Pohádky „z babiččiny krabičky“

Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.

Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“

To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.

Mara

* * *

… o velké žabí svatbě

Uprostřed zelených luk a polí byl odjakživa jeden malý rybníček. Voda v něm byla čistá a teplá, jak ji sluníčko prohřívalo. Na jeho březích rostlo vysoké rákosí, kde měl hnízdo chřástal, a na nedaleké vrbě sedával ledňáček, který ve svém barevném kabátku vypadal jako vzácný drahokam. Vyhlížel rybky míhající se pod hladinou a každou chvilku si na některé smlsnul.

Na dně mezi kamínky si svoje domečky stavěly larvy chrostíků, v písku a bahně se schovávali všelijací červi a pod hladinou se to hemžilo larvičkami komárů.

Byl to rybníček plný života, ale něco mu přece jen chybělo. Vždyť v každé pořádné louži musí být aspoň jedna žába! Rybníčku se stýskalo po žabím kuňkání, a proto poprosil vážky, aby se poohlédly po loukách, jestli tam nějakou žabku nenajdou.

Přešla zima, led roztál a sluníčko každým dnem hřálo víc, když se to stalo. V trávě na lukách to šustilo, jak se k němu blížilo plno žabek a žabáčků. To vážky, když se v létě rozletěly na všechny strany, každému vykládaly o smutném rybníčku. A tak žáby, které to slyšely, se na jaře vydaly na cestu. Některé musely přes les, jiné to měly blíž. Na nějaké nebezpečí vůbec nemyslely, vždyť čápi i volavky si ještě užívali teploučka daleko na jihu a na svoji cestu se teprve chystali. Než přiletí, mají žáby dost času, aby k němu doskákaly.

To se jich tam sešlo! Slečny žabky pokukovaly po pěkných žabích mládencích a ti se před nimi natřásali a závodili, kdo skočí dál a výš, aby ukázali, jak jsou silní a hbití. Staré matky žáby se staraly, aby ta jejich holka měla ten nejkrásnější závoj a aby bylo dost lahůdek pro všechny hosty na svatební hostině. Pozvali na ni všechnu lesní, polní i luční havěť a každý host přinesl nějaký dárek.

A tak na jedné míse byla naskládaná hromádka prvních jarních mušek, na jiné zase čerstvé žížaly, jinde maličké rybky od ledňáčka, veverky přinesly oříšky a vyloupaná semínka šišek, datel zase ponravy, které vytahal zpod kůry.

Cvrček dirigent sestavil veliký orchestr, čmelák Brunďa hrál na basu, luční kobylky vrzaly na housličky, komáři zase foukali do píšťalek a doprovázeli žabí pěvecký sbor.
Žabím ženichům to náramně slušelo v novém lesklém fráčku, když s vyparáděnými nevěstami vesele v rybníčku dováděli.

V pohádkách, Vendulko, každá správná svatba trvá nejmíň tři dny a tři noci. I ta žabí veselka se protáhla. Všichni zapomněli počítat, kolikrát sluníčko zapadlo do peřinek, a veselili se od rána do rána, dokud je ještě nohy nesly a dokud bylo co jíst a pít. Možná, že se tam veselí
dodnes. Kdo ví?

Neměli bychom se k rybníčku podívat, co říkáš?

Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky