S Chartres jsme se rozlouèili po 9. hodinì ranní, nebo» nás èekal víc jako dvouhodinový pøejezd do mìsta Rennes, je¾ je oznaèováno jako brána do Bretanì. Autobus nás unášel rovinatou krajinou na západ. Z okna jsem pozorovala š»avnaté zelené louky, na nich¾ se popásala menší èi vìtší stáda skotu. Kravièky nebyly hnìdobílé, jak je známe z našich pastvin, ale buï èernobílé, nebo plavé – tak svìtlé, ¾e z vìtší vzdálenosti vypadaly skoro bílé. Pùsobily tak nesmírnì spokojenì, a¾ jsem si pomyslela, ¾e by mo¾ná nebylo špatné být na èas bretaòskou krávou… Obèas se vynoøila vesnice èi mìsteèko a v¾dy vypadaly èistì a upravenì- radost pohledìt. Prùmyslové objekty krajinu nehyzdily témìø vùbec, jen jsme se asi dvakrát setkali s øadou vrtulí, je¾ nás informovaly, ¾e Francouzi vyrábìjí elektøinu i s pomocí vìtru.
Bylo poledne, kdy¾ jsme vjí¾dìli do pøedmìstských ulic Rennes. Prùmyslové objekty nás upozornily, ¾e vjí¾díme ji¾ do velkého mìsta. V Rennes dnes ¾ije skoro 250 000 obyvatel. Mìsto je administrativním centrem regionu Bretaò a kulturním støediskem západní Francie s univerzitou zalo¾enou v roce 1735. Všichni vládci Bretanì, vévodkyni Annu nevyjímaje, byli korunováni ve zdejším chrámu. Sòatek vévodkynì Anny s Karlem VIII. v roce 1491 sice zachránil mìsto pøed vpádem vojska francouzského krále, ale na druhé stranì pøedznamenal spojení Bretanì s Francií, je¾ bylo dovršeno v roce1532. Rodový znak vévodkynì Anny-norek, je zobrazen na bretaòské vlajce. Roku 1720 Rennes zachvátil ohromný po¾ár, který ponièil velkou èást starého mìsta. Pozdìji bylo mìsto obnoveno v moderním duchu pod vedením paøí¾ského architekta J.Gabriela, a tak v Rennes najdeme vedle èásti historického jádra s køivolakými ulièkami a mno¾stvím hrázdìných domù moderní bulváry s velkolepými budovami, širokými námìstími a pravoúhlou sítí ulic – tak, jak ji známe z Paøí¾e. My jsme dvì hodiny, které jsme mìli strávit v tomto mìstì, vìnovali té historické èásti. Cesta nás zavedla ke katedrále St-Pierre. Její klasicistní budova, s výjimkou dvou nápadných, jakoby nedokonèených vì¾í, pochází z 19.století. Pùvodní chrám byl znaènì poškozen pøi po¾áru mìsta. V ulièkách a na námìstíèkách historického centra jsme obdivovali mno¾ství hrázdìných domù, jejich¾ pestré barvy pøitahovaly pozornost. Domy jsou pomìrnì úzké a vysoké-vìtšinou dvoupatrové, a aèkoli mnohé stáøí nachýlilo na stranu èi dopøedu, aktivnì ¾ijí. Jsou obydlené a v jejich pøízemí vìtšinou najdeme hospùdky nebo obchùdky. Nesmím zapomenout ani na zastávku pøed èerstvì opravenou budovou bretaòského Parlamentu. Na trávníku pøed budovou našim fotoaparátùm ochotnì zapózovala parlamentní mourovatá koèka s nádhernì zelenýma oèima.Bylo zøejmé, ¾e je na obdivovatele zvyklá.
Po dvou hodinách jsme na rozlouèenou aspoò z dálky zhlédli renneské „výškáèe“, je¾ mají oválný tvar a na rozdíl od tìch našich se o nich dá øíct, ¾e jsou krásné, a vyjeli jsme – tentokrát na jihozápad, kde nás èekaly menhiry u Carnacu, potom mìsto Vannes a nocleh v mìsteèku Auray.
