®enil jsem se ve tøiceti letech, moje nastávající u¾ taky nebyla osmnáctka, byla to svatba z lásky i z rozumu. Nejdøíve jsme si zaøídili byt, pak se nám narodily dìti, první syn, za dva roky dcera, všechno bylo jak má být.
Byl jsem spokojený, jak šiška v másle, ¾árlivcùm jsem se smál...
A¾ jednou, dcerka tak tøíletá, poøád kreslila. Nadšenì mi obrázky nosila ukazovat...
Pochválil jsem ji a mimodìk jsem si všimnul sešitku, do nìho¾ kreslila. Byl to deníèek mé ¾eny, z doby, kdy ještì mojí zenou nebyla.
„Kdes to vzala“ ptám se malé dcerky?
Zavedla mì k válendì, vlezla pod ni a vytáhla další kousky. Útr¾ky jsem zabavil a po nocích jsem je zaèal èíst (musím se pøiznat, ¾e pøi pobytu v oné místnosti kam chodí i císaø pán pìšky). Moje ¾ena si psala ty deníèky poøádnì, tak, jako dìlá všechno. Blednul jsem, rudnul, cloumal se mnou vztek, zaèal jsem i o rozvodu uva¾ovat. Moje ¾ena nic netušící klidnì spala spánkem spravedlivých, kdy¾ jsem pak šel spát a podíval jsem se na ni, vztek mì pøecházel. Celý týden jsem se tak trápil.
Pak u¾ jsem to nevydr¾el vzal jsem deníèky a podal jí je...
Podívala se na mne polekanì a øekla:
Ale Jendo, to všechno bylo ještì v dobì, kdy jsme se pøece vùbec neznali...
Pøece bys…a oèi se jí jakoby zam¾ily...
Ale to víš, ¾e ne, øekl jsem stateènì. Taky jsem nebyl svatý. Ale ty deníèky musí pryè. To u¾ se jí oèi smály. Dej je sem! Hned je dám do tašky a zanesu našim, a» s nimi zatopí...
A dala mi pusu, a¾ se mi zatmìlo pøed oèima...
V tu chvíli bych jí odpustil, i kdyby mi byla nevìrná vèera.
