Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Al¾bìta,
zítra Nikola.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Putování za svìdky minulosti
 
Co je to za sílu, která pohání tento svìt? Co je to za vášeò, která vede lidi dávat tvar vìcem a strojùm? Co je to za touhu, kterou jsme zdìdili po pøedcích? Ptáme se, a hledáme odpovìdi…
 
Tato slova znìla v¾dycky na zaèátku  jednotlivých dílù televizního seriálu „Svìdkù minulosti“.  Pøedznamenávala výpravy za starou technikou, pùvodními technologiemi, technickými památkami a mizejícími øemesly. Nìkteré z nich Vám opìt trochu pøiblí¾íme.
Vydejme se ve vzpomínkách za svìdky minulosti, za technickými památkami a zbytky mizejících øemesel, abychom je lépe poznali a dovedli ocenit um našich pøedkù. Abychom si dovedli více vá¾it toho, co po nich zùstalo. Abychom si pøipomnìli, jakou roli sehrála technika v lidských dìjinách. Abychom – v neposlední øadì – také lépe porozumìli sami sobì…
 

Døevìný fortel

Nikdy nezapomenu ne jeho ruce. Vrásèité, mozolnaté, se svrasklou kù¾í.  Pravda, byly to ruce starého èlovìka, ale souèasnì bylo vidìt, ¾e patøí mu¾i, jen¾ ani ve vysokém vìku nezanechal tì¾ké práce.
Nejprve nás zavedl do svìtnice, kde bylo na stolech plno mís a talíøù. Pozval nás ke stolu a do kalíškù nalil slivovici. U tabule bylo místo jenom pro mu¾e, Vysokayova ¾ena a dcery sedìly v koutku místnosti a èekaly na pokyn hospodáøe, aby zaèaly nosit na stùl. Hostitel nás obøadnì uvítal a pak dal znamení, aby ¾eny pøinesly jídlo. Bylo v tom cosi starozákonního, v té poslušnosti ¾en a obøadnosti starého øemeslníka. Nìco takového ve mìstech neuvidíte.
Jenom¾e my jsme nebyli ve mìstì, nýbr¾ na vesnici, v Kuzmicích u Trebišova. Pøijeli jsme nafilmovat, jak se dìlá sud. Vlastnì staví, proto¾e sud se staví jako housle nebo koráb.
 
Andreji Vysokayovi je pøes šedesát let, jeho vitalita je však závidìníhodná. Byl nejmladším synem Josefa Vysokaye, bednáøe z Trebišova. Bratøi mìli nebo mají rùzná povolání od truhlaøiny a¾ po slu¾bu na dráze. Jen Andrej následoval svého otce, vyuèil se u bednáøù v Ruskovì u Košic a v Maïarsku. Svému povolání je vìrný u¾ více jak padesát rokù - ka¾dý den, kromì  nedìlí. Zakázek má stále dost, zejména pokud jde o soudky na víno a na zelí.
Nejvíce èasu – jak øíká – mu zabere pøíprava døeva. Celou zimu chodí po lese a vybírá správné stromy. Nìkteré z nich si hlídal i nìkolik let, dokud nedorostly do správné tlouš»ky. Nejvíce potøebuje døevo dubové, proto¾e má nále¾itou tvrdost. Stromy kácí v zimì, kdy jsou bez mízy. Kmeny rozøezává na špalky potøebné délky  hned na místì, aby se co nejvíc døeva ušetøilo. Špalky mají délku pozdìjších prkének – øíká se jim du¾iny nebo také duše
 
Po¾ádal jsem starého øemeslníka, zda mohu vzít do rukou jeden z jeho poøízkù. Kdy¾ jsem jej pak dr¾el v dlaních, uvìdomil jsem si, ¾e dr¾adla vyrobená z divoké hrušky nejsou rovná. To bednáøovy ruce vytlaèily za dlouhá léta do rukojetí jemné prolákliny. Nejlépe do nich zapadnou právì Vysokayovy prsty. Døevo se promìnilo v mozoly. Zpoèátku krvavé, ale pozdìji, kdy¾ si dlanì zvykly, tvrdé jako ta divoká  hruška…
 
Kdy¾ bednáø zaène pracovat, Duòo pozvedne hlavu, ale pak ji zase polo¾í na tlapky. Zøejmì ho vyrušila svìtla reflektorù, ,je¾ jsme v dílnì rozestavili. Na práci svého pána je zvyklý, ta  ho neznepokojuje.
 
Není sud jako sud. V chladné sklepní místnosti mikulovského zámku mají obøí sud, který proslavil zdejší vinorodý kraj široko daleko. Ke stropu se zvedá naèernalé èelo s nápisem : Werkmeister Christof Specht Binder und Banckrichter in Brin Anno 1943. Mistr Kryštof Specht bednáø a výrobce øemeslnických stolù v Brnì roku 1943.
Obøí sud v podzemí mikulovského zámku patøí k nejvìtším v Evropì. Svého èasu byl vùbec nejvìtší nádobou na pøechovávání vína na svìtì. Do sudu se vešlo 1786 vìder (1010 hl). O jeho mimoøádných rozmìrech svìdèí i to, ¾e jej svírá 22 ¾elezných obruèí (dohromady vá¾í 390 kg!)
Za stavbu bylo Spechtovi a jeho pomocníkùm zaplaceno 585 zlatých, jak se doèteme ve starých urbáøích. Zbytek mzdy obdr¾eli v naturáliích – a nebylo toho málo: 1465 mázù vína, 2184 mázy piva, za 109 zlatých a 12 krejcarù  zkonzumovali ryb, omastku a sýra, k tomu spotøebovali pøíslušné mno¾ství bílé mouky, soli, koøení, octa a posléze 35 mìøic ¾itné mouky na chléb. A proto¾e stavìli sud pøímo na místì, musel se tehdejší majitel mikulovského panství Maxmilián II. Dittrichstein postarat o ubytování pro 4 osoby.
Svému úèelu slou¾il sud pouze padesát let. Kdy¾ se rozeschl, majitelùm se zøejmì nevyplatilo vyspravit ho. V Mikulovì se traduje, ¾e jeden ze zámeckých pánù k obveselení urozené návštìvnice prý do nìho vmìstnal svou dvorní kapelu, která odtud vyhrávala. Jen bubeník s instrumenty se do sudu nevešel a byl proto schován vzadu u stìny.
Dnes u¾ není mikulovský sud nejvìtší v Evropì, jak se nìkdy mylnì tvrdí. V nìmeckém Heidelbergu mají sud dvakrát vìtší. Pochází z roku 1750 a postavil jej Jan Jakub Engelbert v dobì panování kurfiøta Karla Theodora, obnovitele mìsta. Sud je dlouhý 8,5 metru a široký 7 metrù. Jeho obsah èiní 236 rýnských fudrù, co¾ pøedstavuje 2 217 hektolitrù. Heidelberský sud je ozdoben iniciálami CT, tj. Karla Theodora. Naposledy byl naplnìn v roce 1769.
Jsou ještì vìtší sudy, ty ovšem nebyly postaveny proto, aby se do nich lilo pivo nebo víno. Pomìrnì velký je  obøí sud v Lázních Libverda. Je dlouhý 12 m a vysoký 9 m. Do dvou pater se vejde 160 hostù a pro všechny je dost místa.  Obøí sud postavili tøi severoèeští tesaøi v roce l93l. Sud je zøízen jako restaurace, v jejích pøízemních prostorách mohou pohodlnì tanèit lázeòští  hosté.
Diogenes by asi nepøijal pozvání k bydlení v tak luxusním sudu, ale snad by nepohrdl zdejšími specialitami – svíèkovou a plzeòským.
Bydlet v sudu u¾ dávno vyšlo z módy, svìt zøejmì nepotøebuje filozofy, kterým k ¾ivotu staèilo málo. Ostatnì z módy vyšly i sudy – nejen ty velké luxusní, ale i ty, které kdysi naplòovaly chladné sklepy hospod. Dnes se vìtšina piva pøepravuje v sudech kovových. Døevo – nádhernì voòavý materiál – pøichází zkrátka. Jinak to však asi nejde. Efektivnìjší je zøídit lisovací linky, ze kterých se kutálejí kovové nádoby jako korálky. Gurmáni však tvrdí, ¾e mok z plechových sudù nemá tu chu» jako pivo a víno ze sudù døevìných.
 
