Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jaroslav Seifert
náš velký básník, který byl prvním èeským nositelem Nobelovy ceny. Tohle vysoké ocenìní dostal v roce 1984 za literaturu.
 
Jaroslav Seifert se narodil 23. záøí 1901 v Praze na ®i¾kovì. Studoval na nìkolika gymnáziích, ale studia nikdy nedokonèil pro spoustu neomluvených hodin. Tyto hodiny trávil po pra¾ských pivnicích, kde skládal básnì. Jeho honoráø bylo pivo. V roce 1921 se rozhodl pro práci ¾urnalisty. V tomto roce vstoupil do Komunistické strany Èeskoslovenska a tak není divu, ¾e pùsobil v redakci Rudého práva. Od roku 1921 pak zaèal pracovat v brnìnské Rovnosti. V tomto roce byla také vydaná jeho první sbírka básní. Byla ovlivnìna pøostøedím ®i¾kova, dìlnické ètvrti Prahy. Jmenovala se Mìsto v slzách a vìnoval ji S. K. Neumannovi. Jeho další sbírka básní pøechází od proletáøské poezie k poetismu. Je to sbírka básní Samá láska, která byla vydaná v roce 1923. Jaroslav Seifert byl spoluzakladatelem Devìtsilu. Nepùsobil jen v Rudém právu a Rovnosti, ale pøispíval i do Proletkultu, Tvorby, ReDu a pozdìji i do Avantina, Kvartu a Listù pro umìní a kritiku. Prot také byl ve dvacátých letech pova¾ován za hlavního pøedstavitele èeskoslovenské umìlecké avantgardy. Seifert vidìl východisko z pováleèného zklamání v komunistickém hnutí, ale u¾ v roce 1929 byl jeden ze sedmi spisovatelù, kteøí podepsali Manifest proti gottwaldovskému vedení KÈS. Tìmi dalšími byli J. Hora, M. Majerová, V. Vanèura, I. Olbracht, S.K.Neumann a H. Malíøová. Všichni byli tehdy ze strany vylouèeni. Nìkteøí se pozdìji do strany vrátili, ale Seifert ne.
 
Seifert nepsal jen básnì, on je také pøekládal. A. Bloka a G.A pollinaira a další. Také hodnì cestoval. V roce 1923 do Francie a Švýcarska. Lákal ho nejen západ, ale i východ. Proto se v roce 1925 vydal do Sovìtského svazu. Tady asi byl poprvé konfrontován s tváøí komunismu a jeho pochybování se zaèalo prohlubovat. Tyto poznatky a úvahy ho dovedly k podepsání Manifestu. V roce 1930 se stal redaktorem mìsíèníku Mladá scéna. Zde vydr¾el tøi roky. Poté pracoval v redakci Pestré kvìty, kde vydr¾el a¾ do okupace. Bìhem druhé svìtové války pracoval v deníku Národní práce, Práce a nakladatelství Panorama. Po válce se vìnoval publicistice, pøispíval do mìsíèníku Kytice a do deníku Práce. V padesátých letech se pøestal publicistické tvorbì vìnovat. V druhé polovinì padesátých let ho postihla vleklá chorova pohybového ústrojí. Tím skonèila i jeho éra prohýøených nocí a flámù. Tehdy Seifert bydlel v malém domku na Hradì.
 
 
V roce 1966 se stal národním umìlcem. Pøipojil se k Pra¾skému jaru a z toho mu pozdìji vyplynul desetiletý zákaz èinnosti. Jeho sbírky básní vznikaly jako exilová tvorba. Ale se Seifertem nešlo tehdy nic moc dìlat, byl známá osobnost a obdivovaný, tak¾e úplnì ho umlèet re¾im nemohl. Nemohli ho tehdy uvìznit, jako mnohé jiné nebo poslat do ciziny s poznámkou - návrat ne¾ádoucí. Postavení si zhoršil i tím, ¾e podepsal Chartu 77. Èekalo se, ¾e Seifert udìlá nìjakou chybu, aby se s ním mohlo skoncovat úplnì. Ale tuhle chybu Seifert neudìlal. V 80 letech se k jeho pohybové chorobì pøidaly i potí¾e s dýcháním. V prosinci 1985 musel být pøevezen do vinohradské nemocnice. V nemocnici ho nikdo moc nenavštìvoval, jen rodina a pár vìrných pøátel, i kdy¾ se literární veøejnost o jeho zdravotní stav zajímala. Na vánoèní svátky byl propuštìn a mohl je pro¾ít doma. V kritickém stavu byl pak pøevezen znovu do nemocnice 9. ledna, kde v ranních hodinách 10. ledna zemøel.
 
Seifert byl jediný èeský literát, který získal Nobelovu cenu. Byl navrhován nìkolikrát, ji¾ v 50tých letech, ale návrhy neprošly. Seifert si cenu osobnì pøevzít nemohl, byl v tu dobu v nemocnici. Cenu v jeho zastoupení pøevzala dcera Jana. Byla jí pøedána 11. øíjna 1984.
  
Jeho díla nebyla oficiálnì vydávána, a tak byly vydávány jeho verše v samizdatech. Celá jeho tvorba je rozsáhlá:
Mìsto v slzách - 1921, Samá láska – 1923, Na vlnách TSF – 1925, Slavík zpívá špatnì – 1926, Poštovbí holub – 1929, Jablko z klína  - 1933, Ruce Venušiny – 1936, Jaro, sbohem – 1937, Zhasnìte svìtla – 1938, Vìjíø Bo¾eny Nìmcové – 1940, Kamenný most – 1944, Svìtlem odìná, Pøilba hlíny – 1945, Dokud nám neprší na rakev – 1947, Ruka a plamen – 1948, Šel malíø chudì do svìta – 1949, Píseò o Viktorce – 1950, Maminka – 1950, Koulelo se koulelo – 1955, Chlapec a hvìzdy – 1956, Praha – 1964, Koncert na ostrovì – 1965, Halleyova kometa – 1967, Odlévání zvonù – 1967, Prsten Tøeboòské madonì – 1969, Deštník z Picadilly – 1978/79, Morový sloup – 1971, Býti básníkem – 1983, Všechny krásy svìta – 1982. A je mo¾né, ¾e jsem na nìco zapomìla.
Málokdo ví, ¾e Seifert neodpoèívá v Praze na Slavínì, jak by mu pøíslušelo, ale je pohøben v Kralupech nad Vltavou, odkud pocházela jeho maminka. V kralupském mìstském museu je jeho pamìtní síò, na Lobeèku, ètvr» Kralup, je jeho pomník. Na jeho poèest se v kralupském klubu Kauèuku poøádají ka¾doroènì básníkovy festivaly. Samotný pohøeb básníka byl hlídán policií a tajnými a ti byli urèitì pøekvapeni, kolik lidí se zde sešlo, aby vzdali poslední poctu básníkovi.
Olga Kotaèka
 
A nakonec jedna jeho báseò, která se mì osobnì moc líbí.
Ze sbírky Poštovní holub
 
Bílým šátkem mává,
kdo se louèí,
ka¾dého dne se nìco konèí,
nìco pøekrásného se konèí.
 
Poštovní holub køídly o vzduch bije,
vraceje se domù,
s nadìjí i bez nadìje
vìènì vracíme se domù.
 
Setøi si slzy
a usmìj se uplakanýma oèima,
ka¾dého dne se nìco poèíná,
nìco pøekrásného se poèíná.
 
   
Další èlánky autorky:


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.10.2008  15:13
 Datum
Jméno
Téma
 04.10.  15:13 Petr Seifert - v¹echny krásy svìta