Bajka ze života přírody neživé

Ještě než vážení a milí čtenáři začnete číst, musím vás všechny varovat. Tato bajka bude totiž možná pro leckoho „nestravitelná“! Je totiž historicky přelomová, neboť snad poprvé budou v tomto žánru hlavními protagonisty objekty neživé hmoty.

Je asi smutným faktem, že většina lidí ze zcela neznámých důvodů se drze považuje nejen za pány tvorstva, ale dokonce celé zeměkoule a rádoby i celého vesmíru. A takovýmto lidem se jistojistě příliš líbit nebude, že svůj „život“, nebo lépe řečeno svůj neživot mají i objekty neživé. A do tohoto jejich neživota by samozvaní lidští vládcové příliš zasahovat neměli. Ano, jak říkají Cimrmanologové – „může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak vše, co proti tomu můžeme dělat!“

Chtíc-nechtíc musíme uznat, že neživá příroda byla na naší šišaté kouli mnohem dříve než příroda živá. Už asi deset miliard let po Velkém třesku nebo Bůh ví po čem, tedy asi před nějakými čtyřmi či pěti miliardami let, na naší matičce Zemi začaly růst nerosty, nebo chcete-li pevné minerály a vznikla zemská kůra. Ty nejrůznější minerály se pak poměrně rychle, tedy během „pouhých“ pár desítek milionů let, začaly sdružovat do jakéhosi prvního společenství na této naší tehdy ještě proklatě žhavé planetě.

Samozřejmě to vůbec nebylo lehké. Nebyly s tím žádné zkušenosti a navíc - do rodícího se exkluzivního společenství se hlásil doslova kdekdo a kdeco. Trvalo drahnou dobu, než se ty kameny a šutry samozadefinovaly a potom hned do jednoho z otců zakladatelů byl vytesán „Kodex Společenství Minerálů“. Dodnes přitom nevíme, jaká technologie byla tehdy využita. V tom svém kodexu pak byly přesně popsány parametry, které musí každý člen společenství splňovat. Pořádek prostě musel být od samého počátku!

Prvotní Kodex Společenství Minerálů byl velmi stručný a jednoduchý. Za minerál se mohl považovat a do SM mohl být přijat každý přírodní objekt, který vznikl jako výsledek geologických procesů a přitom musel být krásně krystalický, neboť na estetiku se dbalo doslova od nepaměti. A tady se objevil první kámen úrazu a další brzy následovaly.

Nejvíce si stěžovaly plyny, se kterými se vůbec nikdo nebavil, přesto byly mnohem starší než minerály. Nebyly přece pevné, ale naopak většinou těkavé a ani těm třaskavým žádné exploze nepomohly. Marně se do SM dobývala hustá ropa a pevné uhlí, které už tehdy právem poukazovaly na svou budoucí nepostradatelnost. Namále měla dokonce i voda, která se do exkluzivního společenství protlačila velkolepým lobingem svých ledových krystalků. Samozřejmě zcela bezproblémové bylo přijetí drahokamů, které se už tehdy oháněly svou cenností. Tak se do SM například dostal i opál, ačkoliv nikdy neuměl a dodnes neumí tvořit krystaly. Smůlu měl naopak krásný a jistě i cenný jantar, který to také neumí. Nakonec pak slavilo velkolepý úspěch zajímavé guano, na které zadělali z geologického hlediska teprve „nedávno“ až ptáci svým – s prominutím – trusem a ve středověku pak zcela nečekaně i těžká, tekutá rtuť, která prokázala, že umí prohnat doslova každého, kdo si troufne jí líznout! Přes velký a dlouhodobý odpor zatvrzelých konzervativních geoxenofóbních nerostů pak byly do Společnosti Minerálů přijaty i meteority z cizáckých kosmických těles.

Nakonec se jak fakticky tak i organizačně minerály spojily v různé horniny. A teprve když se některé přestárlé a různě metamorfované horniny a nerosty začaly sešlostí věkem rozpadávat, mohla se vytvořit doslova živná půda pro živé organizmy. Na Zemi se tak začaly dít věci a děje nikdy nevídané. Postupně se vyvíjely čím dál tím složitější organismy, které si založily svá nová společenství a ten vývoj zatím skončil u člověka. Vraťme se ale do přírody neživé k minerálům a horninám.

Na popud pozemského nerostného stařešiny – křemičitanu zirkoničitého - pořádalo rozšířené Společenství Minerálů a Hornin už od prahor čas od času své velkolepé dýchánky, při nichž někdy někde doslova nezůstal kámen na kameni. Tu se v zemské kůře něco zvedlo, tu něco propadlo, tam vyvřela láva, onde vytryskl gejzír, občas se zachvěla země, občas se zvedlo dno oceánu a vytvořila se tsunami. Ano - i mlčící neživá příroda se občas umí ozvat!

Oprášíme-li své zasuté znalosti z chemie o vlastnostech rtuti a vzpomeneme-li si na četná tsunami, poučení z této nekonvenční bajky je nasnadě - nepodceňuj mlčenlivé, nebo tě proženou!

Vladimír Vondráček

* * *
Zobrazit všechny články autora