Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (48)
Milí trpìliví ètenáøi, teï bych si dovolil pomalu pøejít od renoncù kolaboraèních k renoncùm z oslav osobních. Bylo ji pár desítek, ale nebojte se, pøipomenu jich jen pár. I kdy¾ ze zde uvedených jmen budete znát pouze jedno, doufám, ¾e to moc vadit nebude.
Za¾il jsem pìt a pùl øeditele (pìt regulérních a jednoho zastupujícího) a má drzost nìkdy dosahovala takových výšin, ¾e jsem své zdravice prozpìvoval i nìkterým z nich, co¾ tedy vlastnì byla také jistì jakási kolaborace a podlézání tak pùl napùl! Jeden náš námìstek mìl jméno nejdra¾ší z mariášových barev a bylo – módnì øeèeno – úsmìvné, kdy¾ volal telefonem své spolupracovníky, kteøí byli jeho bli¾šími pøáteli. Kdy¾ toti¾ volaný, napø. u¾ vzpomínaný J. Jílek, zvedl sluchátko a uslyšel, kdo to volá, obvykle ihned prohlásil do telefonu – „flek na nì“! A my hned vìdìli kdo mu volá. Tak¾e tomuto „pùløeditelovi“ jsem v roce 1980 pøál k šedesátinám, aby pøe¾il rok 2000 a vìèné šumavské èervánky – a samozøejmì to vyšlo... Dalšímu, u¾ mému vrstevníkovi, jsme dokonce k padesátinám sborovì zazpívali zdravici z Jakobína –
„Zdrááv buï ó pane nááš – lid Tvùùj Tì vítá!
Dnes prvních padesát mááš, sto v dáli Ti svítá!
Odpus», ¾e tykáme, v této své zdravici,
zatím jen obraznì tisknem Ti pravici -
sláva, sláva sláva!
Tak a teï u¾ opravdu dost servility.
S velkou pietou musím vzpomenout na staršího kolegu Pepu Vránu, který tìsnì po válce „vojanèil“ s naším známým hercem Josefem Bekem. A na jakési posádkové estrádì Pepa, coby ochotnický herec, svým operetním vystoupením zastínil tehdy zaèínajícího herce, který to prý nesl velmi nelibì... Následující „oslavnou píseò“ jsem zpíval našemu Pepovi na jeho padesátinách a pak ještì tøikrát, v¾dy po deseti letech! Je to opìt na ménì známou melodii Jaroslava Je¾ka:
Kdy¾ nastal první leden tisíc devìt set a dvacet jeden,
kdopak vìdìl pøedem, ¾e nastává velký rok?
Však staèil týden jeden a u¾ se hlásí šestý leden,
v Puchøi skonèil Eden a skoèil dìjin tok!
Tam v kovárnièce malé, kde všechno dává svìtu vale,
konì øièí stále, i kdy¾ se rodí kluk.
Tam po hasièském bále, bylo to zrovna na Tøi krále.
po úvaze zralé v kovárnì utih´ hluk.
Na plotnì voda syèí a pohotovost maj´ hasièi,
všechny nervy cvièí a kde kdo omdlévá!
Studený vítr fièí a dìti jeèí, ¾eny køièí,
dech tu zimu nièí, nastává obleva.
Tak v této zimní dobì pøichází na svìt zdravé robì,
sotva pøišlo k sobì, ozval se z domku køik.
Syn sotva nabral dechu nejradìj by se chopil mìchu
a všem pro potìchu hned na tatíèka støík‘!
Však otec štìstím záøí, i kdy¾ je trochu èerný v tváøi,
hledá v kalendáøi hned jméno pro syna.
A témìø pýchou praská, ach jak ho odmìnila láska,
nì¾nì matku laská a ona usíná.
Kùò øehtá, ovce beèí a koza v chlívku krásnì meèí -
„Nevymøou po meèi!“ – To volá celá ves.
