Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pøíhody Pošlýho ®ibøida (4/7)
 
No a co vy, ještì vás to stále baví?
 
Mohu vás ujistit, ¾e vstupovat na vojenskou pùdu s tímto jménem je mnohem horší, ne¾ pouhý zápis ve škole. Zde by se dalo pøedpokládat, ¾e budou pøítomni jen dospìlí lidé a budou se tak podle toho i chovat, ale kdo tenhle blázinec nìkdy za¾il sám na vlastní kù¾i, ten mnì dá jistì za pravdu, ¾e první vìc, co zde chybí zcela, je logika.
 
Je to zaøízení, s chováním na úrovni støedovìké lùzy, kde ka¾dý chce velet a nikdo poslouchat. Ta spoleènost je tak roztodivná, ¾e i kdyby spolu byla celý ¾ivot, nikdy si nebude zcela rozumìt. Je to velký pøecpaný pytel všemo¾ných osudù, který je navíc propleten mnoha sny a láskami, které se mìní ka¾dým dnem a mnohdy i hodinou. Je to taková obrovská mìòavka, které chybí to hlavní a to je láska a porozumìní. A tato hydra mì vsákla do sebe také.
 
Jediná výhoda od civilního ¾ivota zde spoèívá v tom, ¾e vás nikdo neoslovuje køestním jménem, tak¾e kromì nadøízených a nìkolika málo lidí, s kterými jsem se alespoò trochu dokázal sblí¾it, vás další tisícovka podobnì odìných kašpárkù zná pouze podle toho, co máte na náramenících a pak snad ještì pøíjmením, pokud je nìjak zajímavé. A jméno Pošlý spíše bylo víceménì inspirativní pouze pro mazáky, kteøí losovali, kdo mì bude ten èi druhý den komandovat. Byla zde velmi zajímavá jména a já se mohl pøesvìdèit na vlastní oèi, ¾e nejen mùj otec, coby sudièka, doká¾e dát svému potomku do zaèátku tohoto slo¾itého ¾ivota, pìkný dar. Slou¾il zde napøíklad Narcis Samec, Lev Oveèka, Ludvík Knedlík nebo Maxmilián «utínek, tak¾e rodièové se potulují po svìtì všelijací, jenom ten mùj má nesmírnou radost, ¾e jedinì jemu brázdí tento svìt svými kroky potomek, jeho¾ jméno není uvedeno v ¾ádném kalendáøi. Kdy¾ jsem se ho jednou zeptal, kdy mám vlastnì svátek, jenom se na mì usmál a tím svým osobitým zpùsobem odvìtil: -Vyber si. Ty mù¾eš kdy chceš. – Tak¾e já si slavím svátek tehdy, kdy¾ jsem zrovna pøi penìzích, alespoò to nevypadá, ¾e na to nemám.
 
Hned druhý den si mì zavolal velitel pøijímaèe.
 
Napochodoval jsem k nìmu do kanceláøe, s mírnými chybami se mnì podaøilo se zaøadit a pak jsem jen stál, on se na mì mlèky díval, po chvíli vstal a obešel si mì s potìšením kolem dokola. Pøipadalo mnì to jako vìènost, ne¾ si znovu sedl za svùj úøednický stùl.
 
„Kdyby to bylo na mnì,“ øekl po chvíli, „tak vás pošlu do civilu z lítosti,“ a nezadr¾itelnì se rozesmál, co¾ trvalo nìkolik minut, a kdy¾ se koneènì uklidnil a opìt zvá¾nìl natolik, ¾e nedìlal své jediné hvìzdièce v rámeèku ostudu, prstem mnì naznaèil, abych pøistoupil blí¾.
 
„Slou¾ím tady u¾ pøes dvacet let,“ øekl, ale já vidìl, ¾e mu neustále nezbednì cukají koutky jeho úst, „ale s takovým jménem jsem se ještì nesetkal. Nejenom tady, ale nikde,“ dodal. „Kdo vás takhle šílenì pojmenoval?“ zeptal se a zapøel se plnou vahou mohutného tìla do své velitelské ¾idle.
 
„Mùj vlastní otec, soudruhu majore,“ odpovìdìl jsem poslušnì.
 
