Zvířata vědí víc než si myslíme (1)

Kromě andulky, která už byla dávnou minulostí, nevlastnili mí přátelé nikdy žádné zvíře, přesto se k nim stahovali psi ze širokého okolí. V chatové oblasti, kam pravidelně jezdili, rovněž tak pravidelně k nim přicházeli na návštěvu psi Ferda, Lolina, Pajda, ovčák Laura i mohutný boxer Red. Každý zvlášť přišel pozdravit svoje víkendové „páníčky”, nechal se podrbat, některý vyprázdnil misku se žrádlem a nejvěrnější Ferda čas od času i přespal na rohožce před jejich dveřmi.

Nepopřávali jenom pocestným pejskům. Na blízkém stromě měli krmítko, které pravidelně plnili a odměnou jim bylo krásné ptačí hemejření, švitoření a střídání různých druhů opeřenců v zastřešeném jídelním domečku.

Na prahu důchodového věku si postavili dům. Je to dům veliký, obkroužený rozlehlým oploceným pozemkem. Během víkendu se obvykle rozhlaholí hlasy dospělých dětí i vnoučat, které přijíždějí na návštěvu, ale přes týden je v něm převážně ticho a vlastně prázdno. Rozlehlé pohodlné prostory se zdají být ještě větší a prázdnější. Nový, pevný plot zabránil návštěvám spřátelených čtvernožců, proto poznenáhlu začala v myslích jeho obyvatel klíčit myšlenka, že by nebylo od věci pořídit si vlastního chlupatého společníka.

„Abychom tady nebyli tak sami…” řekli si jednoho dne.

„Já bych si představoval krásného, statného vlčáka” uvažoval muž nahlas, „zahradu máme dost velkou a velký pes budí respekt.”

„Já bych měla ráda rezatého kocourka” zasnila se paní, „takoví se mi vždycky líbili. Snad by se se psem navzájem snesli…”

„To se musí vyzkoušet” rozhodl pán domu a začali uvažovat, jak to provedou.

Jsou to lidé laskavé povahy, nemají chovatelskou ctižádost, zamířili proto do útulku zvířecích nalezenců.

„Chtěli bychom dvojici…” a vypověděli názorně své představy.

„Vlčáka teď bohužel žádného nemáme, ale pejska a kočičku, to snad… Počkejte chvíli.”

Do místnosti vtančil pejsek. Bělounký voříšek s praporkem vzhůru natočené oháňky, která mu vlála hustými dlouhými chlupy. Nad veselým čumáčkem pokropeným světle hnědými malými skvrnkami, ze kterých pár upadlo i na štíhlé nožky, svítila jiskrná očička. Vztyčená ouška hrdě korunovala sympatický kukuč. Pihovatý pejsek přátelsky štěkl a přiběhl si pro pohlazení. V tu chvíli se v mužově mysli představa statného vlčáka rozplynula jako dým, velký pes byl zapomenut. Věděl, že tohoto pěkného pejska tady nenechá.

„Říkali jste, že k němu patří i kočka?”

„Ano, jejich majitel náhle zemřel, vyrůstali spolu, jsou na sebe zvyklí, nemůžeme je vydat každého zvlášť.”

Vtom se otevřely dveře a majitelka útulku přinášela kocourka. Ten se rozhlédl po místnosti, zaznamenal cizí lidi, pak se podíval na ženu krásnýma, velikýma očima. Ne, taky to nebyl rezavý kocour, jakého si vysnila. Statný, bílošedivě flekatý kočičák s růžovým čumáčkem seskočil lehce na zem, přišel k pejskovi a olízl mu nos. Pejsek radostně zavrtěl ocáskem a popoběhl po místnosti, vrátil se a přátelsky drcnul do kocoura.

„Vidíte, jak se mají rádi?”

* * *

Ano, mají se velmi rádi a svou lásku přenesli i na své nové majitele. Pejsek Cody „br, to je hrozné jméno, to se k němu nehodí, budeme mu říkat Bobeš” se zamiloval do svého nového pána velikou a oddanou láskou. Kvůli němu snese i jízdu autem, kterou jinak z hloubi duše nenávidí. Mnohem radši, s rozevlátýma ušima a hubou od ucha k uchu se šťastně prohání po velké zahradě. Pravidelně chodí s pánem na procházky, kamarádí se se všemi pejsky za ploty, poslouchá na slovo a následuje svého pána, kamkoliv ten vkročí.

Dobývá se i do podivné boudičky, kde jeho páneček s paničkou někdy sedávají nazí, potí se a kde je přestrašné horko. Vpuštěn, po chvíli funí, vyplazuje jazyk, netrpělivě přešlapuje a nechápe:
„Proč to ti lidé dělají? Proč se tak pečou? Proč se mu smějí? A proč pak skáčou do vody a proč ho tam se smíchem lákají?”

V takových chvílích pejsek rozpačitě pobíhá kolem bazénu a viditelně neví, jak se má zachovat. Kňučí, píská, neví co si počít. On vodu nerad, při mokré očistě trpí…

Nejspokojenější je, když si smí sednout vedle svého pána na pohovku a položit mu tlamku na kolena. V takové chvíli slastně přivře oči, nechá se hladit po dlouhé srsti a je mu po pejskovsku blaze. Zcela šťasten odpočívá v sedmém psím nebi.

Okatý krasavec Lucky „copak to je jméno pro kocoura? Budeme mu říkat Mikeš” se v novém domově důstojně procházívá po prostorném obydlí a na rozdíl od Bobeše, který v noci spí jedině u nohou svého pána, on si vybírá místa svých noclehů podle momentálního rozpoložení. Čas od času svou paní vyznamená. Přijde a vyskočí si k ní do postele. Nejdříve ji svým drsným jazýčkem olíže tvář (že by mu chutnal noční krém?), pak se uloží za její hlavou a vrní svou kočičí píseň pohody a spokojenosti.

Pokud přes den nespí, vyjde si na obhlídku okolí, anebo tráví dlouhé chvíle soustředění na různých místech zahrady. Promění se v kamennou sochu, aby pak náhle vystartoval na vyčíhnutý opeřený či čtyřnohý objekt, jak mu velí neúprosný, odvěký pud šelmy. Marné jsou jakékoliv zákazy, on přesto pilně dobývá ptačí krmítko a před dveře pokládá zbytky ulovených opeřenců.

Co dělat s takovou láskou?

Snad se ti ptáci časem znovu naučí být ostražití…

Elena Paclová

* * *
Originální ilustrace © Jan FILIP