Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Š»astná léta studentská
Kdo by si rád ve zralém vìku nezavzpomínal na studentská léta. Obyèejnì jsou to ta nejhezèí léta v ¾ivotì. Na mì takové ètyøi roky také èekaly. Krásné Mariánské Láznì, zajímavé studium, kamarádi, vlastnì bezstarostný ¾ivot a prostì všechno, co k mládí patøí. Ve tøídì se sešla bezvadná parta a také asi pìt kytaristù. Co ti znali jenom písnièek! V zimì se chodilo s kytarami do hospody, v létì se koupily buøty a soudek piva a šlo se do pøírody udìlat táborák. Zpívalo a povídalo se mnohdy a¾ do rána a všem nám bylo dobøe. Bydlela jsem na internátì, proto¾e rodièe si nemohli dovolit platit drahý privát. Byla jsem tam však spokojená. A¾ na to jídlo! Jíst se sice dalo, ale bylo ho zatracenì málo. Všichni jsme mìli poøád hlad. Ka¾dý balík, a» u¾ pøišel poštou, nebo ho nìkdo pøivezl z domova, byl pro celý pokoj v¾dy velmi vítaný a oèekávaný. Domù jsem jezdila jednou za mìsíc. Jednak to bylo daleko a také byla pøeká¾kou výše mého mìsíèního kapesného. Èinila dvì stì korun a jenom vlak stál i se slevou šedesát korun. Na víc nebylo. Doma se mi to sna¾ili vynahradit zase jinak a já se pøi odjezdu do Mariánek pod tíhou ohromné tašky s jídlem jenom prohýbala.
Byla sedmdesátá léta. Léta normalizace a ¾elezné opony, která nesmiøitelnì rozdìlila svìt na „východ“ a „západ“. Nevím, jak to tehdy bylo mo¾né, ale naše škola mìla hranice otevøeny. Ka¾dý rok jsme jezdívali pøes celé prázdniny na praxi do zahranièí. Nejenom, ¾e jsme se podívali do svìta, ještì jsme si vydìlali peníze. A to byla velká náplast na chudou študáckou kapsu. V Jugoslávii jsme praktikovali v Pule na Istrijském poloostrovì v hotelech Splendid a Brioni. Hotely stály pøímo na pobøe¾í Jadranu a byly opravdu luxusnì vybaveny. Aby taky ne, v¾dy» to bylo oblíbené místo pobytu nìkdejšího jugoslávského prezidenta Tita. Museli jsme se velmi rychle nauèit, jak se v takovém noblesním prostøedí pohybovat a chovat. A hlavnì pracovat podle všech pøedpisù a bez jedné chybièky! Bydleli zde toti¾ hosté z celé západní Evropy i z Ameriky a to u¾ bylo jiný kafe, ne¾ u nás doma. V sázce byla dobrá povìst hotelù a my jsme navíc reprezentovali Èeskoslovensko, které tenkrát, díky sovìtské okupaci, znal ka¾dý. Všichni dr¾eli Èechùm palce a veøejnì nám ukazovali ukazováèkem a prostøedníèkem ruky velké V jako Viktoria. My jsme se ke své vlasti hrdì hlásili a naše jednotné pracovní obleèení se státními znaky jsme nosili s láskou.
Bì¾nì se zde poøádaly významné akce na vysoké úrovni. Jednou se konal slavnostní raut na poèest belgického prince a všichni si mohli nohy ubìhat, aby bylo všechno v poøádku. A proto¾e èeské holky patøily, a stále patøí, k nejhezèím na svìtì, bylo nás pár pozváno, abychom dìlaly dekoraci neboli tak zvané roští. Mìly jsme oèi navrch hlavy, v¾dy» prince èlovìk uvidí nejvýš tak jednou v ¾ivotì! A navíc ka¾dá holka si ho v duchu spojuje s mládím a krásou.
Veèeøe se podávala v nádhernì vyzdobeném Zlatém salonku s pøekrásným nábytkem a záplavou kvìtin. Uprostøed stál veliký, kulatý, umìlecky vyøezávaný stùl. Leskl se jako zrcadlo a na nìm bylo pøipraveno vše, aby se vzácný host jaksepatøí uctil. Pochopitelnì pøevládaly dary moøe. Kolem stolu stálo asi tøicet rudých, sametových køesel. Ke dveøím se postavil dveøník s ceremoniáøem ve slavnostních úborech. Jugoslávští èíšníci s èeským roštím se postavili do pozoru podél stìny salonku a sláva mohla zaèít.