„A myslíte si o nìm, ¾e je normální?“ zadíval se mnì do mých modrých oèí, které nedùvìøivì zamrkaly, proto¾e tato myšlenka mì za celých mých devatenáct let ještì nenapadla. V¾dy jsem se øídil Je¾íšovými slovy: -Cti otce svého a matku svou!-
 
„Snad ano… je to takový èlovìk náchylný k recesím,“ špitl jsem nesmìle, proto¾e zkuste nìkomu øíci jednou jednoduchou vìtou o nìkom, jaký je, a jednoduchou proto, ¾e slo¾itost na vojnì není ¾ádoucí. Mnohé nadøízené to pøivádí do rozpakù a pak jsou nepøíjemní, ale moje odpovìï zøejmì majora plnì uspokojila, a tak se jen znovu usmál.
 
„Abych vám øekl pravdu,“ pokraèoval, „od rána jsem pìknì nabroušenej, tak jsem si vás nechal schválnì zavolat, proto¾e… ale to je jedno,“ mávl rukou a sáhl na stole po krabièce cigaret a jednu si zapálil.
 
„Kouøíte?“ zeptal se mì a já stydlivì pokýval hlavou na souhlas.
 
„Dobøe,“ usmíval se major, opìt vstal a zašel ke svému kabátu, který visel v opaèném rohu kanceláøe a sáhl do jedné z kapes a vytáhl celou krabièku cigaret znaèky Sparta a podal mi ji. Díval jsem se na ni nevìøícnì a stál jako právì vytesaná socha.
 
„No tak ber, ne¾ si to rozmyslím,“ mírnì velitelsky zvýšil hlas, a kdy¾ jsem ji koneènì ukryl do stejnokroje, zatváøil se spokojenì.
 
„Nabídl bych vám pøímo jednu tady, ale je to proti pøedpisùm a nemohu vìdìt, kdo sem za chvíli vstoupí. Ale proto¾e jste mnì takhle zlepšil moji náladu, alespoò nìjak se vám chci odvdìèit,“ a znovu se posadil ke stolu a zahledìl se do nìjakých papírù.
 
„Tady vidím, ¾e máte pak být pøevelen o nìjaký ten kilometr dál… no,“ potáhl si z cigarety, „co byste tomu øekl, kdybyste zùstal tady v tìchto kasárnách, pøímo zde u mì…“ a významnì se na mì zahledìl. A¾ s odstupem nìkolika mìsícù jsem teprve poznal, ¾e nìkomu takovouto nabídku uskuteènil sám od sebe snad poprvé za celou svoji vojenskou kariéru.
 

„Budu tu potøebovat jednoho písaøe, ten stávající pùjde za nìkolik mìsícù do civilu, a tak by vás alespoò mezitím zapracoval,“ poklepal prsty o moji slo¾ku a znovu se mnì zadíval do oèí. „A kromì toho, potøebuji se èas od èasu zasmát,“ a opìt se rozchechtal na celé kolo.
 
„®ibøid,“ vyrá¾el ze sebe a plácl se do èela.
 
A tak se milý major Trojan zaslou¾il nejen o to, ¾e jsem se nikam ji¾ stìhovat nemusel, ale zcela spolehlivì i o to, ¾e se všichni postupnì dozvìdìli mé rodné jméno ®ibøid a moje další existence zde probíhala vìtšinou pod pøezdívkou Zdechlej ®ibøid.
 
Kdy¾ nastal èas, kdy jsem mìl slo¾it slib své vlasti, znovu jsem po delším odlouèení spatøil své rodièe. Zatímco maminka v pøítomnosti otce byla nejskromnìjší ¾enou pod Sluncem, otec se kolem sebe rozhlí¾el velmi sebevìdomì, a kdy¾ jsme po pøísaze dostali svoji první vycházku a já v záøící bílé košili, ozdobené peèlivì upravenou vázankou, a vycházkovým sakem vyrazil vstøíc jejich náruèím, otec významnì poznamenal, ¾e zamluvil v místním hotelu stùl, kde si dáme všichni slavnostní obìd.
 
Kdy¾ jsme se patøiènì nadlábli, objednal pro maminku minerálku, proto¾e jak tvrdil: -Jí alkohol nesvìdèí. Jen jednou jsem ji poznal, kdy¾ byla v náladì a pak jsem se musel ¾enit!- Nám dvìma však velkoryse objednal dvì meruòkovice a dvì piva a všechno by probíhalo úplnì normálnì, kdyby, kdy¾ èíšník donesl podnos, na kterém mìl krásnì poskládané všechny objednané nápoje, otec opìt vše nekomentoval se svým typickým cynickým výrazem ve tváøi.
 
„Mamince dejte minerálku, mnì jedno pivo a štamprdlièku,“ a pak ukázal na mì a dodal: „Tady ®ibøidovi ten zbytek.“
 
A v té chvíli èíšník nepøirozenì vykulil oèi, rozkuckal se a celý podnos vylil na moji sváteèní uniformu.
 
Nic nepomohly omluvy, ani znovu dodané nápoje, uniforma nestaèila do mého návratu ani poøádnì uschnout a páchla tak, ¾e ji bylo cítit na dobrých deset metrù a já ráno napochodoval k majoru Trojanovi, abych mu podal nále¾ité vysvìtlení, proè jsem se ze své první vycházky vrátil na posádku v podnapilém stavu.
Trpìlivì jsem mu všechno vysvìtlil, on si mì zmìøil tím svým spravedlivým vojenským pohledem a vìc uzavøel následovnì.
 
„Nebudeme z toho dìlat ¾ádnou senzaci,“ smál se a bylo vidìt, ¾e jsem mu opìt toto ráno dokonale zlepšil jeho podmraèenou náladu. „Vaše jméno prostì lidi urèitým zpùsobem provokuje. Tak¾e to udìláme tak, ¾e budete prozatím slou¾it bez vycházek. No a nyní bì¾te za desátníkem Vlèkem, který se vás ujme a zaène vás uèit vojenským tajùm. Mù¾ete jít,“ dodal a blahosklonnì mì propustil ze své moci.
 
Tak¾e tatínek mnì nejen zaøídil pøepestrý ¾ivot, kde i obyèejné pøedstavování komukoli bylo mnohdy utrpením, ale navíc i to, ¾e prvního pùl roku vojenského ¾ivota jsem strávil jako mnich pouze za klášterní zdí.
 
A¾ jednoho dne jsem se zahlásil u majora Trojana a sdìlil mu, ¾e nemohu provést jím zadaný úkol, proto¾e zásoba potøebných psacích pomùcek je zcela vyèerpána a pokud trvá na termínu, musím jít do mìsta na nákup osobnì, proto¾e pouze já pøesnì vím, co mám doplnit.
 
„Není problém,“ prohlásil lhostejnì a vyplnil mnì propustku. Ale byl to velký problém, to ovšem v této chvíli ještì zatím netušil.
 
Kráèel jsem po námìstí a kochal se svobodným pohybem, který mnì byl tak dlouho zapovìzen a zcela neúmyslnì jsem pøehlédl nedaleko od sebe jednoho dùstojníka, který se mnì velice ochotnì pøipomnìl sám. Køièel na mì tak dlouho, a¾ témìø ochraptìl. To by ani nebylo zdaleka to nejhorší, proto¾e byl evidentnì spokojen s výší svého postavení, ale našeho hluèného incidentu si povšimla vojenská lítaèka, která si to hned namíøila pøímo k nám.
 
Poruèík, který byl jejím velitelem, zasalutoval pøed majorem, který si na mnì chladil své psychické rozpolo¾ení a fakt, ¾e já to mám do civilu za rok a pùl, zatímco on… radìji ani pomyslet.
 
„Neumí zdravit nadøízené,“ zachraptìl major a nechal mì na pospas vojenské hlídce.
 
Poruèík zkoumal peèlivì mnou pøedlo¾enou propustku, zkontroloval èas a vše bylo zatím v poøádku, ale ve chvíli, kdy zaèal luštit moje jméno zaèal nìjak pová¾livì zelenat.
 
„®ibøid?“ zeptal se nevìøícnì a propichoval mì, dle jeho názoru, smrtelným pohledem. Potlaèil jsem touhu øíci mu: -Poslušnì hlásím, ¾e jsem zde.- a radìji se postavil do pozoru.
 
„Vojíne Pošlý, pojedete s námi, to musím provìøit,“ uculoval se a významnì si poklepával moji propustkou o dlaò. „A jestli jste si to tam napsal sám…“ dodal a významnì pokyvoval hlavou.


Stál jsem asi tøicet metrù od papírnictví, kde jsem potøeboval nutnì nakoupit chybìjící zásoby, a nevìdìl, co mám udìlat.
 
„Nechejte ho buzeranti!“ utrousil mu¾ ve støedním vìku, který nás právì míjel a já mìl neodolatelnou chu» mu podìkovat, ale tím bych svoji situaci tì¾ko vylepšil.
 