K Carnacu jsme se pøiblí¾ili po pùldruhé hodinì jízdy. Aèkoliv jsem o zdejších menhirových polích èetla, skuteènost pøedèila veškerá oèekávání. Pøedstavte si 4 km dlouhý, témìø nepøerušovaný pás pozemkù pokrytý menhiry – kameny rùzné velikosti (ty nejmenší dosahovaly výšky asi tøíletého dítìte, ty nejvìtší byly nìkolikametrové). Nìkteré stály v øadì, jiné tvoøily skupiny èi pùlkruh, další byly osamocené. Je jich tam na tisíce a jejich stáøí se udává mezi 4 a¾ 7 tisíci roky. Nìkteøí vìdci jim pøipisují kultovní význam, jiní zastávají spíš astronomickou teorii, podle které uspoøádání kamenù souviselo s postavením hvìzd. Všichni se však shodují v tom, ¾e kameny mají souvislost s dávnými pohøebišti. Pohled na pole menhirù je ú¾asný. Vìtšina z nich toti¾ stojí v koberci sytì fialového vøesu, který ostøe kontrastuje s šedí kamene. A proto¾e kam turistova noha šlápne, tam deset let nic neroste, jsou dnes u¾ pole menhirù oplocena. Pokud chcete projít celou trasu a nohy vám neslou¾í, mù¾ete se svézt bílým vláèkem. Na mne tohle místo zapùsobilo velmi silnì, tady jsem se potkala s pradávnou historií tváøí v tváø…
Jen pùlhodina jízdy nás dìlila od poslední zastávky dnešního dne-mìsta Vannes. Pøedstavuje se jako Mìsto umìní a historie toto hlavní mìsto departmentu Morbihan, které èítá necelých 50 tisíc obyvatel.Mìsto mìlo nejvìtší význam ve støedovìku. Zasedal v nìm bretaòský parlament a unie mezi Bretaní a Francií byla v roce 1532 podepsána právì tady. Pøed mìstskou branou, kterou se vchází do historického centra obklopeného zachovalými hradbami, je kotvištì èlunù.Kotví jich tam snad stovky. Historické mìsto je krásné, i ono má svou nádhernou katedrálu, ale co upoutalo nejvíce, to byla pøekrásná parková kvìtinová výsadba prostor pod hradbami. Stáli jsme a okouzlenì shlí¾eli na svì¾e zelené plochy trávníkù, na nich¾ byly umìle vykrou¾eny pøekrásné ornamenty z pestrých kvìtin. Mìsto jsme probìhli, proto¾e nás na nábøe¾í blízko mìstské brány èekala v sedm hodin veèeøe. A co jsme veèeøeli tentokrát? No, pro mne nìco nezapomenutelného! Pøedkrm - rybí paštika - byl výborný. Ale pak jsme dostali hovìzí špíz s pomfrity… Špíz byl údajnì „hodnì propeèený“. Jak pro koho. Já jsem po tøetím soustu dospìla k názoru, ¾e bych se stejným úspìchem mohla ¾výkat ocelovou pru¾inu, a pøenechala maso man¾elovi, který má ¾výkací aparát lépe vyvinutý. Pomfrity a tøetí chod, jím¾ byla „palaèinka“ z listového tìsta se zmrzlinou, mùj hlad ukonejšily dostateènì.
A pak u¾ následovalo jen nalodìní do autobusu a 20 minut jízdy do mìsteèka Auray, na jeho¾ okraji stála úplnì stejná „bytelná stodola“ jako vèera v Mainviller. Lišila se jen tím, ¾e se dveøe neotevíraly kartou, ale poctivým klíèem. Dozvìdìli jsme se, ¾e i další den bude ve znamení brzkého vstávání, a proto dobrou noc!
