Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vánoce s Eliškou
Kdo by nevzpomínal rád na vánoce svého dìtství! Má trpìlivá a laskavá babièka Eliška umìla i v tìch nejskromnìjších pomìrech navodit tu kouzelnou atmosféru, o kterou by ¾ádné dítì na svìtì nemìlo být ochuzeno. U¾ samotné pøípravy, nejdøív dùkladné gruntování, do kterého jsme se rády zapojily i my dìti, vìdouce své. V¾dy» po té troše námahy následovaly u¾ jen samé radosti. Na vánoce jsem se tìšívala u¾ od podzimku. Jakmile se øíjen chýlil ke konci a blí¾ily se dušièky, hýøila pøíroda barvami.
Pak u¾ to zaèalo hezky utíkat. Pøišel pøedveèer Mikuláše. Pro nás dìti byla signálem blí¾ících se vánoc sváteèní výzdoba v cukrárnì, témìø naproti škole. V  hlavní výloze se objevily dvì papírové postavy veliké skoro jako dospìlý èlovìk. Byli to èert a Mikuláš. S obdivem jsme u nich postávali, velcí i malí.
Kdy¾ jsem ještì tak øíkajíc v útlém vìku provázívala babièku o vánocích do kostela, i tady bylo vše velmi sváteèní. Pan faráø míval bílý, zlatì vyšívaný ornát. Hlavní oltáø i ty postranní byly ozdobeny kromì kvìtin i mnoha jinými vánoèními symboly, svíce a kadidlo dávaly dohromady velmi specifickou vùni. Hlavní byly ovšem jeslièky. Cestou domù jsem pak prosila o vyprávìní, kterak pøed ošklivým Herodesem prchali rodièe s dìtmi a Maria porodila v chlévì na slámì. A jak ta betlémská hvìzda pøivedla i tøi krále, kteøí se pøišli Je¾íškovi poklonit.
Vánoèní úklid mìl svá pravidla a ka¾dý svoje úkoly. Starší bráška vynášel a klepal matrace, potom roury od kuchyòských i pokojových kamen. Ty se vymetaly štìtkou a èisté pak natíraly havraním støíbrem. Mívala jsem na starosti cídit vše mosazné (kliky dveøí i oken a vodovod), také šmirglovat okraje plotny a lemování trouby. Drhnout pískem kachle kamen, to paneèku, trvalo. Zapøáhla jsem prcka, aby aspoò naoko taky nìco ošmudlal. Nejhorší to bylo okolo dvíøek a popelníku. Mamka omývala postele, jemnì vonìla dezinfekce a pak povlékala èisté prádlo. Babièka zaèala vyprazdòovat kredenc.
 “Marie, ty to vem namokro, já zatím umeju sklo a porcelán. Bohuško, dám ti na starost ještì špajz, jo?”
Vytøít a pøerovnat obsah bílé almárky nebylo pro dítì tì¾ké a hlavnì se pøece jen našlo nìco k uzobnutí, aspoò marmeláda a nìkdy tam u¾ byla byly první várka cukroví!
A co barborka? “Jé, babi, u¾ leze! Tušíte správnì, v¾dycky 4. prosince byl výlet do Šárky. Tam jsme mìli svoji planou višeò, její¾ vìtvièky nikdy nezklamaly a do Štìdrého dne rozkvetly nì¾nými bílými kvítky. V èase peèení cukroví kluci loupali oøechy a já pak mlela tìsto. Kdo neví, proè se mele tìsto, teï se to dozví. Babièka udìlala jednoduché tìsto na sušenky. Do èásti se dala skoøice, do dalšího dílu jemnì strouhaná mrkvièka, jiný kus byl kakaový a pak zase kokosový a nechybìla ani hrouda oøechového. Vyrábìt ty rùzné bochníèky byla moje radost a maminka topila a pekla. “Holka, nejez to syrový, bude ti to v bøiše kvasit!” Na peèení jsme mìli hodnì plechù, na které jsem pokládala kousky tìsta, první dva tøi hezky pravidelnì, a¾ mì to bavilo míò a míò a - babi, pojï pokládat! Vystøídali jsme se, tak¾e zase mlela ona. Do mlýnku se místo šajbièky na maso dala vlo¾ka s posuvným plechovým páskem, co v nìm byly rùzné otvory. Tak pøi mletí lezli zubatí, nebo váleèkovití hadi, levá ruka odštipovala a dávala je na plech. Ještì se to mohlo tvarovat do krou¾kù a oblouèkù, jak bylo libo. Podle chuti a tvarù u¾ to bylo vlastnì 6-8 druhù a vychladlé cukroví se mohlo cukrovat, èi máèet v rùzných polevách. Kromì toho se ještì pekly vanilkové rohlíèky a linecká koleèka. Kdy¾ jsem prosívala, ¾e by se mohly péci i jidáše a bo¾í milosti, babièka se smála, ¾e bych chtìla všecky svátky dohromady. A» si prý nepletu vánoce s velikonocemi!
Jidášky, to jsou malé bocháneèky z kynutého tìsta, potøené vejci a sypané mákem. Bo¾í milosti byly malé køehké sma¾ením nafouknuté trojhránky, obalované v cukru.
Po cukroví pøišly na øadu i vánoèky. Byly jak vysoustruhované a pojištìny špejlièkami se nerozlezly. Brzy jsem se je nauèila zaplétat. Hlavnì musely ty váleèky být jeden jako druhý, ty si babièka válela v¾dycky sama. Pøi kynutí jsme k tìstu moc nesmìli, abychom nevyïobali i tu trochu rozinek, co mohla babièka do tìsta pøidat. Na peèení vánoèek se patøilo dopøát si malý luxus. Toti¾ koupit si v uhelných skladech pìt kilo briket.
Hurá, máme napeèeno, uklizeno. Koneènì Štìdrý den! Ale ouha, ten je tak dlouhý! Obìd nebude, kdepak! Kdo se na Štìdrý den postí, uvidí na stìnì zlatá prasátka. My se nikdy tak docela nepostili a tak jsme je nikdy nevidìli. Ale u¾ je tu maminka, èervené tváøe od mrazu a hejla na nose. V ruce dr¾í sí»ovku s kaprem.
“Mami, mami, eštì néé … Dáme ho plavat!” Kapøík mìl k dobru ještì hodinku ve škopku a ne¾ se zaèalo smrákat, šlo se na nìj. Mamka ho vzala do utìrky, pìknì bác ho po hlavièce a no¾em zaøízla pod skøele.
“Marie, ještì ho pro jistotu píchni do míchy!” Pozornì jsem se dívala, èíhajíc, a¾ se bude kuchat. Mamí, nepropíchni mu duši! Á, tady je, malý bìlavý mìchýø s ocáskem, plavací bublina! Šup s ní do škopku, skuteènì plave, to je zajímavé! Kdybych mìla v sobì takovou plavací bublinu, nikdy bych by se neutopila.
Babièka vybrala dvì pìkné, velké šupiny a usušila je na kraji plotny. Pak si je dali s maminkou do penì¾enek, prý, aby se nás dr¾ely peníze.
A u¾ zaèíná vonìt rybí polévka a mamka si zamlouvá jikry, hm, co na nich má …
“Dìti, dìti, nepøeká¾ejte, za chvíli budu sma¾it, ještì se mi popálíte!”
Daly jsme se rády odehnat, proto¾e babièka míchala salát a my honem bì¾ely ochutnávat. Kdy¾ šla mísa do špajzky, byl èas jít do pokoje.
Pøece strojit stromeèek! Litinovou trojno¾ku babièka zatí¾ila starou ¾ehlièkou. Pak stojánek oparádila krepovým papírem, umìla vyrobit takovou velice ozdobnou sukýnku. Zaèali jsme uvazovat okolo kmínku èervená jablíèka, pìknì naleštìná kù¾ièkou od špeku. Vedle stopky zapíchnout sirku - ale dìti, tu hlavièku odlamujte! Uvázat nitku a zavìstit. Potom také pomocí sirky a nitky vyvázat vlašské oøechy. Pùlky skoøápek natøené bronzovou barvou jsme slepené vìšeli sice prázdné, ale zato zlaté! Dále jsme brali papírky z barevných staniolù s tøepením a balili certle. Do nich, co se našlo. Nìkdy fondánové bonbóny, jindy drops anebo i kostky cukru. Také ¾elé krou¾ky, máèené v èokoládì, to bylo nìco! Kdy¾ pøišla na øadu kolekce, hlídali jsme se navzájem, aby nikdo neujídal pøedem. A nìkdy byly napeèené i mròavouèké preclíèky, polévané cukrem a vybrali jsme z cukroví k zavìšení i nìkolik zdaøilých krou¾kù mlejnkovýho peèiva. Smrèek u¾ byl docela slušnì plný. Míval vìtšinou tak pùldruha metru.