„Soudruhu poruèíku, dovolte mnì promluvit!“ vyhrkl jsem nakonec.
 
„Mluvte vojíne,“ blahosklonnì svolil soudruh.
 
„Poslal mì soudruh major Trojan, abych zde v tomto obchodì,“ a ukázal jsem na výlohu, „doplnil svoji zásobu per, fixù a tuší. Bez nich nemohu pokraèovat v práci na dùle¾itém úkolu,“ vychrlil jsem ze sebe a poruèík mírnì znejistìl, nicménì to, ¾e jsem byl pøisti¾en pøi pøestupku a nepozdravil svého nadøízeného pro zmìnu nahrávalo jemu. Bojoval sám se sebou, ale proto¾e nevìdìl, zdali skuteènì øíkám pravdu a nechtìl si pøidìlat zbyteèné problémy, po chvíli souhlasil.
 
„Dobøe soudruhu vojíne. Nakupte si vše potøebné a my si vás potom odvezeme, alespoò vás ušetøíme tou¾ebných pohledù po zdejších dìvèatech a budete moci sledovat lépe své nadøízené,“ dodal ironicky, potom se rozkroèil jako Napoleon a sledoval laènì okolo chodící dívky sám.
 
-®ibøid, ®ibøid,- stále mu tepalo otupìlou myslí, -snad si nemyslel, ¾e mu na takovou blbost naletím. To bych to moc daleko nedotáhl,- vanulo mu zlostnì hlavou pod èepicí a ohlédl se za mladou èernovláskou. -To léto je kouzelné,- poznamenal sám pro sebe v duchu a nadechl se zhluboka provonìného vzduchu, zapomínaje na svoji silnou alergii, která bìhem chvilky vykonala své. Cosi, co zde v blízkosti kvetlo a pøipomínalo pøita¾livé ¾enské aroma, mu nemilosrdnì vehnalo do oèí slzy a nekontrolovatelnì se rozkýchal. Pøipadalo mu, ¾e má v nose nìjaké malé peøíèko, které ho neustále drá¾dilo stále více a oèi mìl v jednom ohni. ®moulaje provlhlý kapesník si povšiml navracejícího se vojína Pošlého, který se pøed ním zastavil a postavil se do pozoru.
 
„Jdeme,“ zavelel s plným nosem poruèík a v doprovodu s eskortou se vydal pøes námìstí, kde stál jejich terénní vùz UAZ.
 
-Asi mu nìkdo umøel,- pomyslel jsem si, kdy¾ jsem spatøil jeho uplakané oèi, -zøejmì v nìm ještì trochu toho lidského citu nezezelenalo,- øíkal jsem sám pro sebe a díval se na jeho prskající rudou tváø, která zaèala vypadat pøímo odpudivì, ba dalo by se øíci, pøímo naka¾livì.
 
Nastoupili jsme za neustálých hlasových projevù nadporuèíka a øidiè UAZ otoèil a zamíøili jsme na posádku.
 
Blí¾ili jsme se pomalu k mohutnému ohranièenému vojenskému prostoru, všelijak mo¾nì i nemo¾nì ozdobenému ostnatým drátem a poruèíkova alergie se koneènì uklidnila, jako mávnutím kouzelného proutku.
 
„Tohle si provìøím,“ mával pøed sebou mojí propustkou, „proto¾e jestli se nìkdo jmenuje ®ibøid, tak se nechám píchnout sem,“ a prstem si ukázal na krèní tepnu, která mu stále ještì pová¾livì pulsovala.
 
„Co¾e?“ vykvikl øidiè. „On se jmenuje ®ibøid?“ a smál se tak rozkošnì, ¾e sjel i s autem do škarpy, sotva dvì stì metrù od brány kasáren.
 
Udìlal jsem uvnitø vozu celkem neplánovaný kotrmelec a pocítil silnou bolest v pravé pa¾i, která tolik majora Trojana okouzlovala svým kreslièským umìním.
 
„Co dìláš!“ zaøval poruèík tìsnì pøed tím, ne¾ si svùj napuchlý alergický nos zlomil o sloupek dveøí.
 
Já jsem potrestán nakonec vùbec nebyl, proto¾e se zároveò s touto událostí pozapomnìlo na spoustu dalších vìcí, ale lékaø konstatoval frakturu kosti loketní a já mìl celý krásný mìsíc ty nejnádhernìjší prázdniny, o jakých se mnì ani ve snu nezdálo.
 