Quiberon, Port Louis, Pont Aven
Tøetí den našeho francouzského pobytu byla nedìle. Ráno, do nìho¾ jsme se probudili, napovídalo, ¾e nás zøejmì neèeká sluneèný den. Tradiènì dobrá snídanì však zvedla naši náladu o nìkolik stupòù, a tak jsme se stoickým klidem pøijímali první deš»ové kapky, které zaèínaly pleskat o asfalt u¾ pøi našem naloïování do autobusu. Ten den nás èekala krátká projí¾ïka po poloostrovì Quiberon a potom cesta kopírující pobøe¾í smìrem na západ se zastávkami v Port Louis, Pont Aven, Concarneau. Dnešním cílem a zároveò místem noclehu mìlo být mìsto Quimper.
Na poloostrov Quiberon jsme to mìli kousek. Tento úzký poloostrov je dlouhý asi 15 km a v neju¾ším místì je široký pøesnì tak, aby po nìm mohla vést silnice a ¾eleznice. V horkých letních dnech jsou prý jeho plá¾e obléhány davy turistù. Dnešních sotva 19°C však nikoho na plá¾ nelákalo, a tak jsme záliv, na jeho¾ bøeh jsme na chvíli vystoupili, pozorovali v klidu. Brzy jsme však poloostrov opustili a vydali se k rybáøské obci Port Louis.
Port Louis je rybáøské mìsteèko se zachovalou citadelou, její¾ jádro dodnes slou¾í vojenským úèelùm. Prošli jsme kolem hradeb a dostali se a¾ k místu, kde je dnes památník vìzòù deportovaných za války. Do dálky svítí jednoduchý, na bílo natøený dvojramenný køí¾. Prùchodem v hradbách jsme se dostali na plá¾ a mìli jsme chvíli na to, abychom si vlastnoruènì našli nezbytné mušlièky. Zaèal právì odliv, a plá¾ tedy nevypadala právì vábnì. Byla pokryta cáry chaluh, navíc se zase pìknì rozpršelo, tak¾e postavy chodící v pøedklonu po plá¾i pod deštníky vypadaly jistì grotesknì. Nicménì mušlièky jsme nasbírali! A tak jsme oèistili boty olepené mokrým jemným pískem a zaujali svá místa v autobuse, abychom se mohli rozjet do mìsteèka Pont Aven.
Do tohoto mìsteèka jsme se tìšili z nìkolika dùvodù. Pøedevším to bylo místo, které svým pobytem proslavil významný malíø Paul Gauguin i další známí malíøi. Dále jsme chtìli pøijít na kloub jeho oznaèení „mìsto 14 domù a 15 mlýnù“ a koneènì: u¾ od rána se nám sbíhaly sliny. Pont Aven je proslulý svými máslovými sušenkami, které prý voní po celém mìsteèku, a dokonce nám byla slíbena jejich ochutnávka.Vystoupili jsme na parkovišti nad centrem mìsteèka a peèlivì vìtøíce vydali jsme se vstøíc slibované lahùdce. A skuteènì! Ani ne po pìti minutách chùze to pøed námi sladce zavonìlo a za chvíli jsme stáli pøed domem, který v pøízemí skrýval pekárnu a obchod se sušenkami, v prvním patøe prodejnu rùzných potravinových a alkoholických výrobkù pro tento kraj typických a ve druhém patøe prodejnu rùzných typických suvenýrù-hlavnì keramiky a textilních výrobkù, èasto s umnými výšivkami. Proto¾e byla nedìle, pøišli jsme o pohled na to, jak se sušenky peèou, ale ochutnávat jsme mohli do sytosti. Na policích s krabièkami a dózami plnými sušenek le¾ely misky plné nejroztodivnìjších vzorkù. A jeden byl chutnìjší ne¾ druhý. Ale to nebylo všechno. Kdy¾ jsme pøišli do 2. poschodí, ka¾dý dostal ochutnat sklenièku cidre, co¾ je mírnì alkoholický jableèný mošt (prý 4-7% alkoholu), a sklenièku zvláštního tyrkysovì zbarveného nasládlého likéru, který se vyrábí z moøských øas a prý posiluje ¾enskou potenci. No, nevím… Jistì se nikdo nepodiví, ¾e po takové propagaèní akci neodcházel z tohoto domu nikdo s prázdnou. A vsadím se, ¾e dárky tady zakoupené udìlaly obdarovaným nemalou radost. Z voòavého teplého prostøedí prodejny se nikomu ven do deštì nechtìlo, ale museli jsme pøece najít tìch 15 mlýnù! A skuteènì! Koryto øeky Aven je lemováno historickými kamennými domky a domy, které evidentnì døíve byly mlýny. Dnes jsou v nich zøízeny útulné hospùdky a creperie (co¾ jsou, zjednodušenì øeèeno, „palaèinkárny“). S trochou závisti jsme se podívali na jejich hodující hosty a vydali se zase zpìt k autobusu. A abych nezapomnìla – obec z pobytu Paula Gauguina pìknì profituje. Gauguin se na nás kouká z plakátù, poutaèù, motivy z jeho obrazù najdeme na suvenýrech…
V mìsteèku bylo pøíjemnì a vydr¾eli bychom tam jistì déle, ale èeká Concarneau. Jen¾e o tom a¾ zase pøíštì.