Je slyšet sklenky cinkat a dìti musely jít spinkat,
slabší zaèli blinkat a v dáli štìkal pes.
Kdy¾ docinkaly sklínky, Pepa se napil od maminky,
upotøebil plínky a pak si tiše øíh´.
Kdy¾ usnul vedle pece, tu otec osazenstvu vece:
Zde vidíte pøece, ¾e láska není høích!
Ta píseò mìla ještì asi tøi nebo ètyøi sloky, ale v nich nic zajímavého nebylo. Dalo by se pokraèovat ve vzpomínkách na další a další milé kolegy i kolegynì, ale to bych u¾ zcela jistì ètenáøské publikum unavoval. A tak bych mìl také nakonec tìchto komoøansko-pracovních støípkù prásknout ještì nìco na sebe.
Tak¾e – souhrnnì jsem pøedpovídal v Komoøanech od jara 1960 a¾ do jara 2004. Nejdéle – asi 24 let - jsem slou¾il v nepøetr¾itém provozu jako krátkodobý prognostik, dalších dvacet let pak – pùl na pùl – jako prognostik støednìdobý a pak dlouhodobý. Kdy¾ jsem si nyní na stará kolena vzal do ruky kalkulaèku, vyšlo mi, ¾e jsem za ta léta – a samozøejmì i jara, podzimy a zimy – zanalyzoval pøes 20 tisíc synoptických map, vydal asi 7 tisíc krátkodobých, asi tisíc støednìdobých a asi 150 mìsíèních pøedpovìdí. Na výzkumných pracích jsem se moc nepodílel, pouze jsem pracoval na vylepšování analogových metod pøedpovìdí a v tomto 21. století jsem se pokusnì pokoušel i o pøedpovìï sezónní – ale ¾ádná sláva! Do dùchodu jsem šel koncem roku 1997, ale dále jsem pøedpovídal jako „prduch“- pracující „dùchodec“. Nejprve ještì na plný, pak na polovièní úvazek a nakonec asi dva roky jako tzv. „pøíkazník“, co¾ znamenalo mìsíènì pár dnù na mìsíèní pøedpovìdi a pár slu¾eb dle potøeby na støednìdobé pøedpovìdi.
A vá¾ení a milí eventuální ètenáøi, nakonec mi dovolte, abych zde opìt trochu „zaexhiboval“ svým textíkem k vlastním padesátinám. I kdy¾ i pro mne obèas také nìkdo nìco na mé kulaté narozeniny slo¾il a zazpíval, pøesto jak známo, nejjednodušší je, slo¾it si nìco sám! Tak¾e tentokrát na melodii Valèíku na rozlouèenou:
50 let (1985)
Stáøí se bráním úspìšnì, snad je to na mnì znát,
nechci se chlubit, skuteènì, a zbyteènì se ptát:
Proè nelze stále mladý být, proè èas tak utíká,
marné je sobì namlouvat – mne se to netýká!
Dnes nastal èas, kdy Abrahám mì pozval do svých øad
a dùraznì mì vyzývá, abych dùstojnì chøad‘!
Prý trénink mám u¾ letitý, to pøece ka¾dý ví,
jak stárnu v køesle prognózním, èi doma u TýVí.
Do chøadnutí mì nenutí mùj pokroèilý vìk,
však prostì není vyhnutí, jsem normální èlovìk!
Jak u¾ jsem èasto zpívával, chci mládí dr¾et dál,
vy mù¾ete mi pomoci, svùj krk bych za to dal!
Staèí pohlédnout na starce, ocenit šediny,
na omládnutí postaèí mi úsmìv jediný.
Tak pozvednìte èíše své a jako za mlada,
vyprázdnìte je a¾ do dna, a» je tu nálada!
Dalo by se pokraèovat ve vzpomínkách na další a další milé kolegy i kolegynì, ale to bych u¾ zcela jistì ètenáøské publikum unavoval.
Vladimír Vondráèek