Aè se sousedovic dìti pravidelnì chlubily, ¾e u nich mají stromek do stropu - heè!, my jsme svornì kvákali:
“Ale krz ten náš nejni ani vidìt zeï!” A byla to pravda. Po cukroví pøišla na øadu vata. Chomáèkem lehce potøít vìtvièku proti srsti a bylo to jako zasnì¾ené. Poté pøišly na øadu ozdoby, koule a kulièky, ale nejhezèí byly ty ze støíbrných korálkù, domeèek, motýlek, letadýlko. Také koulièky na klipsièce a ptáèci s dlouhým duhovým ocáskem. A pak spousta øetìzù. Trpìlivì støádané staniolky, sbalené do kulièek jsme navlékali na nit a rok co rok nìjaký ten pùlmetr pøibyl. Pak ještì lehké, kupované støíbrostøapaté øetìzy a ty se vìšely hezky kolem dokola, aby na vìtvích tvoøily hezké girlandièky. T쾚í cukroví patøilo blí¾ ke kmínku, lehké ozdoby k okraji vìtví.
Svíèky byly bílé, ¾luté, bledìmodré a rù¾ové a hezky kroucené. Svícínky mìly nad klipsou malý kloubek. I kdy¾ se vìtévka prohnula, daly se svíèièky hezky napøímit. A teï byl na øadì ten nejvìtší pøepych - toti¾ ka¾doroènì nová, hladká lameta. Byly to dlouhé støíbrné vlasy vánoèních andìlù, víme? Na pøiostøenou špici se pøipevnil svazek kolem dokola, aby pak stromeèek mohl být zabalen do pláštì z tøásní. “Babi, babi, sem víc, a» neprosvítá zeï!”
Poletovala jsem radostnì a navìšela bych ještì kdeco, jen aby to bylo krásnì pøeplácané a neprùhledné, kampak se hrabal ten Šejblovic jehliènatej topol, ¾e.
Ale nezapomnìli jsme, kde¾! Krásná sklenìná špice, kde dovnitø vpouklá èást koule mìla ještì zdobení, to pøece je to poslední, ten správný puntík celé té nádheøe. Pod krèek se schová úvazek lamety a je to. Teï byli zase na øadì kluci, které strojení u¾ pøed hodnou chvílí omrzelo, ale zavìšovat prskavky, hlavnì zkusit, jestli prskají, to byla jejich výsada. Tøeba se taky pøitom ze stromku dá nìco uzobnout. Ale neúprosné strá¾kynì Bohunka a Eliška, stojíc ka¾dá z jedné strany, ¾ádné ochutnávky pøedem stejnì nepøipustily.
“ My stejnì víme, ¾e Bohuša si tu u¾írala, jen my nic!”
“Však jste nestrojili,” bráním svou samozøejmou odmìnu za práci, “mìla jsem jen jeden kousek, co se nitka utrhla ze staniolu, ¾e ani povìsit nešel!”
Tìch náhodou nezavìsitelných kouskù samozøejmì bývalo víc ... Zavonìla purpura, jindy jsme na plotnì pálili františky. Koneènì prostøeno! Zazpívali jsme, ¾e se narodil Kristus Pán, veselme se a pustili se do polívky. Nic moc, ale aspoò v ní køupaly dozlatova opeèené kostièky. Potom sma¾ený kapr, dìti, jezte pomalu, a» vám nezaskoèí kost!
A ještì kompot. Aby s námi pøestali šít všechny èerti, byl uvaøený z rozinek a sušených švestek, ovšem ne z ledajakých. Ty pøece byly z mikulášských èertù, špejlových figurek, co jsme vyrobili pøed tøemi týdny.
“Babí, babí, kdy u¾ ten Je¾íšek zazvoní?”
“Ále, pøestaòte mouzovat, ještì jsme nezkoušeli, kdo bude mít nejdelší ¾ivot!”
Maminka se nìkam vytratila, kluci se prali o škrabku na brambory, aby mohli loupat první, ale nic naplat, stejnì jsme museli vyèkat, a¾ se vystøídáme všichni. To si ka¾dý vybral jablko co nejvìtší. Pìknì se loupalo spirálou dokola a kdo mìl slupku nejdelší, mìl nadìji na dlouhý ¾ivot. Ono to nebylo jen tak. Kdy¾ se hádek pøíliš zu¾oval, znamenalo to nemoc, kde byl ostrý zub dovnitø, znamenalo to tì¾kou nemoc. Kdy¾ jste loupali pomalu úzkou slupku, tì¾ko se dalo záøezùm pøedejít. Zkusíte -li loupat pìknou stejnomìrnì širokou, nevyjde zase tak dlouhá. Jablíèka se snìdla a slupky dala babièka sušit na èaj.