S Chartres jsme se rozlouèili po 9. hodinì ranní, nebo» nás èekal víc jako dvouhodinový pøejezd do mìsta Rennes, je¾ je oznaèováno jako brána do Bretanì. Autobus nás unášel rovinatou krajinou na západ. Z okna jsem pozorovala š»avnaté zelené louky, na nich¾ se popásala menší èi vìtší stáda skotu. Kravièky nebyly hnìdobílé, jak je známe z našich pastvin, ale buï èernobílé, nebo plavé – tak svìtlé, ¾e z vìtší vzdálenosti vypadaly skoro bílé. Pùsobily tak nesmírnì spokojenì, a¾ jsem si pomyslela, ¾e by mo¾ná nebylo špatné být na èas bretaòskou krávou… Obèas se vynoøila vesnice èi mìsteèko a v¾dy vypadaly èistì a upravenì- radost pohledìt. Prùmyslové objekty krajinu nehyzdily témìø vùbec, jen jsme se asi dvakrát setkali s øadou vrtulí, je¾ nás informovaly, ¾e Francouzi vyrábìjí elektøinu i s pomocí vìtru.
domù, jejich¾ pestré barvy pøitahovaly pozornost. Domy jsou pomìrnì úzké a vysoké-vìtšinou dvoupatrové, a aèkoli mnohé stáøí nachýlilo na stranu èi dopøedu, aktivnì ¾ijí. Jsou obydlené a v jejich pøízemí vìtšinou najdeme hospùdky nebo obchùdky. Nesmím zapomenout ani na zastávku pøed èerstvì opravenou budovou bretaòského Parlamentu. Na trávníku pøed budovou našim fotoaparátùm ochotnì zapózovala parlamentní mourovatá koèka s nádhernì zelenýma oèima.Bylo zøejmé, ¾e je na obdivovatele zvyklá.
