Skládanka na parkovišti Letní ráno, které nezaèíná ptaèím zpìvem, bývá uplakané. Pøesnì jako dnes. Øeka vydechuje nad mìsto horkost minulých dní a luèní víly suší vyprané závoje. Nìkteré z nich se vzdouvají a¾ k blízkému sídlišti, dotýkají se domù a v cárách se snášejí nad rozlehlým parkovištìm…
Mu¾ v èerné kšiltovce, èásteènì kryt tím pøátelským oparem a èásteènì øadou tisù, vytahuje zespod bundy kovový hák. U¾ za pár vteøin vniká do zelené škodovky, která okam¾itì zaèíná vøískat. Sakra! Takovej køáp a oni v tom maj alarm! Mu¾ rychle vyskoèí ven.
Na druhé stranì tisù se ozývá štìkot. Staøeèek, unavenì se opírající o hùlku, tiší svého psa na vodítku. „Rasty, psst, nech toho, všechny vzbudíš,“ domlouvá chlupáèovi láskyplnì. Pes vzdorovitì napne špagát, a¾ se pánièkovi vytrhne a zmizí v jehliènanech.
„Rastíku! Pojï zpátky!“ cupitá za ním pomalu dìda. „No tak, nezlob, nebo nedostaneš kostièku!“ Hrozí nezbednému psovi bambuskou, kterou vzápìtí rozhrnuje mokré jehlièí. Ach, je tady hrozný nepoøádek. Papíry, plastové láhve, vajgly. Dìdeèek se s odporem prodírá pøes vlhký porost a odpadky. „Okam¾itì zpátky, Rasty! Rasty!“
Alarm – a vzápìtí i Rastík – koneènì ztichli. Plešatý majitel zelené škodovky kontroluje z okna svùj vùz. Nìjakej zparchantìlej podvra»ák mu tam ochcává kola! Mo¾ná i proto se alarm spouští znovu. Do prdele! Mohl ještì hoïku spát! Zívne a otrávenì se zaène oblékat.
Drobná ¾ena v bé¾ovém letním kostýmku a na vysokých lodièkách obchází svùj vùz. Trable s alarmem jdou mimo ni, má strach. Man¾el, který se v noci vrátil ze slu¾ební cesty, postavil jejich auto do toho nejstupidnìjšího místa – no jasnì, jako jediné zbylo. Jen¾e je to tu do kopce, sakramentsky úzké a ještì bude muset couvat. Tohle nemù¾e ta sotva vyklepaná kapota pøe¾ít ve zdraví! A její mu¾ teprve ne! Ke všemu je to tak trapné, ¾e zrovna ona, ona ve svém postavení by mìla dvakrát po sobì bourat! Na to u¾ ani kolegiální šprýmky nestaèí, to u¾ je zále¾itost nejmíò do bulváru. Ach jo! O kousek dál registruje pohyb. Nìjaký mladík tu právì nastupuje do èervené fabie. Nezbývá ne¾… „Pane?“ zvolá k nìmu.
Mladík se ji¾ jednou nohou opírá o pøední práh, pøekvapenì k ¾enì vzhlédne. „Ano?“ Z tónu lze vyèíst, ¾e je nepøíjemnì zaskoèen. Jistì, není to právì obvyklé oslovit cizí osobu na parkovišti a takhle èasnì ráno je to témìø neslušné, ale… zoufalé situace vy¾adují zoufalé èiny.
„Pro.. promiòte,“ zadrhne se ¾ena nejprve, ne¾ nabere jistotu, „¾e vás obtì¾uji, ale asi nedoká¾u vyjet se svým vozem, u¾ jsem to zkoušela, ale mám tam málo místa. Mohl byste mi, prosím, pomoci?“ Jakmile to celé vyøkla, všechna nervozita z ní opadla. Proè by jí také odmítl, mu¾i pøeci rádi pomáhají ¾enám v nouzových situacích, ne? Urèitì to dobøe dopadne!
„To jako chcete, abych s tím vyjel já?“ upøesnil si její výklad mladík a – ano! – jeho pravá noha se vrátila na asfalt.
