Kde jsem byl nejdál Slavomír Ravik vzpomíná: Samosebou pro nás všechny to byla Amerika. To jsem nemìl ani „tuchu“, ¾e se tam jednou podívám osobnì. Mí nejbli¾ší pøátelé se toho mého cestování obávali nejvíce – mìli toti¾ strach, ¾e mì, jako milovníka starého umìní, udusí mrakodrapy a právì øady aut, o nich¾ psal Hlinomaz. Ten, co se aut týèe, mimochodem pouze vìdìl, kudy se nalévá benzín. O oleji a jiné údr¾bì nemìl ani potuchy. Tak¾e bezporuchové øícení se vozidel ho nejspíše muselo ohromit. Kdy¾ jsme s Hlinomazem mluvili o New Yorku, fascinovala mì jeho lítost, ¾e se vlastnì ocitl v Praze dávných let. Hledal v tomhle americkém Václaváku všechno, co u nás postrádal. Tak hledal napøíklad restauraci U Vaòhù, a hned vedle v pasá¾i støelnici, a Zlatou husu a Ambasador, párkaøe, a ono tam nic z toho, co oèekával nebylo a nebylo. Davy ho nesly ulicemi, které mu tolik pøipomínaly Prahu, ale on se v tomhle pra¾ském hledání vlastnì ani nevyznal, a dokonce se tam ztrácel. Co¾ bylo pouèení pro mì – tak¾e jsem v New Yorku obraz pøedváleèné Prahy (kterou jsem ostatnì sám neza¾il), ani nehledal. Ale lítost Pepíka Hlinomaze byla opravdová, a kdyby dnes ¾il, pak by urèitì sakroval, proto¾e by mu Václavák s reklamami, hamburgery a promìnìnými fasádami nejspíše pøipomínal Ameriku. Tak¾e se teï podívejme, copak nám o Americe vyprávìl pøed více ne¾ tøiceti lety Mistr sám. Jedno je ovšem nesporné – ¾e ho Amerika inspirovala, tak¾e reklama a bizarní postavy vstoupily do jeho díla.
* * *
Nevím, co je dál, jestli New York anebo Niagarské vodoøítièe (voda se tam daleko víc øítí ne¾ padá), zkrátka bylo to tam, kde nìjaký ten kilometr nebo sto nehraje vùbec ¾ádnou roli. No a byl to zá¾iteèek. Nìco jako velice ¾ivej sen. Kdy¾ toti¾ letíte nìkolik hodin a z výšky deseti kilákù se díváte støídavì do mrakù a na zakulacenej oceán, kde semtam šplouchá se furt na jednom fleku škatulka vod sirek, a tamhle druhá, zaoceánské to velekoráby, øítící se kupøedu tolika uzly za hodinu, ¾e to není vidìt, jmete se konzumovati jednoho vizoura se sodou za druhým, èím¾ hlavnì zvyšujete odvahu k pøistání - ka¾dou dávkou asi tak o dvacet procent. Mìl jsem tedy asi tak tøi sta procent odvahy. Tím se i stalo, ¾e jsem byl natolik pod parou, ¾e jsem na mou duši nevìdìl, èím jsem nakonec víc opojenej, ale pøeci jenom asi víc tím mìsteèkem na dlani (to je ale dlaò) ne¾ tím destilátem.
A kdy¾ se potom øítíte v "trafiku" a s vámi milión au»ákù a naproti milión, všechno v nìkolika proudech, a kdy¾ se ¾enete nadjezdama a podjezdama, který jsou jednak s vámi rovnobì¾ný a jednak ve všech úhlech odboèující a zaboèující nad vámi a pod vámi a všechno nìkam a zase nìkam jinam, vidíte vlastnì zmì» betonových strád a všemi smìry smìøující autopády a´ la vodopády, ovládne vás jediná myšlenka, která se dá vyjádøit slovy: No né!
Jestli to byla Hudson, ta øeka, co jsme ji podjí¾dìli v jednom z miliónù tunelù, nikdy jsem se nedozvìdìl, proto¾e všechno se øítilo jako splašený a na zjiš»ování takovejch volovin nebyl èas, nebo» je nutné vejrat na rozsvìcující se a zhasínající a na plný pecky blikající a tedy potichu øvoucí písmena všech rozmìrù a barev v exotickejch slo¾eninách, který hulákají do prostoru svoje tajemný zaklínadla o psích konzervách s vitamínama a jinejch nesèíslnejch blbostech a vùbec, co všechno je za prachy k dostání. Zkrátka nasadilo mi to dvojitýho nelsóna, letìl jsem jako na tobogánu a mejklo to se mnou na Broadwayi, kde mì knockautoval sám Jack Dempsey, blahý pamìti, kerej se jednou za veèer uklání zákaznictvu ve svým vlastnoruèním podniku nikterak levným, tak¾e jsem ho vidìl jenom na fotkách a ve fantazii. A taky tam mìl za výkladem fotografie se všema boxerama, který porazil za tìch deset let, co byl mistrem svìta všech vah. Tunneye ale tam nemìl, proto¾e to byl ten jedinej, co ho za dva roky dvakrát vyklep, a tak prvnì v ¾ivotì zklamanej Dempsey bral po ty dva roky pouze pùl miliónu roènì, a tak došlo pro nìho k velice ošidný situaci, ¾e za dvanáct let vydìlal jenom jedenáct miliónù a eštì jich z toho nìkolik se¾raly danì, tak¾e za ten zbytek si holt poøídil ten podnik a eštì mu nìco zbylo na cigarety. Jestli je ale nekuøák, zøejmì na tom není tak kór zle.