Andrej Vysokay bere do rukou bednáøskou šablonu, které se øíká modla. Ta urèuje úhel zkosení jednotlivých prkének sudu (du¾in). Prkénka (u¾ ohoblovaná) má ulo¾ená v úhledné hranièce v rohu dílny. Schnou tu od  minulé zimy.
Podobné zásoby si kdysi dìlali nejenom bednáøi, ale i pivovarníci. Ušetøili tak na materiálu, jeho¾ cena tvoøila pomìrnì znaènou èást odmìny pro øemeslníky. Na nádvoøích dnešních pivovarù však ji¾ døevo neuvidíte, proto¾e jedinými nádobami v podzemí velkých pivovarù jsou kovové tanky.
Ka¾dý pohyb starého bednáøe má svùj úèel. Podle modly seøezává mírnì zkosené     konce prkének, du¾iny dostávají vypouklý tvar – tam, kde jsou u¾ší, budou hlava a pata sudu. Prkénko za prkénkem prochází jeho rukama. Hranièka v rohu se zmenšuje a na pracovním ponku pøibývá peèlivì srovnaná hromádka opracovaných du¾in.  Kdy¾ je na stole dostateèná zásoba prkének, protáhne se starý mu¾ v zádech a mozolnatou dlaní pohladí psíka.Ten se neprobudí, jenom v polospánku mírnì zavrtí ocáskem – kdoví, snad je to jenom ozvìna nìjakého veselého psího snu.
 
Zaèíná stavba sudu.
Bednáø uchopí ¾eleznou obruè (dìlá mu je na zakázku jeho pøítel kováø) a do jejího vnitøku zaène k sobì sestavovat jednotlivé du¾iny. Prkének v kruhu pøibývá, a proto¾e du¾iny jsou zkosené, nahoøe jsou tìsnì u sebe, zatímco dole tvoøí jakousi rozšíøenou sukýnku.
Ubìhlo sotva pár desítek vteøin a pøed našima oèima se z hromádky du¾in jako zázrakem vylouplo témìø hotové dílo. Zdá se to být velmi snadné, ale ani jeden z nás nemá odvahu bednáøe napodobit. Ten na chvíli poodstoupil od zkoseného válce a zkoumavì si jej prohlí¾í, skoro jako sochaø své dílo. Pak ze zvyku pøivoní k dlaním – ne, ještì mu nezevšednìla vùnì dubového døeva…
Polotovar teï bude chvíli odpoèívat v rohu dílny. Na øadu pøichází výroba dýnek. Bednáø se sklání nad prkénky a brýle mu klou¾ou na špièku nosu. Ka¾dou chvíli je vrací na pùvodní místo. Koneènì je dýnko opracováno pìknì dokulata a vyhlazeno hoblíkem „vìneèkáøem“ (hoblík upevnìný na zvláštním prkénku, aby mohl hoblovat pìknì do kruhu). Bednáøství vy¾aduje nejenom znalost øemesla, ale také geometrie a matematiky. S Ludolfovým èíslem se tu pracuje témìø stejnì bì¾nì jako s poøízem èi hoblíkem. Bednáøská matematika má ale i docela zvláštní pojmy, napø. „bod špièatosti“. Pro nezasvìceného je bednáøství vìdou i umìním souèasnì. Ka¾dý pohyb byl vyzkoušen u¾ pøed mnoha staletími, ka¾dý úkon má svùj èas a místo. Ne nadarmo se øíkalo, ¾e staøí bednáøi vkládali do svého díla nepochybnì nejenom um, ale i cit, ne-li srdce.
Kdo objevil, ¾e horká pára døevo zmìkèuje a lze je pak snadno opracovávat? Vøící voda pomáhá formovat du¾iny a dávat sudùm koneèný tvar.
Starý mu¾ vynesl polotovar z du¾in (kterému se také øíká kukna) na dvùr mezi slepice a husy a drùbe¾ se hned klidí do bezpeèí. Øemeslník omotává širší èást kukny silným øetìzem, upevnìným na závitovém stahováku. Otáèením pák se øetìz zkracuje a utahuje rozšíøenou spodní èást kukny. Uvnitø polotovaru hoøí oheò polévaný vodou, a¾ se dvùr zaplòuje chuchvalci horké páry.
 