Nad jeho otázkou se však musí zamyslet. Zaváhání. No, je to trochu zvláštní, v dnešní dobì, svìøit klíèky od auta cizí osobì. Zlodìji se to tu jen hem¾í. Ale na druhou stranu ne¾ vzbudit toho svého mrzouta… „Ano, pøesnì to jsem mìla na mysli.“
Za minutu u¾ mladík usedá za její volant. A co kdy¾ pøece…? Rychle zabere místo spolujezdce. Tak. V duchu se sama sobì smìje. Kdyby tenhle kluèík mìl v ruce pistoli, vystoupila by bez jediného hlesnutí. Ale proè by to dìlal. Nemìl v úmyslu ji pøepadnout. Zato ona je u¾ vším tím, co kolem sebe dennì slyší, totálnì zblblá! „Je mi to trapné, víte, je to poprvé, co jsem takhle nìkoho po¾ádala,“ vysvìtluje mu.
Mladík, který zkušenì s vozem vyjí¾dí, pomalièku, ale bez váhání, se na ¾enu usmìje. „Já to chápu. Moje holka taky neumí couvat. Mo¾ná pøíštì zase ona øekne… tomu vašemu.“
„Ano, pøesnì tak.“Jenom aby v jejím pøípadì nešlo o øízení jinýho motùrku, pomyslí si on.Poslední popojetí a vùz se dostává ze sevøení na širokou silnici. Svoboda!!! Mladíèek vystupuje z vozu a s pozdravem vyrá¾í zpìt ke své fábce.„Dìkuju!“ køièí za odcházející postavou a sama sobì se diví, proè situaci tak zvelièovala. No a co, tak nìkoho neznámého po¾ádala o pomoc… Elegantnì tím vyøešila nìkolik problémù najednou. Nerudný mu¾íèek klidnì doma spinká, autíèko je celé a ten mládenec bude mít dobrý pocit, ¾e udìlal dobrý skutek. Tak je to!
Neujede ani pìt metrù, kdy¾ jí vletí do cesty plešatý chlap. Zbìsile máchá rukama. Jé¾iš! Nìco se stalo! Nebo mo¾ná stane…? Co kdy¾ tenhle je ten pravý, obávaný útoèník, který se jí vnutí do auta? Navíc – nezná toho chlapa odnìkud? Z nìjaké fotky s èíslem, které vèera prohlí¾ela? Anebo blbne a potkává ho v samoobsluze.
„Co se dìje?“ ptá se ho ze zpola sta¾eného okénka pøes zamèené dveøe.
„Nìkdo se mi dobejval do auta, ponièil mi dveøe. Jeèel mi alarm, mo¾ná jste to slyšela. Nevidìla jste tu nìkoho podezøelýho? Všichni jsou nìèím podezøelí! I vy, sakra! Mohla by to být i finta, jak se vnutit ke mnì do vozu! „Kdepak, nic,“ odmítla. „Ale mo¾ná by nìco vìdìl ten starý pán se špringšpanìlem.“
Špendlíková hlavièka se mu vaøí.
„To je takový støednì velký èernobílý pes, dlouhé uši. Pán chodí o holi. Potkávám je tu ka¾dé ráno, ale bohu¾el nevím, jak se jmenuje.“
Neš»astníkovi to seplo. „Jo, toho psa sem vidìl. To je dobrej nápad, kouknu se po nìm.“
„A zavolejte policii,“ doporuèila mu. „Máte u sebe telefon?“
To nebyla irelevantní, ale úplnì pitomá otázka, co kdy¾ teï bude chtít pùjèit ten její? Sakra! V praxi se ve svìtì gangsterù moc pohybovat neumí!
„Rada nad zlato!“ huèí mu¾ odmìøenì. „U¾ se stalo.“ Jé¾iš, ta je chytrá jak jeho stará!
Cosi mezi nimi zaskøípalo. S notnou dávnou sebeovládání mu¾i slušnì odvìtila. „Pak vám zøejmì víc nepomohu. Poèkejte, a¾ pøijedou.“ Úseèný pozdrav a jede se dál.
Nemá tenhle typ lidí ráda, primitivní shroma¾ïovatelé majetku. Starají se jen o sebe. A kdy¾ se jim naskytne pøíle¾itost, stanou se z nich šmelunkové a zlodìjíèkové.
