MADE IN TAINWAN - III.
Jak Tomáš a Bøé»a putovali…
Uplynul mo¾ná ji¾ mìsíc a nìkolik týdnù od doby, co jsem napsal poslední 
èlánek. Z tohoto dùvodu bych pøednì chtìl tuto situaci osvìtlit. I kdy¾ to mo¾ná na první pohled nevypadá, na Taiwan jsme nepøijeli pouze si u¾ívat, ale také studovat. Já jsem tu mìl navíc v plánu do konce èervna dokonèit svou diplomovou práci. Dalo to zabrat, ale podaøilo se! Diplomka, mající nìco pøes sto stránek, le¾í odevzdaná na katedøe a nyní se jí ji¾ nejspíš prokousává oponent. Snad ke mnì bude posudek milostivý, za úspìch jsem se samozøejmì nezapomnìl pomodlit u zdejšího „studijního“ boha.
Vzhledem ke konci semestru jsem však mìl té¾ další povinnosti na místní univerzitì. Mezi ty patøila i závìreèná prezentace na pøedmìt „Business Environment and Current Issues“ (zhruba pøelo¾eno: Obchodní prostøedí a aktuální témata). Se samotným obsahem pøednášky vás nebudu nudit – týkala se logistiky. Spíše je zajímavìjší, co se dìlo po jejím konci. Profesor nakoupil za své peníze nìco kolem 15 pizz, nìjaké to sma¾ené kuøe, pár zákuskù a rùzné nápoje na spláchnutí toho všeho jídla a pohostil nejen své studenty, ale rovnì¾
pøítomné hosty. Jen ten, kdo mì dobøe zná, si asi doká¾e pøedstavit, jak se mi rozsvítila oèíèka, kdy¾ pøede mì na lavice s pokynem „jezte“ vyskládali a otevøeli tolik krabic (odhadem 15) s pizzou. Tato italská specialita je toti¾ mým oblíbeným jídlem a pokud k tomu nadto pøidáte ètyøi mìsíce diety o rý¾i a nudlích, chu»ová extáze se dostavila témìø okam¾itì. Pøipadal jsem si opìt jako malé dítì v cukrárnì, avšak s tím rozdílem, ¾e tentokrát jsem mohl vše okusit. Neptejte se mì, kolik jsem toho snìdl – hodnì. Takové zakonèení výuky bych si klidnì nechal líbit i v Èechách a ne pouze kvùli jídlu. Studenti s uèitelem a mezi sebou volnì hovoøili, 
probírali blí¾ící se prázdniny a udìlali mnoho spoleèných fotografií.
Jaká je situace pøi zakonèení pøedmìtu u nás? Zápis známky do indexu, potøesení rukou a sbohem. Tím nechci øíct, ¾e je na tom nìco špatného. Prostì se pouze jedná o jiné kulturní zvyklosti (mimochodem právì o nich byla má diplomová práce). U nás by se rovnì¾ v porovnání s Taiwanem tøeba jen tì¾ko stalo, ¾e by profesor první pùl hodinu výuky ukazoval fotky ze své dovolené a následnì o stejný èas prodlou¾il pøednášku. Doká¾u si pøedstavit myšlenky vìtšiny èeských studentù: „A» si je uká¾e, kdy¾ chce. Alespoò se nebudeme muset uèit a hodina snad rychleji ubìhne.“ Po pìti minutách pøeta¾ení: „Co si to k èertu dovoluje? Nejdøív ukazuje 
fotky, které mì stejnì nezajímají, pak nestíhá a teï chce, abych zde sedìl, kdy¾ u¾ jsem plánoval být dávno nìkde jinde. Dám mu ještì chvilku a poté se vypaøím.“ Na Taiwanu byste však mohli odchodem pøed ukonèením hodiny a bez nále¾ité omluvy uèitele znaènì urazit.
Ka¾dopádnì semestr skonèil a do odletu nám zbývalo nìkolik týdnù volna. A jak je nejlépe vyplnit? Samozøejmì cestováním. Následuje tudí¾ krátké vyprávìní, jak se dlouhý Bøé»a (èínsky Bu Qie Jia; èti Buèejd¾a) a bystrozraký Tomáš (èínsky Tueng Ma Xiu; èti Tonmášju) zabalili batohy (pøeci jen jsou praktiètìjší ne¾ uzlík), vydali se za sedmero hor, sedmero øek a spoustu tunelù na západní pobøe¾í Taiwanu, aby si tam zkusili karaoke, nechali se namasírovat a okusili spoustu exotického jídla. Boj s draky a osvobozování princezen se tentokrát nekonalo. Takové vìci na dovolené nepraktikujeme.