Dveøník obøadnì otevøel dveøe a vzácní hosté vešli. Neusedli hned, zùstali stát v blízkosti prostøeného stolu. Pan ceremoniáø nejdøíve ka¾dého hosta ostatním pøedstavil, i kdy¾ se urèitì mezi sebou velmi dobøe znali, a to všemi jeho jmény, tituly a funkcemi. Teprve potom byl vzácný host uveden na své místo a dùstojnì usazen ke stolu. Tím prvním byl pochopitelnì princ a jeho pøedstavování trvalo nejdéle. Byl velmi pøíjemný a milý, ale èeské roští bylo zklamáno. U¾ mìl také svá léta a urèitì byl rád, ¾e si mù¾e sednout. Ceremoniál pokraèoval, dokud své místo nezaujal poslední host. Byl nejvyšší èas. Stáli jsme pøes pùl hodiny bez jediného hnutí a to doká¾e pìknì unavit. Dùle¾itá spoleèenská událost probìhla ke vší spokojenosti a princovo podìkování a úsmìv smazalo naše zklamání z mylné pøedstavy o vzhledu pravého prince.
Za zmínku stojí urèitì i mìsto Pula. Nestojí pøímo na pobøe¾í, le¾í kousek ve vnitrozemí, autobusem tak asi 15 minut. Kdysi patøilo pod nadvládu velkého Øíma a pozùstatky z této doby stojí v Pule dodnes. Nejznámìjší je velké øímské divadlo – amfiteátr. Pula je mìsto s typickou ji¾ní architekturou, plné zelenì, s blankytnì modrým nebem a nezbytným bazarem, v nìm¾ se prodává všechno mo¾né, hlavnì však ovoce, zelenina, ryby a jiné dary moøe. Hlasité vyvolávání prodavaèù, záplava barev a vùni jenom umocòuje podmanivou atmosféru plnou ¾ivota. Prostì nádhera. Jenom jedna vìc ji narušovala. Istrijské pobøe¾í je obdaøeno divukrásnou pøírodou, nemìlo však v dobì našeho pùsobení skoro ¾ádný prùmysl ani podmínky pro prosperující zemìdìlství. Byly tam jenom hory a moøe. Celá oblast prakticky ¾ila z cizineckého ruchu, a tak se místní obyvatelé museli hodnì sna¾it, aby v dobì turistické sezony nahospodaøili potøebné prostøedky na zimu. Snad právì proto se na nás dívali trochu skrz prsty, i kdy¾ jinak byli velmi pøátelští. Øíkali, ¾e jim ujídáme chleba a zabíráme pracovní místa. To nás v¾dycky trochu zamrzelo, ale jejich starosti jsme si nijak nepøipouštìli. V¾dy» jsme byli mladí a na svìtì je pøece tak krásnì!
Ale nejkrásnìjší bylo moøe. Kolik se v nìm jenom skrývalo barev, podob a zvukù! Tajuplnì šumìlo, tøpytilo se a jeho modravé vlny se støíbrnými høebeny pøinášely k pevninì mámivou píseò hlubin. Kdybych mohla, vydr¾ela bych sedìt na bøehu celé hodiny. Nechat si tak omývat nohy, dívat se na nekoneènou moøskou pláò a poslouchat, co vypráví! A ty úchvatné východy a západy slunce! Pokud èas dovolil, nikdy jsem si je nenechala ujít.
Jen¾e moøe není v¾dy jenom krásné a klidné. Umí ukázat i svou druhou tváø a dovede èlovìku pìknì zatopit a nahnat poøádný strach. A ono kdysi èasto pou¾ívané heslo, ¾e poruèíme vìtru dešti, je nám tak platné, jako mrtvému zimník. No, posuïte sami.
Kdy¾ nám veèer skonèila práce, hosté byli obslou¾eni a všechno bylo uklizeno, chodili jsme rádi k moøi. Buï se koupat anebo se jen tak projít za svitu hvìzd po pobøe¾í. Chodily jsme s kamarádkou Vlastou a jednou se nám naše procházka setsakramentsky vymstila.
Šly jsme podél pobøe¾í, povídaly si a obdivovaly noèní moøe se spoustou výletních barevnì osvìtlených lodí, kde se hrálo, zpívalo a tanèilo. Ani jsme si nevšimly, jak jsme zašly daleko. Najednou se dosud klidné nebe plné hvìzd zatemnilo a pøihnal se silný vítr. Moøe pøestalo zpívat jemnou ukolébavku a zaèalo zlovìstnì výt a skuèet. Dìsivé vlny bièovaly nemilosrdnì pobøe¾í. Silnì se ochladilo a èerným nebem se zaèaly køi¾ovat blesky. Osvìtlovaly obrovskou plochu a v dálce byly vidìt i velké lodi plující po svých obvyklých trasách.
