Co praví legendy a pověsti...

Poklad pod Jurovým kamenem
Jednou na Štědrý den se vracel domů Jura Fajar. Už se pomalu stmívalo a Jura se těšil na svoji chaloupku a štědrovečerní večeři v kruhu rodiny. Jura byl hajným, už mu bylo skoro sedmdesát let, ale co tehdy na své cestě domů zažil, to se mu nikdy v životě nepřihodilo a už ani nepřihodí.

Šel zamyšlený domů, vzpomínal, co všechno viděl v lese a co se mu nelíbilo, v duchu na to láteřil. Jak se tak brodil sněhem a láteřil, najednou zůstal zaraženě stát. Pod Jurovým kamenem hořela lipka plamenem. Hajný se toho i lekl, byla to divná záře a byl pátek a pátek o adventu nepřináší nikdy nic dobrého. To věděl hajný až moc dobře. Slýchal ledacos a i to, že v ten den vystupují poklady na povrch zemský, ale moc tomu nevěřil. Ale najednou ho napadlo, že by to přece jenom mohla být pravda a on by ty peníze potřeboval, prostě ho najednou zachvátila touha po penězích. Tak zrychlil kroky a už byl u podivného ohníčku, od něj se zdála i vedlejší lipka hořet, dokonce i Jurův kámen byl plameny ozářen. Nerozmýšlel se a hodil na ohníček širák. V tom okamžiku vyrazila ze země bečka plná peněz a na ní seděl černý kocour. Z očí mu sršely blesky a už to vypadalo, že se zdivočelý vrhne na hajného. Hajný se polekal a hrůzou zakřičel. To neměl dělat ... v ten moment bečka zmizela i s kocourem a penězi.

Hajný se probral z leknutí a taky si hned uvědomil, co udělal za chybu. Podle toho, jak staří lidé vyprávěli, musí se hodit do ohníčku klobouk a nebo čepice, také prý drobty z chleba a nebo se na ohníček sám položit. To hajný udělal správně, ale další už neudělal. Nesmí se přitom vydat ani hlásku, ať se děje, co se děje. A to byla ta chyba. Tak přišel domů smutný ale nedalo se nic dělat. Dodnes je prý poklad v podzemí, zatím ho nikdo nedostal, možná proto, že kocour hlídá poklad až moc dobře.

O kozlovi
Kdysi nad řekou Ostravicí nestával dnešní zámek, ale pevný hrad. Ten chránil obchodní stezky, které tudy kolem vedly. Jednou se až sem dostala uherská vojska, která postupně vypalovala jednu vesnici v okolí hradu za druhou. Nakonec se dostala až pod hradby frýdeckého hradu. A vojska zaútočila na hrad, jednou, dvakrát, třikrát, ale hrad nedobyla. Ani po čtvrtém útoku se jim nepodařilo hrad dobýt. Každý den na hrad útočila horda divokých vojáků, ale pokaždé byly odraženi.

Tak se vůdci vojska sešli k poradě a domluvili se, že tedy hrad neprodyšně oblehnou a vyhladoví. Tak se také stalo, vojsko se rozložilo kolem hradu tak, že by myš neprošla. Jenže se to minulo účinkem, posádka hradu se jenom smála, když se to dozvěděla. Z hradu totiž vedly tajné chodby na všechny čtyři světové strany. Jedna chodba ústila na hukvaldském hradě, jiná zase na svazích pod Lysou horou. A tak, když na hradě docházely zásoby, byl poslán posel pro nové. Na hrad pak byly přiváděny kozy i ovce, ale také pytle s moukou. Ty nesly zvířata na zádech, aby nešla s prázdnou.

A tak ubíhal čas. Uběhl jeden týden, jeden měsíc, pak další a další měsíc. Na hradě nedostatek neměli, ale dole pod hradem se začala objevovat nouze o jídlo. A nebylo divu. Když táhli k hradu vypalovali vesnice a teď široko daleko nebylo nikde nic, co by se dalo sebrat vesničanům. A ve vojsku se začali bouřit, jedni chtěli odtáhnout, druzí zase znovu zaútočit. Nemohli se nijak dohodnout. A do toho se začala hradní posádka dobře bavit. Je pravda, že jim scházely denní vyjížďky na koních a do lesů na lov. Tak se poradili a začali každý den z hradeb shazoval jednu ovci nebo kozu a přitom volali na oblehatele. Že prý se doslechli, že nemají nic k jídlu, tak aby se na obléhání posilnili a snědli zvířata na jejich počest. Ve vojsku pod hradem to začalo bouřit. Všichni se moc divili, jak je to možné, hrad byl obklíčen dokonale a přitom na hradě bylo jídla dost a dost. A z hradu jim shazovali jednu ovečku či kozu denně, celý týden a začali své příděly i zvyšovat. Jak to dopadlo? Docela dobře... Jednoho dne hradní posádka, když zase chtěla shodit ovečku oblehatelům zjistila, že široko daleko není ani jeden voják. Po vojsku zůstal jenom prázdný tábor a nepořádek. Oblehatelům došla trpělivost a odtáhli s nepořízenou. A na památku tohoto obléhání zůstal zvyk, že každoročně byl s hradeb shazován jeden kozel. A když už nebyl hrad, ale zámek, pokračovalo se v této tradici a kozla shazovali ze zámecké věže. Tento zvyk se dodržoval ještě koncem 19. století.

Olga Kotačka