Vojnì se ovšem ani ¾eny nevyhýbají, nemyslím tím pøímo uniformované, v dnešní dobì je to skoro móda, ale za soudruha mìly pøístup do vojenských objektù pouze úøednice, které, pøiznejme si k roztrpèení jejich man¾elù, se zde jaksi pøíliš kontrolovat nedaly. Samozøejmì tím nechci nijak sni¾ovat jejich poèestnost, ale sem tam se proslechlo i nìco, co by zøejmì mìlo zùstat ve vìtší tajnosti, ne¾ mnoho podivných vojenských tajemství, které zdobilo v podstatì jen ono samé slovo, jinak o nich vìdìl témìø ka¾dý. Ale tyto ¾eny jsem na mysli nemìl. Nutno také poznamenat, ¾e se nejednalo ani o ¾ádné uklizeèky, proto¾e ty prostì a jednoduše vùbec v tìchto objektech neexistovaly. Od toho zde byli vojíni, pøevá¾nì kratší dobu slou¾ící.
 
Byly to ¾eny, nebo spíše stárnoucí dívky, nevalného vzhledu i povìsti, které byly ochotny za mírnou úplatu, jak penì¾ní tak i v naturáliích, poskytnout mladíkùm, které tí¾ily škodlivé erotické sny, chvilkovou rozkoš, ovšem pouze s minimální hygienou.
 
Kdy¾ jsem byl ji¾ také déle slou¾ící a na nìkteré výsady mìl koneènì právo jako ostatní mazáci, tak jsem se náhodnì k jedné takové akci nevinnì pøidal, nevìda, co z toho vlastnì bude. Mezitím toti¾, nyní ji¾ podplukovník Trojan uznal, ¾e i to moje neš»astné jméno mì nemù¾e celé dva roky dr¾et pouze za zdí a sem tam nìjakou tu vycházku mnì také podepsal. Sice se u toho v¾dy tváøil všelijak, proto¾e skoro ka¾dý mùj výlet mimo kasárenské zdi musel nìjakým zpùsobem druhý den øešit, ale za tu dobu našeho sou¾ití jsem se pro nìj stal, co se týèe štábních vìcí, nepostradatelným. Dokonce jsem, s jeho tichým souhlasem, dìlal nìkteré vìci i za nìj, proto¾e jsem se nehoráznì nudil a on zase byl rád, ¾e nemusí pøíliš pøemýšlet a o to døíve mohl odejít na svoje milované pivo.
 
No a kdy¾ jsme se jednou takhle v noèních hodinách vraceli s jednou takovou dìvou do kasáren, pøibrali mì ostatní do partie, ovšem pøisoudili mnì poøadové èíslo devìt, co¾ bylo a¾ úplnì to poslední. A tak zatímco za vrátnicí v malé propùjèené místnùstce chodili dovnitø jeden za druhým, ostatní disciplinovanì postávali venku, pokuøovali a trpìlivì èekali, a¾ na nì pøijde øada, mnì se zaèalo chtít spát, a tak jsem si sedl do trávy zády ke zdi a po chvíli usnul.
 
Øada na mì dozajista nìkdy pøišla, ale nikdo se u¾ neobtì¾oval s tím, aby mì vzbudil a pomohl mému su¾ovanému tìlu k malé ventilaci. Jednoduše dìvèe propustili i s mým penì¾ním podílem a šli spát do svých postelí. Mì vzbudil nad ránem chlad, a tak jsem je následoval také, jenom s tím rozdílem, ¾e všech osm, co se tak krásnì pøede mnou eroticky vy¾ilo, dostalo pøímo výstavní filcky, zatímco ®ibøid Pošlý, k úlevì soudruha Trojana, nemusel navštìvovat ošetøovnu a dostal navíc mimoøádný opuš»ák za vzorné plnìní svých slu¾eb.
 
Pokraèování pøíštì...  
 
Vladimír Korbièka
* * *   
Ilustrace © Martin Velek

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 24.04.2019  16:11
 Datum
Jméno
Téma
 24.04.  16:11 Von
 23.04.  12:51 Dagmar
 23.04.  12:47 Pokorný
 23.04.  12:19 Bobo :-)))
 22.04.  12:02 ferbl
 22.04.  07:24 Pokorný