Ohromný, dunivý hrom otevøel nebe a z nìho se zaèaly vylévat potoky vody. Zaèala pøíšerná bouøka. Teï u¾ jsme dostaly strach a chtìly se nìkde schovat, abychom pøeèkaly nejhorší. Jako nouzový úkryt nám poslou¾il prostor pod schody jednoho bungalovu, ale kde¾e by to staèilo. Bìsnìní ¾ivlù neustávalo, ba bylo ještì horší. Rozhodly jsme se, ¾e nebudeme èekat, a¾ se poèasí umoudøí a zkusíme se vrátit do našeho hotelu. Svlékly jsme promáèené šaty a jenom ve spodním prádle utíkaly zpátky, co nám nohy staèily. Byla v nás malá dušièka, ale nakonec se nám pøece podaøilo najít správnou cestu. Kdy¾ jsme se dostaly do známých míst, hlasitì jsme si oddechly, ¾e máme to nejhorší u¾ za sebou. Skuteènost však byla jiná…
Skalnaté istrijské pobøe¾í je plné drobných, nìkdy i hodnì ostrých oblázkù, a také moøských je¾kù. Jejich malinká bodlinka se do nohy dostane raz dva a dovede poøádnì znepøíjemnit ¾ivot. Kdy¾ nemáte boty do vody, musíte si dát moc velký pozor, abyste na drobeèka nešlápli. Ani jedna z mo¾ností u nás nepøicházela v úvahu. Zbývalo jenom jedno øešení. Nedaleko našeho hotelu Brioni stál další hotel Zlate Stenje a oba hotely byly spojeny úhledným chodníèkem. Nedalo se nic dìlat, cesta domù vedla jenom pøes terasu a taneèní parket hotelu Zlate Stenje. I kdy¾ hodiny ji¾ dávno odbily pùlnoc, na jeho terase se jako ka¾dý veèer ještì vesele tanèilo a pilo.
„Nìjak to probìhneme,“ øekly jsme si s Vlastou, „oni u¾ budou jistì poøádnì opilí a navíc budou tancovat. Kdy¾ budeme rychlé, tøeba si nás nikdo ani nevšimne.“
Jak jsme øekly, tak jsme udìlaly. Jen¾e smùla byla v tom, ¾e jsme nevystihly správnou dobu. Trefily jsme se jako na potvoru právì do pøestávky mezi jednotlivými skladbami, kdy hosté sedìli u stolu nebo u baru a taneèní parket byl prázdný. Také jsme podcenily horkou krev jugoslávských mu¾ù, kteøí i v podroušeném stavu registrují ka¾dou sukni. Ale couvnout u¾ nešlo. A tak si to pøedstavte! Na prázdném, osvìtleném parketu se tedy najednou objevila dvì polonahá dìvèata, probìhla jím jako støela a zmizela ve tmì. To byla injekce pro zástupce mu¾ského rodu! Okam¾itì vystøízlivìli, vyskoèili ze ¾idlí a za halasného øevu – Poèkej, holka, poèkej – se jich asi deset dalo ihned do pronásledování. Letìly jsme jako o závod. Kdo ví, jak by to s námi dopadlo, kdyby nás ti rozvášnìní chlapi dostihli. Dobìhly jsme do své ubikace, zamkly dveøe a ještì je pro jistotu zastavily nìjakým nábytkem. Bylo to na poslední chvíli, horda chlapù u¾ nám byla v patách. Naštìstí si ale v té tmì spletli dveøe a zaèali se dobývat do vedlejší ubikace, kde spali èeští kluci. Spal tam i Mirek. Hezký a ramenatý kluk jako hora, který ve volném èase chodil na karate. Kdy¾ ho rány na dveøe vzbudily a mazlivé hlasy ho vyzývaly, jenom aby se miláèek nebál a otevøel, ¾e si chtìjí jenom popovídat, strašnì se naštval. Otevøel ráznì dveøe, zaujal bojovou posici a hned sdìlil nezvaným hostùm svùj názor:. „Co to tu vyvádíte, blbouni, chcete pøes dr¾ku?“
Pøekvapení bylo na obou stranách. Jugoslávci zklamanì odešli a my jsme za tenkou pøepá¾kou rozdìlující obì ubikace ani nedutaly. Jenom druhý den ráno se nás Mirek ptal:.„Holky, neslyšely jste vèera v noci ten randál?“ „A co bychom mìly slyšet, Mirku? My jsme šly brzy spát, kdy¾ byla taková bouøka,“ odpovìdìly jsme nevinnì.
„Pøedstavte si,“ postì¾oval si rozhoøèenì Mirek, „¾e se na mì vèera v noci dobývala parta buzerantù, øíkali mi miláèku a chtìli si prý popovídat. Fuj, paká¾ jedna!“ Mirek si ještì uplivl a potøásl hlavou, aby tím dotvrdil svoje mínìní. Jenom se divil, jak jeho sousedky mohly spát tak tvrdì, ¾e nic neslyšely. My jsme u¾ mìly na jazyku jedovatou poznámku, ¾e noèní návštìvníci museli Mirka nìkde vidìt a ¾e je zøejmì nìjak zaujal. Radìji jsme si však všechno nechaly pro sebe. Inu, ono se po pravdì øíká, ¾e nìkdy je mlèení nad zlato.
Hana Štainerová