Podzimní sluníèko jasnì svítí a dává scénì a¾ pøíznaènou atmosféru. Kolem sudu, z nìho¾ stoupá horká pára se pohybují tøi dìti – Vysokayovi vnuci. Starý bednáø je i pøi práci staèí obèas pohladit. Pøíliš blízko k horké kuknì je však nepustí.
Také psík Duòo vylezl ze svého pilinového doupìte. Teï m¾ourá do ostrého slunce a sleduje svého pána pøi práci. Stahování kukny postupuje pomalu, v¾dy» du¾iny jsou z tvrdého døeva štípaného po letech.
Jednotlivá prkénka vr¾ou, sténají, vzdychají a naøíkají. Je to marný zápas, v nìm¾ má dubová hmota jenom jedinou mo¾nost – poddat se vùli èlovìka. Nakonec je kukna sta¾ena natolik, ¾e soudek dostal koneènou podobu. Místo uta¾ených øetìzù je teï tøeba na spodek sudu navléknout další obruè, aby se du¾iny po uvolnìní øetìzù neroztáhly do pùvodní polohy.
A u¾ je tu pravá bednáøská muzika – utahování obruèe na hlavì sudu. Dìlá se to pomocí tzv. sedlíku, který se pøilo¾í k obruèi, a do nìj se tluèe kladivem. Tišší rána: pøilo¾ení sedlíku, hlasitìjší: kladivo dopadá na sedlík. Bum-bác, bum-bác. Stále dokola. Bednáø chodí kolem soudku a „hraje“ na nìj. Je to èisté døevo, ¾ádná pøekli¾ka èi døevotøíska. Kovové prsteny ukonèují koncert starého øemesla, završují dílo koneèným tvarem.
Starý mu¾ pøekulil soudek na bok a tluèe do nìj kladivem. Ještì naposledy, aby se du¾iny øádnì sesedly. Jsou to temné údery ,jako kdy¾ basista hraje na nejhlubší strunu. Dum-dum, dum-dum. Od této chvíle døevìná nádoba o obsahu 80 litrù bude znít jako hudební nástroj…
 
V Èechách se jim øíkalo beèváøi – podle beèek, které vyrábìli. Andrej Vysokay však ¾ije na východním Slovensku, a proto je debnár. Jeho otec byl ještì pøíslušníkem debnárského cechu a byl na to patøiènì hrdý. Bednáøský cech byl v Èechách v 16. století osvobozen od daní a tehdy nastal rozkvìt tohoto øemesla. Dýnka svých výrobkù bednáøi vyøezávali a zdobili jako skuteèní umìlci. Byli to vá¾ení lidé, kteøí mìli své zákony a soudy. V ka¾dém mìstì jich byly desítky a všichni se u¾ivili. Jejich doba minula a je témìø zázrak, ¾e i ve vìku elektroniky a kosmických letù toto øemeslo ještì ¾ije.
Dnes by na spoèítání všech beèváøù a debnárù v celé zemi staèily snad prsty na obou rukou. Øemeslo usychá jako starý strom.
Co se však stane, a¾ odejdou poslední bednáøi ? A¾ zmizí jejich fortel a gesta ? A¾ pøestane vonìt døevo a smùla a tóny døevìných nádob nahradí kovový tøesk? Asi nic. Jenom svìt bude chudší o jednu práci rukou, o vzpomínku na minulost.
 
Škoda ¾e zmizí i ty mozoly jako døevo divoké hrušky. Dovedly pøece tak mìkce hladit vlasy dìtí…
 
Milan Švihálek
 
 
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 23.04.2005  07:31
 Datum
Jméno
Téma
 23.04.  07:31 Jan seriál
 22.04.  13:28 Karel sud
 21.04.  15:05 Janina ¹koda
 21.04.  11:42 Pavla P povídání