Tři svíce o Dušičkách

Tento článkek jsme vytáhli jako vzpomínání na naši milou kolegyni na webu - Blanku, která nás bohužel nedávno navždy opustila. Ale určitě se na nás dívá z nějakého obláčku a je tak stále mezi námi. Článek jsme proto nechali i s původními komentáři.  (redakce)

Kulisy léta se už vyměnily: listnaté stromy jsou teď zlatožluté, lavičky bez babiček a dědečků zůstávají prázdné a mokře se lesknou, křiklavou reklamu na zmrzlinu v blízké cukrárně rozerval vítr na cáry. Jenom pár jehličnanů ignoruje módní podzimní trendy a tvrdohlavě si nechává svoje původní oblečení. Než jsem to napsala, byla jsem si situaci kolem našeho domu na vlastní brýle prohlédnout, protože z balkonu vidím většinou jenom mlhu. Zjistila jsem, že z estetického hlediska mlha krajině prospívá, když je tak hustá, že protější panelák není vůbec vidět, bydlím v krásném prostředí.

Dušičky jsou blízko, na dosah ruky. Jsou to svátky plné vzpomínek, světýlek, přeplněných cest, věnců, kahanů, meditací nad dočasností naší životní pouti... Rozhodla jsem se vydat na jeden starý městský hřbitov. Staré hřbitovy mají svoje kouzlo ticha, dávného času, vzpomínek na lidi, které jsme kdysi potkali, kus cesty šli s nimi a oni nás potom předešli v odchodu ze života. Chodím na staré romantické hřbitovy ráda a na tomto jsem chtěla navštívit i pár lidí.

Napřed jsem se zastavila u hrobu své kamarádky Ely. Seznámily jsme se na vysoké škole při tenkrát povinném tělocviku, kde nás nutili šplhat po laně. Já bych jako Tarzanova družka neobstála, po žádné liáně bych v pralese nevyšplhala nahoru, ani kdyby mne dole zezadu už okusovala hladová tygřice. Zato Ela po laně téměř vyletěla až po strop. Všichni ji obdivovali, já taky. Všichni jí gratulovali, já taky.
Řekla jsem jí starý fór: "Šplháš jako kříženec mezi opicí a námořníkem!" Myslela jsem si, že je to vtipné.
"Děkuji, řeknu to mámě!" poděkovala mi Ela s úsměvem. A potutelně dodala: "Můj táta je totiž námořník..!"
Napadlo by vás to? Napadlo by vás, že v této skrznaskrz suchozemské zemi má někdo otce námořníka? Jak já jsem se styděla, červenala, pýřila, omlouvala, koktala... A Ela se smála. Na druhý den za mnou přišla a řekla, že i maminka se smála a mám prý přijít v neděli k obědu.
To byl začátek celoživotního přátelství. Společné učení, zkoušky, stáže i flámy, společná fotka z promoce na schodech univerzity... I když jsme byly od sebe léta daleko, vždycky jsme o sobě to důležité věděly. Kamarádka zavolá třeba po půl roce a povídáte si, jako byste se rozešly před chvílí. Kamarádku vám nemůže nikdo přidělit, doporučit, vnutit, musí vám prostě "sednout". Ela mi moc "seděla" a také mi moc chybí. Zapálila jsem jí první svíčku.

Potom vedly moje kroky do rohu hřbitova, kde byl pochovaný můj bývalý šéf, u kterého jsem začala pracovat jako mladá asistentka. Šéf byl oficiálně popřední mikrobiolog, ale to byl jenom zevní štít, který mu pomáhal vydělávat si na chléb - nejenom na chléb, ale i na nejrůznější lahůdky a dobroty. Tento starší pán byl totiž duší gurmán, gurmet, znalec gastronomie a vynikající kuchař. V pátek odpoledne jsme se scházely - laborantky, sanitářky, doktorky i kandidátky věd - před jeho pracovnou a když měl dobrou náladu, vycházel ven, aby nám udělil rady, co a jak máme přes víkend vařit. Rozdával recepty na játra s praženými jablky, na srnčí po pytlácku, na kapra plněného cibulí v hořčicové omáčce, ale i na bramborový tatarák anebo na sedláckou omeletu...
Občas docházelo i k malérům, protože šéf byl v gastronomii přecitlivělý. Jednou se laborantka Hanka prořekla, že dala husí játra vařit do polévky. Šéf považoval husí játra za cennost daleko vzácnější, než je růžový diamant a vaření jater v polévce označil za barbarství nejvyššího stupně. Strašlivě se rozčilil, zrušil Haně doživotně prémie a volal, že ve vývojovém žebříčku přírody patří pod měňavky. Potom zavřel dveře do pracovny s takovým třísknutím, že z blízkého regálu spadl stojan s preparáty, pomocí kterých šéf mínil získat členství v Akademii věd. No, některé se nerozbily.
Vděčila jsem šéfovi za mnohé. Naučil mne různé bakteriologické techniky, od přípravy laboratorního skla po práci s elektronovým mikroskopem. A taky mne naučil vařit jinak a lépe než bylo tehdy běžné. Zapálila jsem mu druhou svíčku.