KAOHSIUNG
Nejprve jsme po pìtihodinové cestì vlakem zavítali do Kaohsiungu, druhého nejvìtšího mìsta na Taiwanu. Jedná se o moderní metropoli, momentálnì pouze trochu rozkopanou. Buduje se zde toti¾ KMRT – Kaohsiung Mass Rapid 
Transport – prostì metro. Zároveò jde o místo, kde studují zbylí ètyøi èeští studenti. Ani jednoho z nich jsme však nepotkali. Kluci se vydali za velkým Maem do Èíny, holky zase objevovaly krásy Thajska, Vietnamu a dost mo¾ná i dalších zemí jihovýchodní Asie. A tak nám po vìtšinu èasu byly prùvodkynìmi dvì sympatické Taiwanky, Karen a Kelly, a jejich francouzský pøítel Pierre.
Právì ty druhý den našeho pobytu navrhly, zda bychom si nechtìli vyzkoušet karaoke (KTV), jen¾ je na Taiwanu velice populární. Této aktivitì jsme se s Tomášem od poèátku našeho pobytu pomìrnì zdárnì vyhýbali, ani jeden z nás toti¾ nepatøí mezi excelentní zpìváky. Naše kvality tak tkví zøejmì jinde, jen objevit kde. Sice jsem mìl na støední škole z hudební výchovy jednièky, avšak ty nebyly za zpìv èi za hraní na nìjaký hudební nástroj (pokud nepoèítáte cinkání na triangl a klapání døívka o døívko), nýbr¾ za nauèení se skladatelù a jejich dìl. V tu
chvíli si však náš zdravý rozum vzal rovnì¾ nejspíš volno a tak jsme bez vìtších protestù souhlasili.
Pod dojmem získaným z amerických filmù a seriálù jsem si pøed odletem z Èeské republiky v¾dy karaoke pøedstavoval jako velkou místnost s televizí a pódiem, na kterém potící se amatérští zpìváci ukazují své ne/umìní, pøi èem¾ publikum je za jejich vystoupení poka¾dé nále¾itì odmìní. Funguje to však jinak. Ka¾dá skupinka zpìvákù toti¾ dostane vlastní místnost. Na první pohled to vypadá tak trochu jako hodinový hotel, v pokojích se však namísto postelí skrývá televize, pohovka, mikrofony a poèítaè, z nìho¾ si lze vybrat písnièky dle svého pøání. Výkony tak slyší pouze vaši pøátelé a nikdo jiný.
Jasnì nejlepším zpìvákem mezi námi byl Pierre. Jeho Elvis byl skoro k nerozeznání od originálu, a¾ se mi nechtìlo vìøit, ¾e se nejedná o nìjaký druh playbacku. ®e zpíval skuteènì on, jsem poznal a¾ tehdy, kdy¾ pøedal mikrofon mì a Tomášovi. Z našeho duetu písnì Imagine by nejspíš Lennonovi popraskaly 
i jeho slavné kulaté brýle. Urèitì to však zapøíèinila pouze naše nerozezpívanost a mírné nachlazení z neustálých pøechodù mezi klimatizovanými budovami a horkem na ulicích ;-). A mo¾ná taky ne.
Za námahu jsme se následnì odmìnili výbornou veèeøí a té¾ hodinovou masá¾í našich rozlámaných tìl. V podniku nás nejdøíve usadili do køesel, nohy ponoøili do horké vody s pøímìsí èehosi ne zrovna voòavého (mo¾ná síra) a promasírovali hlavu a krk. Poté jsme se pøesunuli do jiné místnosti, pøevlékli se a èekali, co se bude dít. Zvláštì já jsem byl napjatý, ponìvad¾ jsem pøedtím nikdy nic podobného neabsolvoval. Za chvilku u¾ ale nastoupili naši maséøi, v mém pøípadì zhruba padesátiletý Taiwanec. Posuòky naznaèil, abych se natáhnul na lehátko, hlavu strèil do otvoru s výhledem na podlahu, co¾ jsem uèinil, a zbytek celého procesu u¾ tak pouze slyšel a samozøejmì cítil rùzné pleskání, prohmatávání a praskání kostí. Bylo to velmi, velmi relaxující a tím pádem jsem se po skonèení bla¾enì usmíval jak mìsíèek na hnoji. Mimochodem bìhem masá¾e hrála neustále hudba a k mému pøekvapení zaznìla i èást Vltavy od B. Smetany.
