Výlet

Prší a prší a není konec. Je tma už neprší ale leje. Fofrem do vršku na hrad, abychom stihli prohlídku. Je skoro devět hodin večer (nebo v noci?)a začíná prohlídka hradu Loket.

Ono vlastně začalo pršet již při návštěvě kláštera v Kadani. To se ale ještě dalo projít kolem kláštera, ve kterém se zrovna konalo Svatováclavské vinobraní. Víno se bralo vskutku rovnou od lisu a ani o burčák nebylo nouze. Zakousnout pořádným řízkem z kýty, zajíst chlebem a nebo zelňačkou a v bříšku bylo jako v pokojíčku.

Když jsme se ale vydali na náměstí, prohlídnout si starobylé náměstí a projít se katovskou uličkou, byl to výkon pro vodníky. Tím vlastně začalo naše putování po západočeských památkách.

Karlovy vary se ukázaly jako vskutku podkrušnohorské město. Pršelo až se lilo. Kde bylo tele, to nevím, ale procházka po kolonádě plné nápisů obrázkovým písmem v oparu libých vůní kolemjdoucích „lázeňských hostů“ je k nezaplacení. Po třech hodinách se již těšíme na další zastávku pod hradem Loket. Kousek pod náměstím a hradem. Opřený o skálu je pension ve kterém budeme trávit dvě noci. Protože je již po sezoně a ještě ke všemu hnusné počasí a večer, jsme si hodlali prohlédnout hrad pouze z venku. Překvapením byla nečekaná informace o noční prohlídce hradu…

Tím jsem vlastně začal. Postávali jsme na nádvoří a tulili jsme se pod klenbu brány. Bylo nás tak asi kolem stovky. Najednou nad námi na schodech vyrostl chlap v černém plášti s kapucí na hlavě. Vyloupl se ze tmy jako džin z láhve. Jeho uvítací projev dával tušit, jak ona prohlídka bude vypadat. Rozdal několika návštěvníkům jakási čísla, která si museli zapamatovat a ve vhodnou dobu je vzkřiknout. Žádné bližší instrukce neřekl. Abychom se uvedli do patřičného rozpoložení, začalo se procházkou mučírnou. Pak jsme již byli lehce manipulovatelnou masou. Zkrátím to. Stejně se nedá popsat celý dvouhodinový exkurz do historie a pověstí související s hradem. Chvílemi jsme se tloukli smíchy, když světový Johan Wolfgang jakoby provozoval námluvy s rodinou Lewensow a zase jsme se báli Štrakakala, který honil školáka kolem stolu v hodovní síni.. Nakonec jsme se podívali, jak se po nádvoří prohánějí tajuplná ohnivá světýlka. ( Mimochodem – perfektní představení páru tanečníků s ohnivými holemi. )

Ráno jsme jeli obdivovat relikviář sv. Maura do Bochova, okouknout promočené Mariánky a nakonec dne se polaskat s mírným sluníčkem, které na nás občas kouklo - v Chebu. Tam jsme se vydali na cestu lemovanou věžemi kostelů a bývalých klášterů až jsme se dokodrcali do chebského hradu. Vystaveni sporým paprskům podvečerního sluníčka jsme trochu pookřáli. A pak zpět, kolem Sokolovské uhelné pánve do Lokte.

Je poslední den a čeká nás zase několik církevních staveb. V tomto kraji se skutečně vše motá kolem klášterů, které zde vytvářely ráz krajiny. Teplá, Mariánský Týnec a nakonec Plasy. Kromě Týnce, beznadějná devastace a okázalá zchátralost. Divím se, že nejbohatší sdružení světa, čeká, až se vybere na opravu jejich majetku.

Končí jakž takž polojasný den a spolu s návratem domů se navrátilo deštivé počasí a ještě k tomu, se dozvídáme, že Jizera zase leze z břehů a jedné spoluvýletnici padlý strom zavalil garáž. Zkrátka, končí výlet a zpátky do reality.

Fotogalerie :
Z mokrého zájezdu
Z mokrého zájezdu - postřehy

Mirek Herout

Další články autora: