Kaluga - Tam, kde se i ledy hnuly

Tak co napsat na závěr mé služební cesty do Ruska? Třeba: Složité jsou ty naše cesty životem. No teda, to je ale ptákovina! To je jako konstatovat, že občas prší. Jirko, už nepiš. Blbneš. Tak jinak. Lidstvo si vymyslelo proti své nekonečné nudě kategorii cíle. Trošičku lepší. Ale vykašleme se teď na to, co si vymyslelo lidstvo. Třeba mu to někdo nakukal a ono si teď myslí, jak je geniální. Jsem já lidstvo? No jsem. Malinkaté troškulidstvo. Jedna šestimiliardtina. Musím se na sebe hned podívat, jestli jsem vidět. Sláva jsem. Někdy je fajn být. Vlastně stále je fajn být, protože nikdo nemůže být stále. A protože jsme jen chvíli, máme cíle. To Rusko byla náhoda. Nikoliv můj osud. Tahle firemní válka nebyl můj boj a já tam byl za profesionálního žoldáka. Trochu mě to bolelo. Ale chlap musí občas cítit bolest, aby si mohl připadat jako chlap. Tak nás vychovaly ženy. Ženy našeho života. Cherchez la femme. Že, přátelé?

Ať to ale beru z kteréhokoliv směru, musím se k něčemu přiznat. Jak já se vám těšil domů! Je fajn mít domov. Je fajn někam patřit. Mít svojí smečku. Rozsekávám si svůj život na části, vpisuji do něj čárky, tečky, vykřičníky a otazníky, ale každý ten záznam má jen jediný směr v psaní. Domů. Nasednu do toho autobusu s křídly, sním si, co mi dají, dosednu na ruzyňskou přistávačku a skoro všichni kolem mě budou mluvit česky. Obejmu rodinu, se ženou si navzájem spočítáme vrásky, spořádám s chutí všechny nandané knedlíky na talíři a spolu s Měsícem, tím kalužskočeským, budeme společně koukat na ty naše borovice za oknem. Protože jsme už oba zapomněli v noci spát. Já a Měsíc. Možná, že je ve Vesmíru nekonečně mnoho světů, ale tenhle je ten můj a za žádný jiný ho nikdy nevyměním.

Tak co bych ještě o Rusku napsal….Jo, moc se mi líbil vztah místních ke zvířatům. Každou chvíli vidíte, jak někdo z kalužanů krmí. Ptáky, polodivoké kočky nebo skoro polodivoké psy. Zde je pes respektovaným partnerem po zvířecím způsobu. Já jsem zvíře, ty člověčí zvíře jsi přece taky zvíře. Nemám hlad a je zrovna dost pro oba. A pak si zas běž za svobodou. Obzvláště z koček by se dala udělat galerie krásy. Nějak se vám tím přirozeným výběrem ta zvířata zkrášlila a kočka je tady kočka. Kdo ví, jestli to tak není i s těmi místními dvounohými. Přirozený výběr. Skoro jsem tady ale neviděl kosa, drozda nebo straku. Jen pravé vrány, žádné havrany, a pravé holuby. Sýkorky tu jsou snad migrující, protože tu v zimě taky vůbec nejsou. A ani jediný vrabec. Taky žádné labutě a racci. Je tu asi přece jenom v zimě moc velká zima. Jako v Rusku.

Taky se mi líbil vztah Rusů k lyžím. Jezdí tu na běžkách hodně lidí. To vidíte stařenku, tedy doopravdy stařenku, s dřevěnými starodávnými běžkami, ana jde. Ana se tedy šourá. Nejde. Špičku lyží má zabalenou v plátěném obalu. Dojde až k přehradě, dlouho se do těch lyží šněruje a pak vyrazí. Už se nešourá. Je jí najednou o třicet méně. Běží. Nebudete mi to určitě věřit, ale potkal jsem jednu a ta si při tom běhu i zpívala. Škoda že mě při tom jejím sledování nikdo nevyfotil. Lotova žena byla proti mně neuvěřitelně živá. Já tam bez hnutí stál snad pět minut, díval jsem se za paní a čekal, kdy ji něco trefí, kdy už konečně upadne vyčerpáním nebo vlastním věkovým opotřebením. Zmizela v dáli na horizontu a já jí záviděl vitalitu, radost ze života a dokonce i kondici. Jezdívaly vám tu v sobotu někdy i “vláčky” běžkařů naňahňaných ve stopách za sebou a vesele si povídající z první stopy do čtvrté.

Zde v Kaluze mají také ideálně vyřešenou městskou hromadnou dopravu. Mají klasické městem provozované linky, ale vedle toho se jim zrodil v tom raném kapitalismu také zcela neortodoxní způsob přepravy. Jezdí zde Gazely. Neběhají ale jezdí. GAZ se prostě změnil na skříňový a je pro dvanáct až patnáct lidí. Taková naše Dvanáct set trojka. Ty řídí soukromnící jezdící po pravidelných trasách. Když má ještě volné sedadlo, zastaví vám na mávnutí, ale i s vámi kdekoliv na trase zastaví. Nastoupíte vzadu a pošlete desetirublovku řidiči k volantu. Ta putuje hezky z ručky do ručky až do řidičovy kapsičky. Bez papírků, bez jízdenky. Jen tak volně. Jo na daně se mě prosím neptejte. Nejsem stát. Je fakt, že to funguje perfektně i přes úskalí jednotného vstupného. Váš problém, zda jedete jen jednu zastávku, nebo až na konečnou.

