Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Viktor Mansfeld: Podivné pøíbìhy (3)

 

Blesk z èistého nebe


Baronka – jak nìkdy umìla být pøívìtivá a rozzáøená a jindy zase zachmuøená a¾ nepøátelská. Ve vzpomínkách ji vídám v nejrùznìjších promìnách a rozmarech. Vlastnì je nutno upøesnit, ¾e se nejedná o nìjakou vrtošivou šlechtiènu, ale o pohlednou a zasnìnou lesní louku.


Aby mohl laskavý ètenáø lépe sledovat dìj do všech podrobností a snáze jej zaèlenit do krajiny, dovolím si tento povedený výtvor pøírody popsat podrobnìji. Z myslivny Lhotka vede zpevnìná lesní cesta pou¾ívaná pøevá¾nì ke svozu døeva do Èernovic. Svi¾ná chùze po ní trvá déle ne¾ hodinu. Z levé strany v mìlkém údolí se klikatí potok, který postupnì protéká kaskádou pìti rybníkù. Volná místa mezi nimi vyplòují porosty rùzných listnatých stromù. Stranu pravou tvoøí kompaktní smrkový les, starý asi tøicet let. Zabírá velikou plochu a táhne se podél cesty a konèí a¾ proti ètvrtému rybníku Švejcaru, právì loukou Baronka.


Baronka se odlišuje od jiných podobných luk ji¾ svou velikostí. Je to prostì geniální projekt lesního hospodáøe a estéta. Má tvar pravidelného obdélníka o stranách 150 krát 300 metrù. Z jedné strany, jak ji¾ bylo øeèeno, roste nízký smrkový les a z druhé vysoké stromy dospìlého porostu. Aby toho nebylo málo, vytvoøil èarodìj v horních partiích louky oválné, 50 metrù dlouhé jezírko, které podepírají olše vrby, jívy a lísky. Smìrem dolù k hlavní cestì je celý areál otevøen k jihu a prosvícen sluncem. Asi v pùli ve vysokém lese stojí velký krmelec navazující na seník.


Rád bych vám vylíèil, jak se opravdu pøihodily a jak probíhaly události kolem senoseèe na Baronce. Tenkráte a u¾ je to pár let, se toho napsalo a ještì více napovídalo spousta. Pøetøásalo se to s hrùzou nebo nedùvìrou nejen v okolí vlastního dìje, tedy mezi Èernovicemi a Kamenicí nad Lipou, ale po celých Ji¾ních Èechách.

 


Tahle pozdní sena na louce Baronka provázela opìtovnì jakási slavnostní nálada. Na konci èervna bývá obvykle pìkné poèasí a také tentokráte se ji¾ léto hlásilo. Na rozdíl od venkovních luk byla na této lesní louce vegetace opo¾dìna. Les stínil a šíøil vlhko a chlad. Zato kytek bylo bezpoèet, proto¾e jarní ještì kvetly a letní u¾ zaèínaly. Nikomu z okolních vesnic nebylo zatì¾ko se uvolnit a pøilo¾it ruku k dílu. Døíví sice patøilo „Pánùm“ ale les jako instituce patøil zdejším lidem. Byla to jejich ob¾iva a ¾ivot. Proto tam panovala pohoda, jakou my dnes ani nepochopíme.


Døíve a rychle jsem se naobìdval a vyrazil smìr Baronka. Sklízení sena se tam dokonèovalo. Ji¾ pøed ètyømi dny chlapi trávu posekali a dnes se ukonèilo sušení a rozvoz. Chtìl jsem být u posledních fùr. Tráva a seno toti¾ patøilo zvìøi a všichni mìli dobrý pocit z vykonání záslu¾né práce. Seno se rozvá¾elo do ètyø lesních seníkù umístìných tak, aby se v zimì mohlo zvìøi bez problémù zakládat.


Šel jsem lesním prùsekem, který konèil v horním okraji Baronky ve skupinì modøínù. Cestou mne pøepadl divný pocit napìtí. Nìco viselo ve vzduchu. Pocit je nìco konkrétního na rozdíl od tušení. Iracionální pøedtucha je spíše doménou ¾en. Podivnì se chovali i ptáci, kteøí nervóznì poletovali po stromech. Ba i zajíci hopkovali pøede mnou, aè by mìli v tuto dobu klidnì spát v pelechu.


