláhovém domnìní, ¾e v dnešní dobì se to sluší!
Je a¾ neuvìøitelné, jak ta lidská pamì» funguje selektivnì a nìkdy zcela náhodnì! Opìt mi to nikdo nemusí vìøit, ale jestli¾e nevím, kdy vzniklo toto ètyøverší, tak vím témìø naprosto pøesnì, ¾e následující nejen text, ale dokonce i melodii jsem hodil na papír v roce 1970, kdy¾ byla umlèena Marta Kubišová. Samozøejmì jsem si nikdy netroufl nìkam to poslat, ne kvùli papalášùm, ale proto, ¾e jsem nevìdìl kam, a stydìl jsem se pátrat! A¾ si ty øíkánky pøeètete, uvidíte, ¾e má sebekritika byla tehdy na místì a teprve nyní, kdy¾ jsem u¾ odhalil tolik svých literárních pøeèinù, je mi to jedno a u¾ se prostì nestydím.
Marnì
Bledý mìsíc na nebi se houpá, v oknì sedím, slzy polykám,
øíkám si, ¾e nesmím být tak hloupá, marnì se s tou tí¾í potýkám.
Bídák mìsíc, ten si klidnì svítí, bledým svitem dušièkových svíc,
kdyby vìdìl, co má duše cítí, tak by zbledl chudák ještì víc!
Marnì veèer v oknì sedám, stále marnì lásku hledám,
schovala se zrádnì bùhví kam.
Marnì duše mìsíc prosí, marnì se mé oèi rosí,
hloubìj´ na dno smutku pronikám.
Tak jsou stále moje líce slané, láska je jak mìsíc vzdálená,
utírám si oèi vyplakané, na mém srdci svítí zelená.
Samota mì èím dál více tí¾í, smutek usídlil se v srdci mém,
aèkoliv se jaro kvapem blí¾í, kolem mne to dýchá podzimem!
Omlouvám se za tolik smutku a melancholie, ale tehdy v roce 1970 nám nikomu opravdu moc do smíchu nebylo! A tak bych mìl radìji skonèit optimistiètìji.
Rýmy spoleèenské
Honíme se stále za snem a pak jenom tiše ¾asnem.
Nevìøím u¾ pøíliš masám, proto jásám aspoò já sám!
Nemáme-li slušný stát, to pak není o co stát.
Radostí nemohu plát, proto¾e mám malý plat.
Dobrá zpráva pøišla zprava, ¾e prý sleva pøijde zleva!
Jako všichni správní Èeši na slevy se v¾dycky tìší.
Vladimír Vondráèek