Nemìla by takhle pøemýšlet. V ka¾dém vidí kriminálníka. To je deformace z povolání. Mo¾ná by mìla s tím trestním právem seknout. Ne¾ ji to úplnì semele. Povzdychne si nad sebou. Ve zpìtném zrcátku spatøí, ¾e ji dojí¾dí èervená fabie. Na její kapotu dopadnou ruce plešouna. „Héj, nevidìl jste tu zlodìje? Nìkdo mi chtìl ukrást auto! Nevidìl jste ho?“
Právnièka pøibrzdí. Doprèic, ten chlap mù¾e být v afektu vá¾nì nebezpeèný.
„Ani nevím, jak bych ho mìl jako poznat,“ odpovídá mladík na plešounùv dotaz. Jeho klidný tón jako by se mu¾ovu rozèilení vysmíval.
„Musel strašnì pelášit, proto¾e z okna jsem ho nevidìl!“
„To u¾ vùbec ne. Ale kdybyste šel teï ke mnì domù, vidìl byste se nìkoho pelešit!“ To znìlo jízlivì. „Ka¾dej máme svoje trable.“
„Jasnì.“ Rozèilený mu¾ mávne rukou a místo odpovìdi vykøikne. „Támhle!“ A u¾ ma¾e do další øady, z ní¾ odjí¾dí další auto. Nechce promeškat jediného mo¾ného svìdka.
Mladík si pomyslí, ¾e by nejlíp udìlal, kdyby si ka¾dýho vyfotil na mobil. Ale on mu to radit nebude, on tedy ne! Pak jeho pozornost strhává ¾ena, které pøed chvílí pomohl – stojí pøed køi¾ovatkou. Co tam zas vyvádí? Potøebuje nìco? Ne, u¾ jede – mává na nìj. Odpoví té¾ mávnutím.
Spokojenì se zavrtí. Vlastnì to bylo fajn, ¾e jí pomohl, i kdy¾ se nejdøív lekl. Ale zlepšilo mu to náladu. U¾ dlouho mu nikdo tak nedùvìøoval jako ona. Musí být ale hroznì naivní, kdy¾ svìøí auto úplnì cizímu èlovìku. Jako by ani ne¾ila v reálným svìtì. On nevìøí nikomu. Po vèerejšku u¾ ani svý holce. ®ivot je svinstvo! Proto taky jede poøád na svý triko, nikdy v partì, i kdy¾ by mu to vyneslo mnohem víc. Zkrátka starý dobrý náhradní díly.
Hmm, škoda, ¾e ta ¾enská byla taková nóbl, ta nebyla stavìná na flirtování s nikým jeho kalibru. Nìjakou tu vrásku navíc by jí odpustil, tyhle panièky støedního vìku se nezdály, pøed lidma si hrajou na dámy, ale jakmile se jim èlovìk dostal pod kù¾ièku, jsou vìtší draèice ne¾ kdejaká dvacítka… Ale kdoví, tøeba se ještì nìkdy nìkde spolu potkaj… Ta pøedstava mu vbubnovala do krve pìknou porci elánu. To by teprve byla pomsta tý jeho rajdì! Ta by èumìla, jakou si nabrnknul babu! Osvì¾en tou myšlenkou si pustil nahlas své nové autorádio. Vèera ho zadara, jak jinak, koupil v jednom nezajištìným, zato dost vyšperkovaným favoritu. I kdy¾ se akce nezdaøila, snad to nakonec dneska bude docela dobrej den.
Kdyby ještì pøed tím, ne¾ odboèil, zkontroloval zpìtné zrcátko, zøejmì by jeho nálada opìt klesla. Vidìl by staøeèka opøeného o holi, jak si ¾ivì povídá s plešatým mu¾em. Ten dìda ho toti¾ vidìl blízko zelené škodovky, kdy¾ vysvobozoval z psího èumáku svoje kalhoty.
Letní ráno, které nezaèíná ptaèím zpìvem, bývá uplakané. Pøesnì jako dnes. Øeka vydechuje nad mìsto horkost minulých dní a luèní víly suší vyprané závoje. Nìkteré z nich se vzdouvají a¾ k blízkému sídlišti, dotýkají se domù a v cárách se snášejí nad rozlehlým parkovištìm…