Neslyšnì jsem vyšel na kraj lesa. V rohu v chládku pod stromy le¾eli tøi sekáèi ze Svatavy s klobouky pøes oèi a kouøili Zorky, nejlevnìjší cigarety balené po sto kusech v mìkkých krabièkách. Pitný re¾im neznali, zato ¾ízeò zahánìli vodou, do které pøidali kousek sacharinu a trošku octa. Dalo se to pít a úèel byl splnìn. Colu a stabilizaci piva ještì nevynalezli. Dvì starší ¾eny a dvì dìvèata se rozlo¾ily do stínu olší pod hrází, povídaly si a chladily nohy v potùèku. Jedna z nich se celá namoèila v jezírku a, právì kdy¾ jsem se objevil, vystupovala z vody. Byl jsem sice ji¾ døíve informován o tom, co dívky ukrývají pod blùzou, ale ¾e je to v reálu tak pùvabné, jsem netušil. Dojem byl podtr¾en silnì opáleným krkem, výstøihem a pa¾emi. Ponìkud jsem zèervenal a slušnì se otoèil. Kdy¾ pak vidím, ¾e Bìta, dcera hostinského ze Svatavy, s tím oblékáním zas tak moc nepospíchá, dospìle jsem vrátil pohled nále¾itým smìrem. Bylo jí devatenáct, o rok víc ne¾ mnì.

Všichni se u¾ rozešli. Hovorkovi s Bìtkou z hospody chvátali domù, kde je èekala druhá smìna. Hána vzal dvì ¾enské na vùz a také odejeli. Bydleli na dolním okraji Svatavy. Na shrabané a uklizené louce zùstal jen èeledín Vincek a já. Mìl nalo¾enou poslední fùru sena, kterou chtìl shodit pøi cestì domù do seníku na kraji lesa u polí sva¾ujících se k Èernovicùm.


Stojím v nízkém porostu a pozoruji, jak Vincek uèesává vidlemi seno na fùøe a chystá se ho pavuzou utáhnout a pøipevnit. Náhle mne sevøel naléhavý pocit úzkosti. Podívám se na nebe, které bylo ještì pøed chvílí jasnì modré a nyní kvapem šedne a barví se do špinavé ¾lutì. Naproti z vysokého lesa splašenì vyletìlo celé hnízdo mladých sojek. Skøehotání a køik jim šel lépe ne¾ létání. Hned je následovali divocí holubi, kteøí hnízdili na nejvyšším smrku. Pozorovával jsem je, jak uèí své tøi mladé umìní létat. Nyní divokým letem zmizeli v dáli.


Proè všichni tak usilovnì prchají? Ne¾ jsem staèil domyslet, u¾ to zaèalo – divoký náraz vichøice rozmetal ve vteøinì pùl fùry sena po okolních stromech, tak¾e vypadaly jako nepovedené kulisy v divadle. Události pak probíhaly tak rychle, ¾e je ani dnes nedovedu zaøadit po sobì. Èeledín zabodl vidle do zemì a pøehodil pøes nì opratì. Konì byli nauèeni, ¾e musí zùstat v klidu stát. Sám se rozbìhl schovat se do krmelce. Ten byl postaven a ukryt mezi tìmi vysokými stromy. Jasnì jsem poznal, ¾e bude zle a øval jsem: „Vincku tam ne! Tam èeká nebezpeèí! Pobì¾ sem ke mnì!“ Vincek se otoèil, udìlal pár skokù a na víc u¾ nestaèil. Suše zapraskal blesk a ve stejném okam¾iku zadunìl hrom. Ohnivá záøe a rachot hromu vyvolával dojem exploze atomové bomby. Vincek le¾el na zemi a nehýbal se a splašení konì s vozem se zaklínili v køoví u jezírka. Pak nastalo hrozné ticho. Nìco se stalo! Pak se ozval dlouhý praskot a huèení a nejvyšší smrk se jako pod»atý øítil k zemi a bral s sebou okolní stromy. Tato masa kmenù a vìtví s hrozivým svistem zavalila krmelec i seník. Já se díval na tu hrùzu bez dechu a bez hnutí neschopen pohybu.


Dlouho jsem ale neváhal, vzchopil se a rozbìhl k Vinckovi. Chytil jsem ho za rameno a otoèil. Otevøel oèi, prohlédl a vykøikl: “Šmarjajozef co se stalo? Kde jsou konì?“ Vyskoèil, zamotal se, pak nabral rovnováhu a uhánìl za koòmi. Já se k nìmu pøidal, on uklidòoval zvíøata a já rozmotával postroje a odtahoval vìtve. Kdy¾ vycouval se ¾ebøiòákem, spustil se déš». Nebe se otevøelo a proudy vody se sna¾ily zamaskovat tu spoust. Vincek rozhodl, ¾e domù pojedeme ne oklikou po silnici, ale ¾e to vezmeme pøímo do vsi pøes hráz Švejcaru, loukou za rybníkem a rovnou k nim do hospody. Nìco jsme podniknout museli.


Plán to byl odvá¾ný. Touto cestou se bì¾nì nejezdilo, jen pøi výlovu rybníka. Stále lilo a bouøe se vracela. Vskoèili jsme na vùz se zbytkem promoèeného sena a zamíøili dolù po Baronce pøes cestu a na hráz rybníka. Ta, jak bylo zvykem, se zpevnila zasázenými duby. Za léta duby zmohutnìly a vytvoøily souvislou stìnu.