Stres však za¾ívala Mimi, Karenin pejsek. Té muselo pøipadat, ¾e její panièce hrubým zpùsobem ubli¾ují, celou hodinu kòuèela a do¾adovala se pozornosti. Pravda, z poèátku jsem se choval skoro stejnì, ponìvad¾ na mì masér trochu pøitlaèil, u Mimy to však nakonec bylo spíše tím, ¾e se jí chtìlo na záchod, co¾ bohu¾el v zápìtí zakusil koberec.
TAICHUNG
Následující ráno jsme nasedli do autobusu a vydali se smìr Taichung. Tam nás u¾ na zastávce èekal Stephan, pøítel Nikki – studentky, je¾ nám na Taiwanu
výraznì pomáhá pøe¾ít. Právì on byl tím, kdo nám na svých kolejích poskytl místo kde na noc slo¾it hlavu a zároveò pøislíbil ukázat Taichung a jeho okolí. Poté se k nám i pøes potáèení zmatky, kdy jsme si navzájem zavìšovali, pøípadnì rovnou nezvedali telefony, pøipojila ještì Mya, velmi sympatická a milá Taiwanka, kterou jsem té¾ poznal na NDHU (Nation Dong Hwa University).
Ze všeho nejdøív jsme zamíøili k moøi. Ne ¾e bychom u nìho na Taiwanu nebyli hned nìkolikrát za mìsíc, tentokrát to však bylo pøeci jen trochu výjimeèné. K oceánu jsme ani nedošli, pøed ním byla toti¾ rozlehlá plá¾ (lepší výraz mì nenapadá), zatopená zhruba 4 a¾ 5 centimetry vody – v podstatì takové obrovské brouzdalištì o ploše nìkolika kilometrù ètvereèních se spoustou bahna, písku a malých krabù, kteøí pøed lidmi bleskurychle zalézali do vykopaných dìr. Samozøejmì nám to nedalo a pár jsme jich chytili a podrobili dùkladnému zkoumání. Škoda jen, ¾e jsme s sebou nemìli náhradní obleèení. Šlo by se tam ú¾asnì vyblbnout – rozpoutat blátivou bitvu, rozebìhnout se, skoèit a klouzat se bahnem po bøiše apod. ®e je nám u¾ pøes dvacet? A co.. :-)
Na druhý den Stephan pozval i dvì své kamarádky. Pro zmìnu se tedy jako mìsíèek na hnoji tváøil Tomáš, kdy¾ se s nimi a Myou tísnil na zadní sedaèce auta. Po asi hodinové jízdì jsme se ocitli v menším mìsteèku, které bylo ji¾ v dopoledních hodinách zaplnìno spoustou turistù. Zaparkovali jsme tedy auto a pro potøeby pøepravy na místì zapùjèili jedno dvoukolo a ètyøi speciální motocykly-kola s elektromotorem. S Tomášem jsme se chopili „Harleyù“ a pøi maximální rychlosti zhruba 20km/h tak za¾ívali pocity ne tolik rozdílné od tìch, jen¾ mìli Peter Fonda a Dennis Hopper v kultovní Bezstarostné jízdì. Následovala prohlídka staré školy, ¾eleznièní stanice a èásti muzea kuriozit, kde se nìkteøí z nás ochotnì vyfotografovali s ¾ivým hadem – brrr.
Posléze jsme znovu nasedli do auta a pøemístili se k Sun Moon Lake (Jezero slunce a mìsíce), které patøí mezi nejnavštìvovanìjší atrakce na Taiwanu. To mi tak trochu pøipomínalo rozlehlejší Máchovo jezero. Namísto Bezdìzu se však na nedalekém kopci tyèila nìkolikapatrová pagoda, jinak vše stejné - nìkolik ostrùvkù, jeden èásteènì potopený díky zemìtøesení (to na Mácháèi snad zatím nehrozí, tam si vystaèíme se sinicemi), a spousta výletních lodí. Vyhlídkovou plavbu jsme si tak zajisté nemohli nechat ujít. Naše putování jsme pak zakonèili návštìvou slavné továrny na rùzné alkoholické nápoje a pøilehlé prodejny. Tak schválnì, co myslíte, ¾e jsme v tomhle podniku jako správní Èeši zakoupili a ochutnali? Odpovìï: nanuky.
