Balíky do Terezína
Pøed Vánoci roku 1942 byl do Terezína deportován mùj ¾idovský strýc, teta, bratranec a také babièka. Strýcova rodina zùstala v Terezínì jen nìco pøes mìsíc, 29. ledna 1943 odešla v transportu tisíce vìzòù do Osvìtimi. Na rampì pøi selekci vybrali 122 mu¾ù a nìkolik ¾en, zbytek nahnali do plynových komor. Babièka v Terezínì zùstala a zemøela a¾ v kvìtnu 1944.
Válka se pro Velkonìmeckou øíši nevyvíjela dobøe, poèet vìzòù v Terezínì narùstal, a tak, i z propagandistických dùvodù, bylo v létì 1943 povoleno posílat do Terezína balíky. Aby bylo mo¾no jejich posílání kontrolovat, byla vytištìna pøipouštìcí známka, která musela být na ka¾dém, jinak nebyl doruèen. O pøipouštìcí známku museli vìzòové v Terezínì po¾ádat na speciálním tiskopisu, kde uvedli, komu se má pøidìlit. Nárok na pøidìlení známky byl rozlo¾en na turnusy, aby se všichni vìzòové vystøídali. Seznam byl poslán ke schválení veliteli tábora, pak do Prahy na Ústøední úøad pro øešení ¾idovské otázky. Ten jej pak s pøíslušným poètem známek pøedal ®idovské radì starších v Praze. Pøíjemci si známku museli osobnì vyzvednout v ®idovské radì starších v Josefovské ulici v Praze.
Tak se stalo, ¾e babièka i nám poslala známku a my jsme jí mohli poslat balík o maximální váze 20 kg. Na tu dobu si pamatuji a vím, jak tì¾ké bylo obstarat potøebné potraviny a propašovat vìci, které se posílat nesmìly.
Nejdøíve bylo tøeba potraviny obstarat. Vše bylo na potravinové lístky. Pøídìly nebyly velké a pro mou ¾idovskou maminku ještì navíc sní¾ené. Táta byl totálnì nasazen v ÈKD, moc nevydìlával. Táta musel zajet na venkov k sedlákovi jeho¾ znal, nebo na nìho¾ získal doporuèení, a potøebné potraviny, mouku, tuky, maso, sádlo, cukr od nìj koupit. Proto¾e penìz se nedostávalo, a o protektorátní mìnu sedláci stejnì pøíliš nestáli, musela rodina sáhnout na maminèino vìno.
Babièka pøed válkou vlastnila jakési faktorství. Dávala vesnickým ¾enám látku k vyšívání a¾uru a apod. Jejich práci zaplatila, vyprala, vy¾ehlila, zabalila a prodávala. Vyšívané ubrusy, deèky a lo¾ní prádlo patøily k bontonu mìš»anských rodin, a tudí¾ se strýcovì rodinì s babièkou ¾ilo docela dobøe. Maminka mìla bohatou výbavu, a tak povleèení, ubrusy, deèky, záclony apod., ještì prolo¾ené tenkými rù¾ovými a modrými papíry, putovaly k sedlákùm výmìnou za potraviny.
Ani pøevoz tohoto pokladu z venkova nebyl jednoduchý. Na nádra¾ích bývaly hospodáøské kontroly, které prohlí¾ely cestujícím zavazadla. Kdy¾ nìkoho chytily pøi pøevozu zbo¾í podléhajícího pøídìlovému hospodáøství, znamenalo to minimálnì vysokou pokutu, ale i vìzení, a v pøípadì naší rodiny i koncentrák.
Kdy¾ se koneènì podaøilo nashromá¾dit vìci k odeslání, nastal problém s balením. Zásilka nesmìla obsahovat zakázané vìci jako cigarety, tabák, hodinky, peníze aj. Pøi tom právì tabák a cigarety byly v Terezínì takovou vzácností, ¾e se staly univerzální smìnnou hodnotou, za ni¾ bylo mo¾né obstarat cokoliv. A tak si vzpomínám, jak jsme do kelímku od umìlého medu nejprve nalili pøepuštìné máslo, zakryli pergamenem, a pak doplnili umìlým medem. Do jiného kelímku od hoøèice jsme zas na dno dali nìkolik pùlek cigaret, zakryli a hoøèicí doplnili. Obèas jsme i víèko upatlali, aby pùsobilo vìrohodnìji. Také do pytlíku s moukou se dalo vlo¾it trochu tabáku nebo i nìkolik protektorátních bankovek.
Pøesný soupis obsahu musel odesilatel vlo¾it do balíku, a ten byl pøi pøedávání v Terezínì pøísnì kontrolován. Balíky doruèovala pošta do Bohušovic, odkud je do ghetta odvá¾ela skupina vìzòù zamìstnaná u pošty v ghettu.
Babièka od nás dostala balíky asi dva a kdy¾ zemøela, dostali jsme známku od máminy kamarádky. Jeden balík odešel, ale známku na druhý dostala máma a¾ v pøedveèer svého transportu. Zùstala jako památka v naší sbírce. V posledních letech maminèina ¾ivota jí chodil uklízet jakýsi ochotný pán. Kdy¾ maminka zemøela, po sbírce známek nezùstalo ani stopy…
Nakonec jedna historka navíc.
V roce 1975 se mi podaøilo protekcí získat výjezdní dolo¾ku. Po¾ádal jsem svého nìkdejšího šéfa o adresu sekretáøky, která utekla do Švýcar, a jí¾ jsem pomohl obstarat valuty. Adresu jsem dostal, ale on, agent StB, co¾ jsem netušil, o tom poslal hlášení. Na hranicích mì u¾ èekali. Odstavili vùz a prohledali vše do poslední mrtì. Seznam adres prohlédli, ale jméno emigrantù v nìm nebylo.
Po svých protektorátních zkušenostech jsem je pøelo¾il do francouzštiny. Nebyl dùvod nás vrátit, mohli jsme pokraèovat v cestì...
Ivo Antušek