Kdyby situace nebyla tak vyhrocena, mohli bychom pro¾ívat romantické okouzlení. Rozsáhlý rybník Švejcar byl ze dvou stran obklopen š»avnatými loukami, které nabízely úkryty a ob¾ivu všem tvorùm bìhavým èi létavým. K tomu patøila hladina vody, co¾ je zásobárna veškerého ¾ivota. Prostì báseò beze slov. Sedávával jsem èasto na té hrázi a “kochal se”, ale jako dopravní tepnu jsem si ji pøedstavit neumìl.


Vincek to bral trapem a ¾ebøiòák jen nadskakoval. Stále pršelo a blesky se køi¾ovaly. Jen jsme vjeli na hráz a minuli první dub, sjel nelítostný modrozelený blesk za doprovodu hromu do nìj a urazil mu dominantní vìtev a mrštil s ní na hráz. Konì se splašili a nezadr¾itelnì pádili a razili si prùjezd po hrázi. U¾ u¾ a byli jsme venku na volném prostoru, ale po»ouchlá bouøe mìla pøedstavy jiné. Poslala blesk na poslední dub, který, rozštìpen vedví, se za nepøedstavitelného praskotu zhroutil na hráz a zcela ji uzavøel. Vùz se zvrhl a zaklínil mezi duby a konì zùstali le¾et bez známek ¾ivota. My jsme sletìli na zem a bez zjevného úrazu vstali.


Èeledín Vincek zcela ztratil rozvahu a podlehl panice. Jen se køi¾oval a køièel, ¾e tu nezùstane ani chvilièku. Špatnì se orientuji a myslím na záchranu. Pøece jen mi to nedá a musím se podívat na konì. Sehnu se k nim a cítím, ¾e krátce dýchají a mají i reakci oka. Sláva, snad jsou jen omráèeni. Rozbìhl jsem se za Vinckem a doufal, ¾e máme vše za sebou.


Vincek dorazil jen k úvozu a tam na mne èekal. Ještì se celý tøásl. Zcela se uklidnil a¾ po zprávì o nadìjném stavu koní. Chtìl se za nimi hned vrátit, ale já byl zásadnì proti. Pomoc musíme sehnat a¾ u sousedù ve vesnici.


Pøestalo pršet a zdálo se, ¾e bouøka provedla své. Pospíchali jsme a v dohledu u¾ byl zadní dvorek hospody a hospodáøské budovy. Najednou zaèal foukat vítr, a kdy¾ jsem se otoèil, zaclonil slunce mrak, který se vracel s druhé strany. Byl tmavý s bìlavým okrajem a kvapem se blí¾il. Máme to dobré, ještì pár metrù a jsme doma pod støechou. Chyba! kdy¾ bì¾íme po dvorku, do transformátoru u silnice uhodil blesk. Výboj sjel po elektrické pøípojce do kùlny kde se pøipravovalo krmení, roztavil motor pohánìjící øezaèku na zelenou píci a zapálil slo¾enou slámu a následovnì celou kùlnu.


Kdy¾ jsme dobìhli do hospody, nezmohli jsme se u¾ na víc, ne¾ ¾e zcela vyèerpáni tìlesnì i duševnì jsme v šenku klesli na lavici a beze slov se dívali kolem. Další dìj šel jaksi mimo nás. Ani záchranných prací jsme se nezúèastnili. Jen Vincek si došel pro konì, provedl je krajem rybníka a všelijak je opeèovával. Trafo uhasili hasièi z Èernovic, na kùlnu staèili místní a vùz pozdìji rozebrali na souèásti a odvezli je opravit ke koláøi. Také se dostavil švagr, který zjiš»oval škody po bouøce a s obavami se po mnì shánìl. Šel po našich stopách a¾ do hospody ve Svatavì a nestaèil svým oèím vìøit, co vše se pøihodilo.


Jednoduše mu to vysvìtlil dìda Brom, co zvoníval klekání ve zvonici na návsi, otec hostinského: “To bylo tak, pane foøt. Von ten blesk honil tady toho mladýho celý vodpoledne po louce a poøád se do nìj nemoh strefit, a tak si na nìj poèkal v hospodì. Do cesty se mu ale pøipletla trafaèka, sklouznul po ní a¾ do naší kolny a ze steku ji zapálil. Má to ten kluk kliku!“

 


Co øíci na konec? Nevím. To ví jen sama pøíroda, která umí být štìdrá i nemilosrdná. Èasto o osudech lidí, kromì jejich hlouposti, rozhodují ony ètyøi ®ivly: voda, oheò, vzduch a dobrá zemì.


***


Kolá¾e © Olga Janíèková

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 13.07.2013  13:17
 Datum
Jméno
Téma
 13.07.  13:17 Milan Dubský
 11.07.  20:51 Láïa K.
 11.07.  15:30 Vesuvanka díky
 11.07.  14:42 Blanka K. Omluva
 11.07.  11:05 Blanka K. Rádi se bojíte? Tak ètìte!
 11.07.  07:02 venca