Takhle zauva¾uje našinec ve mìstì, který osvìtluje mraky a taky zas jinak v momentì, kdy uchozený nohy vás donutí sednout si ve kšeftì s erotickejma èasopisama a listovat asi pùl hodiny nezávaznì eštì tak asi s dvaceti nebo padesáti jinými blbci. A zase le¾í tam milióny spros»áren a milióny nahatejch ¾enskejch v prádle i bez prádla, v punèochách i bez punèoch a baráky se pak perspektivnì sbíhají proti osvìtlenýmu nebi a doma v hotelu na chodbì vám masírovaè chodidel a lejtek promasíruje chodidla a lejtka a pucovaè obuvi vypucuje obuv, to všechno zdarma, leè na protøesení tìla na posteli musí se u¾ hodit do zdi mince. Znovuzrozen mù¾ete pak vyraziti do ulic a osvì¾iti se v kteroukoliv dobu denní i noèní èímkoliv, leè samozøejmì nikoliv zdarma. V kteroukoliv však hodinu prozpìvuje pøed místníma Supraphonama starej známej Ludvík Armstrong zvanej Satchmo anebo Fitzgeraldka, ta baba fantastická. A na televizoru v hotelu je milión programù s miliónem cowboyù a s miliónem gangsterù a s miliónem reklam a zase milión vitaminù pro milióny psù a na ulicích v miliónech výkladù milióny sleèen, který na vás z barevnejch fotografií vrhají milióny úsmìvù a usmívají se na vás buï dvojnásobným poètem miliónù rtù nebo dvojnásobným poètem miliónù velice ušlechtile utváøených a usmívajících se hý¾dí, samozøejmì dámských.
A v galerii moderního umìní je zakoupeno milión umìlcù z celýho svìta za milión miliónù dolarù, tak¾e odtamtud jdete na veèeøi úplnì, ale úplnì zpitomìlej. A našinec má pak dojem, ¾e na ulici potkává milióny milionáøù a na jedné z miliónù ulic a sice na dvaaètyøicáté, je milión biografù a nad nimi blejskají milióny bleskù. A v jiný ulici je divadlo a ètu tam v neónu George Voskovec a místo Wericha je tam asi eštì pìt jmen a na chvíli si pøipadám ve Vodièkovì ulici v letech tøicátých a padá na mì takovej divnej smutek z toho, jak je svìt malej a jak èas se nedá zastavit a ocitl jsem se na rozcestí, kde je tolik cest, kolik je lidí. A ka¾dej z tìch miliónù jde jen po jedný z tìch miliónù cest a tam jsem byl teda nejdál.
Slavomír Ravik vzpomíná: Samosebou pro nás všechny to byla Amerika. To jsem nemìl ani „tuchu“, ¾e se tam jednou podívám osobnì. Mí nejbli¾ší pøátelé se toho mého cestování obávali nejvíce – mìli toti¾ strach, ¾e mì, jako milovníka starého umìní, udusí mrakodrapy a právì øady aut, o nich¾ psal Hlinomaz. Ten, co se aut týèe, mimochodem pouze vìdìl, kudy se nalévá benzín. O oleji a jiné údr¾bì nemìl ani potuchy. Tak¾e bezporuchové øícení se vozidel ho nejspíše muselo ohromit. Kdy¾ jsme s Hlinomazem mluvili o New Yorku, fascinovala mì jeho lítost, ¾e se vlastnì ocitl v Praze dávných let. Hledal v tomhle americkém Václaváku všechno, co u nás postrádal. Tak hledal napøíklad restauraci U Vaòhù, a hned vedle v pasá¾i støelnici, a Zlatou husu a Ambasador, párkaøe, a ono tam nic z toho, co oèekával nebylo a nebylo. Davy ho nesly ulicemi, které mu tolik pøipomínaly Prahu, ale on se v tomhle pra¾ském hledání vlastnì ani nevyznal, a dokonce se tam ztrácel. Co¾ bylo pouèení pro mì – tak¾e jsem v New Yorku obraz pøedváleèné Prahy (kterou jsem ostatnì sám neza¾il), ani nehledal. Ale lítost Pepíka Hlinomaze byla opravdová, a kdyby dnes ¾il, pak by urèitì sakroval, proto¾e by mu Václavák s reklamami, hamburgery a promìnìnými fasádami nejspíše pøipomínal Ameriku. Tak¾e se teï podívejme, copak nám o Americe vyprávìl pøed více ne¾ tøiceti lety Mistr sám. Jedno je ovšem nesporné – ¾e ho Amerika inspirovala, tak¾e reklama a bizarní postavy vstoupily do jeho díla.
