Staèí, ¾e znáte heslo „Dobrý den, Beátko!“ pozdravil pán støedního vìku, kdy¾ vstoupil do jediné, skromnì vybavené kanceláøe místní pošty.
„Dobrý den, pane Hruško,“ odpovìdìla mladá ¾ena sedící za stolem.
„Mám takový problém,“ zaèal mu¾ trochu nervóznì. „Maminka pøedevèírem zemøela a já bych jí chtìl zaøídit hezký pohøeb. Ale sám to nepoplatím a tak jsem myslel, ¾e bych vybral maminèinu vkladní kní¾ku.“
Beáta srozumìnì pøikývla. Ve vsi se nic neutajilo. Pak se natáhla pøes stùl. „Uka¾te!“ Nahlédla do vkladní kní¾ky a øekla. „Máte štìstí. Ta kní¾ka není vázaná na konkrétní osobu. Staèí, ¾e znáte heslo.“
Hruška si odkašlal. „O to právì jde. Já ho nevím, tak jsem se chtìl zeptat. Myslel jsem, kdy¾… se známe od malièka – ehmm, tedy, víte jak to myslím. Chodil jsem s vaší maminkou do školy…. Ehmm… Zkrátka víte, kdo jsem a co se stalo…“
Beáta mávla rukou, èím¾ mu¾ovo koktání ukonèila. „Víte co? Já vám to bez toho hesla dát nemù¾u. Nemù¾u vám ho ani øíct, proto¾e to by byl podvod. Ale dovolím vám, abyste to zkusil, kolikrát budete potøebovat.“
„Dìkuju! Jste velmi laskavá, Beátko!“ Mu¾ popadl nabízený lístek a peèlivì vyplnil všechny údaje. Do kolonky heslo vyplnil slovo: úspory.
Mladá paní zavrtìla hlavou. „To není správné. Musíte to zkusit znovu.“
Tentokrát mu podala list vytr¾ený z notesu, aby zbyteènì nevypotøeboval všechny výbìrové lístky, které tu na poštì mají. Vypisoval vše, co ho napadlo. Maminèino køestní jméno, otcovo køestní jméno, jméno maminèina psa, název maminèina rodného mìsta. Ani jedno z hesel však nebylo správné.
Beáta podala panu Hruškovi nový papír. „Zkuste nìco slo¾itìjšího,“ poradila mu a pak se vìnovala své práci. Zatímco vymýšlel, obslou¾ila dva místní návštìvníky.
Podal jí list s dalšími deseti mo¾nostmi. Místa dovolených, o kterých maminka snila, názvy vìcí, které mìla ráda nebo které si chtìla koupit. Hodnì nadìjí vkládal do hesla klavír, nebo» ten pøedstavoval maminèin nesplnìný sen. Litovala, ¾e se na nìj nikdy nenauèila hrát.
Ani jedno z tìchto hesel však nebylo správné. Beáta nad hesly jen vrtìla hlavou. „Nic hmotného to není,“ sna¾ila se mu pomoci se zú¾ením mo¾ností.
V místnosti bylo teplo, a tak si odlo¾il sako. I kdy¾ o tom u¾ trochu pøemýšlel cestou, stráví tu zøejmì víc èasu, ne¾ pùvodnì pøedpokládal. Zkusil sérii vìcí, které mìla maminka ráda. Papír se pomalu zaplòoval jeho drobným úhledným písmem: svítání, èervánky, letní zahrada, kvetoucí stromy, jaro, èervená knihovna, láska, román, Karolína Svìtlá, voòavé peøiny, èerstvé koblihy, mátový èaj, èajové rù¾e, Mozart, Beethoven…
Nový seznam, podle kterého by se dal sepsat nádherný nekrolog, polo¾il na pult. Beáta si ho pøeèetla. „Tohle všechno mìla paní Hrušková ráda, viïte?“ Znìlo to soucitnì. „Ale bohu¾el to není správné. Heslo musí obsahovat víc slov.“
Zam¾ikal oèima. „Tøi?“ zeptal se.
Mlèky pøikývla.
Rozjasnilo se mu. „U¾ vím!“ zvolal a naèmáral na papír to poslední, správné heslo. Malá noèní hudba.