Co tedy unavuje Středoevropana v Rusku nejvíc, je to šílené množství státních a polostátních institucí, které se tu živí mocí. To se zatím moc nezměnilo. Už jenom to odbavení na letišti. Zouváte se, často i svlékáte, ruky věrch dáváte a ti pozorovatelé to činí s takovým potěšením, až z toho mrazí. I při odchodu ze závodu jsme museli ukazovat průchodky. Ba často i při přechodu z haly do haly. Ta projevená převaha člověka trochu uráží. To ani slušnost nevyváží. Jestli někde zavedou nepřetržité sledování všech lidí pomocí implantovaných čipů, tak to může být jen v Americe nebo v Rusku. Sledovanost provedená ad absurdum. Strach mocných je nekonečný. Strach z volnosti, rovnosti a bratrství. Třeba je ten strach oprávněný. Nevím. Ale vím, že touhu po svobodě může zabít jenom smrt. Naše smrt. Ale koho by pak mocní řídili? Na kom by bohatli? Kým by pohrdali? Sami sebou? Tak tomuhle já tedy nevěřím. Mírou všech věcí lidských je míra svobody všech. O zbytek se postará Bůh a matka příroda.

Co ve mně z Ruska zůstane? Myslím to zajímavé, krásné a povznášející. To špatné se normálně zapomene. To mozek vygumuje a nebo spíš ukryje. Tak za prvé…. Že se ještě umím poprat sám se sebou. Na začátku jsem byl chvíli úplně na dně. Plácal jsem se v bahně hůř než král Šumavy. Osm dní jsem neměl měřák a možná čtrnáct dní ho zprovozňoval. Počítač mi každou chvíli “zamrzal”. Tedy počítačově. A já neměřil. Znáte to. Tak tohle tedy nefunguje. Musím zkusit tohle. Taky nefunguje. Tak tohle. Hlava šrotuje a šrotuje, už i bolí a vy stále neměříte. Chvílí jste nešťastní, pak vzteklí, pak zase nešťastní a pak tak šíleně unavení, že je vám už všechno jedno. Expert si neví rady, majitel firmy od měřáku si neví rady a váš šéf vám na tu dálky už nijak nemůže pomoct. Krok za krokem ten hrozný software nahlodáváte až je tu heureka a ono to měří. Zvítězil jsem i přes dílčí prohry. Nad zlým softwarem i nad zlým měřákem. Ukecal jsem ho. Za druhé…. Řeka Oka. No řeky jsou už svou přirozeností většinou krásné. Třeba naše Jizera, pak třeba Svratka, co na jejím břehu kvete rozrazil, ale třeba i Váh, Pád, Dunaj. Řeka je voda v pohybu, a co se hýbe, je živé. Ale Oka, tahle ta Oka, je i mezi řekami jedinečná. Mezi řekami mého života. Věřící mají svůj ráj a já mám Oku. Na jejich březích mi nikdo neleží a nic mi na ní nepatří, ale klaním se jí a jsem rád, že jsem měl to štěstí se s ní potkat. Takhle si nějak představuji svobodu žití. Směr je daný břehy a směrem proudu, ale je tvou svobodou si vybrat, jak rychle a kudy.

Za třetí….. Tamara. Ne, nejsem bláznivě zamilovaný. Ba ani normálně. Já vím, že se to lidem stává, že to je příroda a že to hlava srovná. Od toho tu přece je, aby vám poručila. Ale je to jako s tou Okou. Jak si tak kráčíte od narození ke smrti, potkáváte lidi. Normálně normální a normálně nenormální. Žádné šoky, většinou žádná dramata, jen občas, čas od času se politujete, že nejste zdvojeni, ztrojeni či znásobeni. Na světě je tolik zajímavých, originálních, nenapodobitelných lidí, se kterými byste rád strávil více času, než vám bylo kýmsi přiděleno. Ale máte jen jeden život a musíte si vybrat. Tamara je v současnosti prostitutkou. Zní to hrozně, co? Musí být hrozná určitě i ona. Není. Je báječná, je to lidský tvor nejvyšší kvality a je prostě ženská. Nikdy jsem nebyl tak blízko s člověkem této profese. Této volby cesty, tohoto osudu. Reprezentuje mi Rusko víc než cokoliv jiného. Současné Rusko. Já vím, řeknete profese fujtajblová. Ale kolik lidí jste ve svém životě učinili šťastnými? Ale nechme toho. Já u ní nikdy nebyl zákazník.