Potom jsme se u¾ vrátili do Taichungu a prošli si jeden z nejvìtších noèních trhù na Taiwanu, na nìm¾ jde sehnat patrnì naprosto všechno – jídlo, obleèení, ¾ivá zvíøata a spousta dalších vìcí. Mùj nos tak zase pocítil mnoho nových a dosud nepoznaných vùní. A to bylo pro ten den vše.
Nazítøí nás opìt èekalo moøe. S Tomášem jsme si toti¾ chtìli podruhé v ¾ivotì vyzkoušet surfing. Alespoò mì osobnì tento sport velice zaujal. Ne, ¾e bych chtìl být pesimistou, bohu¾el mi ale nìco øíká, ¾e v Èechách mi nebude staèit hodinová jízda autem k cestì na místo s vhodnými vlnami. Na Taiwanu to však
mo¾né je a tak jsme ji¾ dopoledne stáli na plá¾i nedaleko Taichungu se surfy v podpa¾dí. Hned zprvu jsem se mírnì vydìsil, ponìvad¾ vìtšina plá¾e byla pokryta stovkami malinkatých kulièek z písku. Nìco podobného jsem ještì nikdy pøedtím nespatøil. Kdy¾ jsem se na to zeptal Myai, ta pomìrnì trefnì odpovìdìla: „To je práce krabù. Co mají taky celý den dìlat?“ To nevím, ka¾dopádnì my jsme se hned vzápìtí vrhli do vln a s pár pøestávkami si vìtšinu dne u¾ívali ve vodì. Anketní otázka: „Která èást tìla podle vás trpí pøi surfingu nejvíce?“
Poté jsme se k veèeru pøesunuli do mìsta a vydali se na „hot pot“ (horký hrnec). Název skuteènì odpovídá procesu, který v restauraci následoval. Tam vás usadí ke speciálnímu stolu, v nìm¾ jsou umístìny hrnce. Ty jsou buï sdílené, pøípadnì má ka¾dý svùj a obsahují vaøící polévky rùzných chutí, ve kterých si musíte jídlo sami pøipravit. Nejdøíve si tedy vyberete, na co byste asi tak mìli chu», a to vše posléze naházíte do 
zmiòované polévky. Potí¾e nastávají zvláštì pøi sdílení, kdy se velice rychle zapomene, co komu patøí. Tento problém však Tomáš díky své zálibì v krevetách (shrimps) a dalších moøských potvorách záhy vyøešil. Konzumoval toti¾ skoro výhradnì tyto pochutiny – a èím víc to mìlo nohou, oèí nebo pøísavek, tím lépe. Své jídlo si tedy v¾dy zaruèenì poznal, bylo schopno na nìj mrkat.
A to je skoro vše. Touto veèeøí jsme naši cestu po západním pobøe¾í Taiwanu uzavøeli a druhý den se pomìrnì nároènì vrátili do Hualienu – figurovalo v tom jedno rozbité auto, jeden zmeškaný a jeden skoro zmeškaný vlak a pár hodin cestování navíc. Nakonec jsme však v poøádku ¾ivi a zdrávi dorazili zpìt.
Bøetislav Stromko
FOTO:
obr1 – závìreèná prezentace
obr2 – Kaohsiung – výhled z okna našeho hotelu
obr3 – Kaohisiung – Karen a Kelly
obr4 – Taichung – brouzdalištì
obr5 – Taichung – krab z brouzdalištì
obr6 – Taichung – Tomáš se Stephanem na „Harleyi“
obr7 – Taichung – napsané prosby studijnímu bohovi
obr8 – Taichung – sedlo z muzea kuriozit (pro mu¾e ponìkud nepraktické)
obr9 – Taichung – Stephan a Mya na potopeném ostrùvku
obr10 – Taichung – tomu øíkám poøádná láhev
obr11 – Taichung – surfaøi
obr12 – Taichung – Tomášovo jídlo
