Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Dráteník
Praskla mi mísa. Bílá s vroubkovaným okrajem. Tìsta, které v ní byla zadìlána, by byla do Guinessovy knihy rekordù. Není problém koupit si mísu novou, ale právì takovou u¾ neprodávají. A tak jsem si vzpomnìla na dráteníka.
U nás se mu øíkalo „drataø“. Chodíval pravidelnì a v ka¾dé chalupì u¾ mìli pro nìho práci pøipravenou. Dìravé hrnce, prasklé mísy a kamenáèe na mléko a smetanu, prostì vše, co se dalo poflikovat nebo èerným drátem spojit tak, aby to bylo zase k u¾itku.
„Hrnce drrátova»“, ohlašoval svùj pøíchod do dvora fešný, zarostlý Kysúèan. Nevím, proè nám maminka za zlobení v¾dycky vyhro¾ovala: „Poèkej, dám tì drataøovi“, kdy¾ to byl tak pohledný chlap. Obleèení míval dost chatrné a kromì døevìné krosny sebou nenosil vùbec nic. V krosnì mìl slo¾ené velké tabule plechu, pøed nimi byla zasunutá kola èerného drátu. Ve spodní èásti mìla krosna malé zásuvky, v nich¾ mìl lepidlo, nù¾ky, kladívko a jiné náøadí, které ke své práci potøeboval
V létì pracoval na dvoøe, v zimì v kuchyni. Usadil se na malou chlévskou stolièku – dojaèku. Dìravý plecháè dal na kovovou podlo¾ku, z plechu vykrojil dvì malá koleèka a prorazil do nich dírku. Obì pak namazal nìjakým lepidlem, jedno dal ze spodní strany hrnce, druhé polo¾il nahoru, vsunul do dírky nýtek a ten kladívkem rozklepal. Potom po¾ádal maminku o trochu vody, nalil ji do hrnce a kdy¾ neprotekla, s vítìzným pohledem odevzdal svoje dílo. Hrnec v místì opravy nikdy netekl. Potom vzal do parády další nádobí. Nakonec si nechal drátování. Ruce s drátem omotávajícím mísu se mu jen kmitaly. Pøibývala další oka a smyèky, pak konec drátu odcvakl a zaèistil, aby nedošlo k úrazu a opakovala se stejná procedura s vodou. Zadrátoval kameninové nádobí tak pevnì, ¾e se mohlo dále pou¾ívat. Nádobí nebylo drahé, ale oprava byla levnìjší a muselo se šetøit ka¾dým grošem.
Pracoval obyèejnì a¾ do poledne a ¾e byl pozván na obìd, bylo samozøejmostí. Pokud se èas nachýlil k veèeru, nechali jsme ho i pøespat.
Od pondìlka do soboty putoval po celé dìdinì a jeho volání „hrrnce drátova»“ se neslo krajinou. Skoro v ka¾dé chalupì mìli pro nìho práci. Výdìlek jistì nebyl valný. Co mohl chtít po lidech, kteøí nemìli ani na nový hrnec, by» byl tenkrát za babku, a radìji ho dali opravit?
Pøemýšlela jsem nad tím, proè ve mnì vyvolala vzpomínku na dráteníka právì ta prasklá mísa a ne veliký kameninový krajáè, umnì sešnìrovaný èerným drátem, který stojí léta letoucí v koutì naší chaty. Asi proto, ¾e dráteník tenkrát opravoval jen vìci denní potøeby a ne ty, které se u¾ smetanou nikdy nenaplní, jako ten krajáè.
Pamìtníci, vzpomínejte!