Tamara pochází z daleka a odešla do života dost záhy. Její otec je poměrně vysoký činitel ozbrojené složky a matka profesorkou na gymplu. Tamara navzdory odchodu dokázala vystudovat vysokou školu a chvíli se jí i živila. A pak si řekla, že štěstí přece musí vypadat jinak. Jednou se chce i vdát, vydělává tělem na byt v Moskvě a touží si i vydělat na malou firmu v oblasti poradenství. Na byt prý už má. Vždyť na principu hříchu a odpuštění je založený náš celý bílý svět. Na principu hříchu a placeného pokání. Rozhodně se víc lidí živí pokáním než vlastním hříchem. Co máme na světě těch nejrůznějších knězů, psychoterapetů, filozofů, politiků, vykládačů našeho budoucího štěstí a nejrůznějších ochránců všeho. A pak opovrhovaných a nenápadných lidí, kteří to štěstí prodávají přímo. A jak ho prodávají, stále jich trochu ubývá. Japonci mají dvě nejvýše uznávané profese. Profesi gejši a profesi samuraje. A Tamara je gejšou. To není moje omluva vám, to je konstatování. Zatím si udržela velký kus nezávislosti. A já jí přeji, aby už tu firmu měla a aby dokázala odejít. Aby se pak v té obrovské Moskvě neztratila a aby ji nikdy nedostihla její minulost. Aby i otec konečně uznal, že ta jeho holka je skvělá a že něco dokázala. Aby to pochopil, že chce být svoje. Já to pochopil hned.

Byl jsem s Tamarou na koncertě v Tule. Poprosila mě o to. Potřebuje se znát i s jinými lidmi než se zákazníky. Půjčil jsem si od mladšího kolegy oblek, seděl vedle Tamary v lóži a vnímal spíš ji než vlastní koncert. On ten mladý tenor nebyl tedy nic moc. A já vlastně ani nemám tenory v lásce. Pozoroval jsem to mladé a smyslné zvířátko, jak se jí chvějí řasy, jak zrychleně dýchá, jak je krásně živá. Škoda že neumím malovat, škoda že mi není třicet, škoda že má člověk jen jeden jediný život a škoda, že ztělesněním vztahu se často ztratí víc než získá. Cestou zpátky Tamara mluvila a mluvila. Celý její dosavadní život se promítal na čelní sklo auto. Všechny její sny, všechny její stesky, úplně celá její vysněná budoucnost. I ta její celibátní přítomnost. Celibátní duše v abstraktních obrazech plula krajinou vedle našeho auta. Chvílemi nás předháněla a chvílemi se za námi courala. Tak tohle je ta pravá ruská duše. Tohle je to o čem psal Gogol, tohle je ten pravý Evžen Oněgin, tohle je ta skutečná hloubka nitra.

Možná že bych měl napsat, zda tedy něco mezi námi bylo nebo ne. Tedy fyzicky. Jako že bych se jako chlap měl vychloubat a tak. Že jako chlap jsem dobře výkonnej a že na mě ženský letěj a že se mnou chtějí do ráje a do pekla a tak. Ale ne. Gentleman o těch věcech zásadně nemluví. No a taky byste si neopřeli to svoje krásné a funkční kolo o ten otlučený, starý a špinavý patník. A taky uznejte, copak vám kamarád horník přinese jako dárek plnou tašku kvalitního uhlí jen proto, že mu rozumí a že s ním dělá? Nesmysl, že ano. Ženy potřebují poznat a znát i kategorii kamaráda. I když jste dvakrát tak staří jako ony. Táta Tamaře chybí. Hrozně moc. Asi ho kousek viděla ve mně. Asi jsem byl tím správným mužem pro tuhle chvíli. Asi jsem prostě byl.

Poslední den v Kaluze jsem šéfovi musel říct, ať mi neobjednává odvoz na letiště. Že už ho mám a že mu před odletem zavolám, že je všechno O.K. Tamara byla rozespalá, dost unavená, ale odmítla, abych řídil já. Celou cestu bylo v autě zmrzlé ticho. Nenadávali jsme na kolonu, nemluvili jsme o životě a ani rádio nehrálo. Byla fakt hodně unavená po “směně” a já cítil podivnou směs obdivu, lítosti a citu. Ano jako ta moje holka dře, bojuje se špínou, pere se až třísky lítají kolem, jak tak rube ten temný les, aby si jím našla tu jen svoji cestu. Nechce se mluvit ani mně, ani jí. Kilometry ubývají, já se těším domů a vím, že právě ztrácím další kus svého života. Že i mě bude najednou o kousek méně. Ale že mě i kus přibude. Prožitým. Pak zaparkujeme kus před letištěm, Tamara mě ještě vyprovází do haly, podáváme si ruce na rozloučenou a pak už slyším jen klapot jejich podpatků na podlaze haly. Dívám se za ní jak se zmenšuje a pluje halou pryč do zapomnění. Pak se najednou její krok zlomí. Otočí se, běží zpátky ke mně a pak mě políbí na tvář. Nějak nesměle, opatrně. Jako by to udělal poprvé v životě. A už definitivně mizí. Halou zavane průvan a rozslzí nám oběma oči. Ty moje hnědé a ty její krásné zelené oči.

Tak tohle je pro mě, přátelé, Rusko. Rusko na rozcestí, Rusko v mém srdci a už i Rusko v mé paměti. Tamaro, hodně štěstí!

Jiří Suchánek