Vánoèní zvyky jsme po celé svátky provozovali rádi. Pouštìli jsme ve škopku svíèièky ve skoøápkách, daleko-li doplují, anebo zùstanou u kraje a my doma?
Vybrali jsme pìkné kulaté jablíèko a rozkrojili napùl. Kdepak køivé a hrbolaté, co kdyby místo hvìzdièky zdraví mìlo uvnitø z jadýrek køí¾ek!
Jednou mì poslali tøást bezem, ale zábly mì nohy. Muselo se bosky a tøikrát odøíkat, ¾e tøesu, tøesu bez, pøijï mùj milý, tøeba dnes! Házení støevícem mi zarazili tehdy, kdy¾ jsem shodila ze stìny obrázek. Stejnì mi v¾dycky padl špièkou do svìtnice, jako¾e ještì zùstanu doma.
Napìtí rostlo, a¾ koneènì! Z pokoje se ozval zvoneèek a prcek Jeníèek letí první: “Jé, mami, jak to, ¾es mnì pøedbìhla?” Kdepak, ¾ádné vrhání se na balíèky! Poposedáváme na posteli. Díváme se na zapalování svíèek a prskavek, je to krása. Znovu zpíváme, ¾e pùjdem spolu do Betléma dudlajdá, pak se pusinkujeme pod jmelím a pøejem si š»astný a veselý. Nakonec usedáme po postelích na ¾idle i na zem. Tak Jeníèku, rozdávej!
Ten nejmladší (snad proto, ¾e neumí èíst) bere balíèky a nosí k pøeètení. Tak rozhoduje náhoda a kdy¾ je balíèek pøedán, všichni pìknì èekají. Ten, komu nále¾í právo rozbalovací, vìtšinou to nedoèkavì rve. “Nono, dìti, aspoò ty papíry dávejte na jednu hromadu!” Babièka se durdí, ale my víme, ¾e jen tak naoko.
Hraèky, knihy, pono¾ky, rukavice, vše vítáno s jásotem. Pak se kluci vrhají znovu zapalovat prskavky, já taky. Ten malý si kápne horký vosk na prstík a kòourá, ten velký zase hrdì všecko stíhá sám, bude mu pøece u¾ brzo tøináct. Pak jsme ponechány svým radostem ukazování, zkoušení a pùjèování, malému berou hraèku a on kòourá, já se plácnu na postel a okam¾itì ètu svou vlastní novou kní¾ku. V kuchyni cinká nádobí a Vláïa se ometá u stolu, kde je cukroví.
V pokoji je pøítmí, jen svíèky a noèní lampièka svítí, proto¾e ètu, pøímo hltám tu novou krásnou kní¾ku 
Ale cosi tu èoudí, asi dohoøívají svíèky, mìla bych je zhasnout, jen co si doètu odstaveèek ...
Nedoèetla jsem ho. Okolo mne se strhla jakási vøava, stromeèek v plamenech, malej breèí, velkej letí s kýblem vody, - Marie, strhni tu záclonu, u¾ chytá - kdepak holka, ty si èteš a víš hovno, ¾e vedle tebe hóøí, bó¾e, to je mi hospodyòka - Je¾íšmarjá, Vanulku, nelej tu vodu, dy» u¾ sme to zadusili, koukej vzít hadr a utøít to! Jeníèku, u¾ neøvi, co bulíš?
Tomu neušel mùj výhru¾ný pohled a radši zmlknul, jen skojíká, ¾e si chtìl utrhnout cukroví a ¾e stromeèek se skácel. Toti¾ jenom on slyšel moje zasyèení - Tumáš, hajzle, zase budu bita jenom já - a preventivní pohlavek na kebulku samozøejmì nikdo nezahlíd. Leè bita jsem nebyla, “po¾ár” š»astnì uhašen a i kdy¾ stromeèek nevydr¾el do Tøí králù, jak se podle zvyku slušelo, byly to ty nejhezèí a nejveselejší vánoce s Eliškou, co pamatuji.
 
Bohumila Trnková
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 22.06.2006  16:18
 Datum
Jméno
Téma
 22.06.  16:18 Bo¾ena Sobotová Hledání
 22.12.  15:55 Janina pìkné
 21.12.  15:43 Karla vzpomínky
 21.12.  11:03 Milada povídání
 21.12.  10:26 Karla I. Vánoce s Eli¹kou
 21.12.  08:38 Kamila ètení