K Carnacu jsme se pøiblí¾ili po pùldruhé hodinì jízdy. Aèkoliv jsem o zdejších menhirových polích èetla, skuteènost pøedèila veškerá oèekávání. Pøedstavte si 4 km dlouhý, témìø nepøerušovaný pás pozemkù pokrytý menhiry – kameny rùzné velikosti (ty nejmenší dosahovaly výšky asi tøíletého dítìte, ty nejvìtší byly nìkolikametrové). Nìkteré stály v øadì, jiné tvoøily skupiny èi pùlkruh, další byly osamocené. Je jich tam na tisíce a jejich stáøí se udává mezi 4 a¾ 7 tisíci roky. Nìkteøí vìdci jim pøipisují kultovní význam, jiní zastávají spíš astronomickou teorii, podle které uspoøádání kamenù souviselo s postavením hvìzd. Všichni se však shodují v tom, ¾e kameny mají souvislost s dávnými pohøebišti. Pohled na pole menhirù je ú¾asný. Vìtšina z nich toti¾ stojí v koberci sytì fialového vøesu, který ostøe kontrastuje s šedí kamene. A proto¾e kam turistova noha šlápne, tam deset let nic neroste, jsou dnes u¾ pole menhirù oplocena. Pokud chcete projít celou trasu a nohy vám neslou¾í, mù¾ete se svézt bílým vláèkem. Na mne tohle místo zapùsobilo velmi silnì, tady jsem se potkala s pradávnou historií tváøí v tváø…
Pøed mìstskou branou, kterou se vchází do historického centra obklopeného zachovalými hradbami, je kotvištì èlunù.Kotví jich tam snad stovky. Historické mìsto je krásné, i ono má svou nádhernou katedrálu, ale co upoutalo nejvíce, to byla pøekrásná parková kvìtinová výsadba prostor pod hradbami. Stáli jsme a okouzlenì shlí¾eli na svì¾e zelené plochy trávníkù, na nich¾ byly umìle vykrou¾eny pøekrásné ornamenty z pestrých kvìtin. Mìsto jsme probìhli, proto¾e nás na nábøe¾í blízko mìstské brány èekala v sedm hodin veèeøe. A co jsme veèeøeli tentokrát? No, pro mne nìco nezapomenutelného! Pøedkrm - rybí paštika - byl výborný. Ale pak jsme dostali hovìzí špíz s pomfrity… Špíz byl údajnì „hodnì propeèený“. Jak pro koho. Já jsem po tøetím soustu dospìla k názoru, ¾e bych se stejným úspìchem mohla ¾výkat ocelovou pru¾inu, a pøenechala maso man¾elovi, který má ¾výkací aparát lépe vyvinutý. Pomfrity a tøetí chod, jím¾ byla „palaèinka“ z listového tìsta se zmrzlinou, mùj hlad ukonejšily dostateènì.
Tradiènì dobrá snídanì však zvedla naši náladu o nìkolik stupòù, a tak jsme se stoickým klidem pøijímali první deš»ové kapky, které zaèínaly pleskat o asfalt u¾ pøi našem naloïování do autobusu. Ten den nás èekala krátká projí¾ïka po poloostrovì Quiberon a potom cesta kopírující pobøe¾í smìrem na západ se zastávkami v Port Louis, Pont Aven, Concarneau. Dnešním cílem a zároveò místem noclehu mìlo být mìsto Quimper.
v klidu. Brzy jsme však poloostrov opustili a vydali se k rybáøské obci Port Louis. 
.jpg)
dózami plnými sušenek le¾ely misky plné nejroztodivnìjších vzorkù. A jeden byl chutnìjší ne¾ druhý. Ale to nebylo všechno. Kdy¾ jsme pøišli do 2. poschodí, ka¾dý dostal ochutnat sklenièku cidre, co¾ je mírnì alkoholický jableèný mošt (prý 4-7% alkoholu), a sklenièku zvláštního tyrkysovì zbarveného nasládlého likéru, který se vyrábí z moøských øas a prý posiluje ¾enskou potenci. No, nevím… Jistì se nikdo nepodiví, ¾e po takové propagaèní akci neodcházel z tohoto domu nikdo s prázdnou. A vsadím se, ¾e dárky tady zakoupené udìlaly obdarovaným nemalou radost. Z voòavého teplého prostøedí prodejny se nikomu ven do deštì nechtìlo, ale museli jsme pøece najít tìch 15 mlýnù! A skuteènì! Koryto øeky Aven je lemováno historickými kamennými domky a domy, které evidentnì døíve byly mlýny. Dnes jsou v nich zøízeny útulné hospùdky a creperie (co¾ jsou, zjednodušenì øeèeno, „palaèinkárny“). S trochou závisti jsme se podívali na jejich hodující hosty a vydali se zase zpìt k autobusu. A abych nezapomnìla – obec z pobytu Paula Gauguina pìknì profituje. Gauguin se na nás kouká z plakátù, poutaèù, motivy z jeho obrazù najdeme na suvenýrech…