Zbývala mi ještě třetí návštěva u hrobu jedné tetičky. Byla to tetička, jaká se vyskytuje v každé větší rodině, trochu teta Kateřina, trochu teta Vařeková. Ať se snažila sebevíc, nemohla najít na ostatních členech rodiny nic pozitivního. Na mně se jí například nelíbila povaha, délka sukní, účes, charakter, hudební vkus a ten růžový pulovr. Neváhala a asi sedmnáctkrát se mnou tyto body podrobně probrala, ale já jsem taková nevděčná, zatvrzelá nátura, nevychovaně jsem odmlouvala, takže se jí nepodařilo udělat mne jinou, lepší.
Tak mne začala využívat aspoň po profesní stránce: večer v půl jedenácté potřebovala kalciovou mast, odřekla obvodní sestru, která jí chodila píchat injekce, s rozhořčeným "to tak, když máme lékařku v rodině!" a když mi volala v sobotu ráno, abych se zastavila ovázat jí koleno " dodala: …a když už tu budeš, mohla bys mi ten koberec v ložnici vyčistit kyselým zelím!" To jsme na „medecíně“ nebrali, ale tetička se tvářila, že ano, když prý mám tu zkoušku z hygieny.
Válčily jsme spolu se střídavým úspěchem léta. Tetička se dožila dvaadevadesáti let, netroufám si napsat nahlas že mojí zásluhou, ale potichu si to myslím. Pár měsíců potom, co se s námi navždy rozloučila, mi zavolala sestřenice, že mám u ní dědictví: tetička mi odkázala obraz. Jindy milá příbuzná řekla nevrle, že už mi ho dvakrát poslala. Poprvé prý po synovi autem. Když mladý muž zabrzdil na červenou před křižovatkou, skočil mu na kapotu vozu kůň! Zmohla jsem se jenom na tu nejpitomější otázku: "Jaký kůň?" a sestřenka odvětila: "Kolemběžící!" tak vztekle, že už jsem se na nic dalšího neodvážila zeptat, ačkoliv mnou otázky cloumaly jako vichřice sakurou. Po dlouhé pauze pokračovala. Podruhé prý dala obrázek svému muži, který se k nám vydal pěšky (auto bylo v opravně, kam se chodili všichni automechanici z okolí dívat, jak vypadá kapota po útoku divých koní). Manželovi údajně už chybělo jen pár metrů do cíle, totiž do našeho bytu, když potkal spolužáka, se kterým se dávno neviděli. Sestřenka procedila hlasem plným kyanidu, že ti tři - manžel, spolužák a obraz - se potom doma ukázali až příští ráno za svítání, obraz prý byl z nich jediný jakžtakž střízlivý, a zkrátka a dobře, mám si přijít pro dědictví sama.
Šla jsem. Tetička měla pár slušných obrazů, ale ten, který mi odkázala, jsem u ní nikdy neviděla. Jinak ovšem je k vidění na každém jarmarku, u potulných prodejců a na bleším trhu: Zasklený akvarel s pasekou, měsícem v úplňku a ručícím jelenem... Držela jsem obraz strnule před sebou, když jeho sklo s křupnutím prasklo a rozdělilo se na tisíce střípků...Taková maličkost, jakože už není mezi živými, nemohla tetičce zabránit, aby mne dál neškádlila... Sestřenka mne vyprovodila z bytu s nezdvořilým spěchem.

Toto všechno mi proběhlo hlavou, když jsem stála u tetiččina hrobu a zapalovala jí třetí, poslední svíčku. Za okamžik se ozvala rána: svíčka vybuchla, na okamžik se rozzářila pronikavým bílým světlem, ale potom se plamen upokojil a svítil dovysoka, klidně, bez blikání.
Zřejmě jsme se s tetičkou konečně usmířily!

Když jsem přišla z hřbitova domů, nedalo mi to. Ještě v kabátě jsem prohrabala dno skříně, kde skončilo moje dědictví. Obraz od tetičky byl sice bez skla, ale jinak nepoškozený, v pořádku. Jenom se mi zazdálo, že ten jelen na něm se usmívá...

Foto - Barevný podzim: Ludmila Holubová

Blanka Burjanová

***
Zobrazit všechny články autorky