Mladá Beáta si ho pøeèetla a mlaskla. „Poèet slov je správný, ale není to nic, co s vaší maminkou souvisí.“ Ošívala se, jako by mu chtìla prozradit víc, kdyby… jenom¾e vìdìl kdyby co. „Pomozte mi, prosím. Já u¾ vá¾nì nevím.“
„Je to originální,“ sna¾ila se, ale byla to poøád málo konkrétní pomoc. Povzbudila ho úsmìvem. „Spíš se zamìøte na ty peníze, úspory, které se vyzvedávají na poštì…“ polkla nejistì, „…nebo v bance.“ Poslední slova u¾ témìø šeptala. Sklopila oèi a rychle mu vrátila papírek zpìt.
Podìkoval za jistì cenné rady, které zcela urèitì byly na hranici Beátèina èistého svìdomí, vìdìl, ¾e víc z ní nevytøíská. Pøesto se obával, ¾e to je zbyteèné. Peníze na poštì nebo v bance, mìlo být dùle¾ité vodítko…. Ale právì kdy¾ alespoò nìjaké má, nemìl by to vzdávat. No dobøe, nevzdá se bez boje. Otoèil list z druhé strany, kde naèal novou sérii. Tøi slova! Psal takøka zbùhdarma rùzné kombinace. Na horší èasy, naše rodinné úspory, peníze na poštì, pošta nebo banka. Pak ho napadlo nìco, co by… ihned s tím bì¾el k pøepá¾ce. Klepal prstem na tu poslední trojici slov. „Sezame, otevøi se!“ stálo tam. Jednoduché a pøitom dùmyslné. Musí to být ono.
Zakývala hlavou ze strany na stranu, ale pak se na nìj povzbudivì usmála. „Sice to není ono, ale jste blízko. Nìco na ten zpùsob.“
Napsal tedy: heslo na kní¾ku.
Tentokrát to bylo struèné. „To u¾ je moc jednoduchý.“
Dobøe, dobøe. Zkusí to jinak. Bude na maminku myslet. Na její osobitý humor, na její vztah k ¾ivotu. Pøedstavil si ji, jak sedí na své oblíbené ¾idlièce vzadu na zahradì a ihned ji ve své hlavì slyšel láskyplnì peskovat. „Vidím ti a¾ do ¾aludku, Emile. ®e ty se dneska tak sna¾íš, abych ti upekla tvou oblíbenou bábovku?“ Nebo: „Já tedy nejsem zahradník, synku, tak ti do toho nemám co mluvit, ale myslím, ¾e ty tebou ostøíhané jablonì letos na podzim vyplodí tak maximálnì pár slz.“ A tøeba také: „Ty frézie tak krásnì voní. Jestli jsi mi je pøinesl, abych byla celé odpoledne takhle krásnì omámená a nehonila tì do ¾ádných povinností, tak se ti to povedlo.“
Ale nevzpomínat. Pøemýšlet. Maminka a heslo na kní¾ku. Tøi slova. Originální. Související s penìzi na poštì nebo v bance, ale nikdo jiný ne¾ jeho maminka by je nejspíš jako heslo nenapsal. Jeho maminka tak milující ka¾dodenní všednosti, jeho maminka naprosto si nevá¾ící hmotných vìcí, ale pøesto v¾dy dobromyslnì kousavá – jako kdy¾ rozbil její oblíbenou vázu. „Jéé, to zase budeme mít štìstí, za takový historický kousek po babièce nám tu musí pøistát pìknì tuèné výkupné!“
A v tom to v nìm hrklo jak ve starých hodinách, které se po dlouhém tichu náhle rozebìhly. U¾ ví! Usmál se sám pro sebe a napsal svou poslední volbu. Pokud se netrefí, tak to vzdá. Strávil tu u¾ stejnì dobré dvì a pùl hodiny.
Na Beátèinì výrazu poznal hned, ¾e to je ono. „Tak vidíte, pane Hruško, ¾e to nebylo tak slo¾itý!“
®e ne? Celý upocený si vyzvedl nový tiskopis na výbìr hotovosti a naposledy ho vyplnil. Roztøesenou rukou vepsal do kolonky pro heslo slova vymyšlená jeho vtipnou maminkou: Peníze nebo ¾ivot!
To spojení mìlo v tuhle chvíli ještì druhý význam, ve kterém peníze nemìly skuteènì ¾ádnou hodnotu…
„Dobrý den, Beátko!“ pozdravil pán støedního vìku, kdy¾ vstoupil do jediné, skromnì vybavené kanceláøe místní pošty.
