Vìrnost medvìdí Svìtlo svìta spatøil mo¾ná u¾ pøed sto lety. Ve své dobì velikánský, snìhobílý, plyšový, oèi jako korálky. A kdy¾ se pøeklopil, bruèel. Na zaèátku dvacátých let minulého století ho dostala jako dárek malá holèièka v Marseille. Takový obrovský medvìd, skoro stejnì velký jako jeho tøíletá velitelka, to bylo nìco! Méïa byl okam¾itì milovaný a opeèovávaný, stále nablízku sdílel jako nejvìrnìjší kamarád všechny holèièí radosti i strasti. Kdy¾ se po pár letech vystìhovala holèièka s maminkou a tatínkem z Francie, aby se rodina vrátila do zemì svých pøedkù a našla nový domov v Plzni, naslouchal Méïan trpìlivì tì¾kým starostem dìvèátka, které sice hovoøilo nìkolika cizími jazyky, ale místní dìti se mu posmívaly pro cizí pøízvuk. Vìrný kamarád se nesmál nikdy; plyšovými oušky naslouchal, èumáèek se mu pomalu samou péèí roztøepal, ko¾íšek celý zašedlý a vypelichaný – však taky kolik spoleèných her a výletù za¾il, kolik slz vysušil… Z dívenky vyrostla mladá ¾ena, s medvìdem u¾ si dávno nehrála, ale milovat ho nepøestala, o své místo v domácnosti nikdy nepøišel. Tam, kousek od plzeòského pivovaru, se Méïa stal svìdkem 2. svìtové války, náletù i bombardování, tam také vítal Amerièany.
Pøišel rok šedesátý a celá rodina se pøestìhovala do Prahy, na vìrného prùvodce samozøejmì nezapomnìla. Méïa dostal nový ko¾íšek, proto¾e ten starý úplnì vypelichal a místy z nìj lezla slamìná výplò. Kdy¾ se ¾enì narodila malá holèièka, byl pøipraven stateènì se vrhnout do další slu¾by. Vìrnì provázel svou novou a trochu divokou velitelku na všech jejích dobrodru¾ných cestách, byl opìt milován a neprozradil ¾ádné dìtské tajemství. A proto¾e jedna akce støídala druhou, jeho bìlostný ko¾íšek dostal zase øádnou patinu: tentokrát schovala vydøený plyš jemòouèká plátìná košilka s vyšívaným límeèkem a dupaèky velikosti è. 80, oboje zdìdìné po dì»átku. Jak èasto lidé kolem holèièky nesoucí na ruce svého Méïana jej pova¾ovali za ¾ivé miminko – tedy jen do té chvíle, ne¾ na nì zpod èepièky vykoukl medvìdí oblièej. U¾ dávno nebruèel, klouby kolem nohou postihla jakási osteoporóza plyšových bytostí, tu tam bylo nutno ko¾íšek látaèkou vyspravit…
Roky plynuly a s nimi další historické milníky: zase pøijely tanky, tentokrát oním prapodivným zpùsobem spøátelené, poté nastoupila normalizaèní schizofrenie a pak samet, který plyšovému veteránovi pøinesl také novou slu¾bu u dalších dìtièek, by» u¾ ménì nároènou a s právem rodièovského veta pøi obzvláš» divokých hrách.
Skonèilo minulé století i tisíciletí, holèièku z Marseille, která kdysi dostala darem obrovského medvìda, promìnily roky ve staøenku úctyhodného vìku. A milovaný Méïa? Úspìšnì pøe¾il celou kupu mladších i krásnìjších medvìdù a dalších plyšových kolegù. Poøád sleduje dìní kolem sebe ostrým pohledem dokonalých korálkových oèí, jaké u¾ dnešní plyšáci nemají. Zachoval si svou filozofickou duši a tìší se nìkolikageneraèní úctì. Však také dostal k Vánocùm novou plyšovou kombinézu, aby mu zahøála (nebo spíš schovala) starý ko¾ich – v¾dy» zanedlouho oslaví sto let.
Marina Hu¾várová - celé dìtství pro¾ila jako pra¾ské dítì, tou¾ící po volnosti, pøírodì a zvíøatech. Chtìla se vìnovat zvíøatùm i v budoucí profesi, ale doma rozhodli, ¾e musí rozvíjet svùj výtvarný talent. Asi od patnácti let však všechen svùj volný èas trávila se psy a u koní. Zabývala se pøevá¾nì slu¾ební kynologií, výcvikem záchranných a lavinových psù, ale trochu èasu vìnovala i loveckým psùm svých pøátel. Cvièila psy rùzných plemen pro jiné majitele. Na výstavách bývala vidìt s irským vlkodavem, jemu¾ vdìèí za spoustu známých mezi zahranièními chovateli.
Dlouholetá redaktorka Èeského dialogu vystudovala Fakultu sociálních vìd Univerzity Karlovy v Praze. V souèasné dobì je šéfredaktorkou vìdeckého èasopisu Akademického bulletinu Akademie vìd Èeské republiky, má tøi dìti a domácnost plnou zvíøat.
Svìtlo svìta spatøil mo¾ná u¾ pøed sto lety. Ve své dobì velikánský, snìhobílý, plyšový, oèi jako korálky. A kdy¾ se pøeklopil, bruèel. Na zaèátku dvacátých let minulého století ho dostala jako dárek malá holèièka v Marseille. Takový obrovský medvìd, skoro stejnì velký jako jeho tøíletá velitelka, to bylo nìco! Méïa byl okam¾itì milovaný a opeèovávaný, stále nablízku sdílel jako nejvìrnìjší kamarád všechny holèièí radosti i strasti. Kdy¾ se po pár letech vystìhovala holèièka s maminkou a tatínkem z Francie, aby se rodina vrátila do zemì svých pøedkù a našla nový domov v Plzni, naslouchal Méïan trpìlivì tì¾kým starostem dìvèátka, které sice hovoøilo nìkolika cizími jazyky, ale místní dìti se mu posmívaly pro cizí pøízvuk. Vìrný kamarád se nesmál nikdy; plyšovými oušky naslouchal, èumáèek se mu pomalu samou péèí roztøepal, ko¾íšek celý zašedlý a vypelichaný – však taky kolik spoleèných her a výletù za¾il, kolik slz vysušil… Z dívenky vyrostla mladá ¾ena, s medvìdem u¾ si dávno nehrála, ale milovat ho nepøestala, o své místo v domácnosti nikdy nepøišel. Tam, kousek od plzeòského pivovaru, se Méïa stal svìdkem 2. svìtové války, náletù i bombardování, tam také vítal Amerièany.
