Milionáø a jeho malý ptáèek
aneb Povídky o milionáøi
Jedno moudré pøísloví øíká: Kdo šetøí má za tøi. Druhá moudrá pravda nám øíká: Desetník je král milionù. Krásné pøísloví, krásná rada, její¾ pravý význam poznáte, a¾ kdy¾ se s takovým milionáøem setkáte. Mù¾e to být èlovìk pracovitý, rozumný, ale kdy¾ to s tím šetøením pøehání, je to chudák, který vìtšinou ¾ije sám jen se svými penìzi. Èlovìk bez pøátel, bez radosti, èlovìk v jádru neš»astný.
* * *
Dívce se zdálo, ¾e Milionáø ¾ije jen pro svého malého ptáèka. ®ijí si jako jedno tìlo, jedna duše. Mají všechno, co k svému ¾ivotu potøebují. Byt jen pro sebe, prostorný obývák, kde se nestaèí usadit ani smítko prachu, lo¾nici, kde druhou postel nikdo nerozhází, nikdo nesvítí druhou lampièkou a nikdo, kromì Milionáøe, v noci nesplachuje záchod. V celém bytì je uklizeno, nikde není odlo¾ená tu¾ka, papír, nato¾ brýle. I mobil má své stálé místo. Poèítaè je samozøejmì v podruèí vyšívané deèky. Sporák svítí vycídìný jako právì dorazivší z obchodu. A» se otevøou kterékoliv dveøe, zaène hrát hudba, V ka¾dé místnosti jiná. Jen v koupelnì a na toaletì pøi otevøení dveøí hraje rádio. Jen na místì odpoèinku mo¾no vnímat zprávy ze svìta, tìšit se na bla¾enou budoucnost. Ptáèek si s budoucností starosti nedìlá. Milionáø jen trochu. Je zajištìný. Peníze má ulo¾ené v bance, úroky rostou, na ob¾ivu mu staèí dùchod. Dopøeje si jednou za rok dovolenou a ještì ušetøí. Svému ptáèkovi nic moc nekupuje. Ptáèek si o nic neøíká. Ptáèek je spokojený. To Milionáøi vyhovuje. Ušetøené peníze ukládá do banky. Nosí je tam ka¾dý mìsíc. Pìšky, naè utrácet za benzin.
Milionáøi stojí pod oknem auto. Krásný mercedes. Èerný, nablýskaný. Milionáø nìkolikrát za den pøistoupí k oknu a kochá se na nìj pohledem. Oèi nezvedá, aby nevidìl komín opatovické elektrárny. Ten pohled nemá rád a nikterak se tím netají. S pýchou se dívá dolù na svùj vùz. Na dálku ho hladí. I svého ptáèka hladí. Rozmazluje ho, proto¾e je rozumný. Nechce otevøít okno, kdy¾ má být zavøené, ne¾ádá si zavøít okno, kdy¾ má být dokoøán. Milionáø a jeho malý ptáèek si spolu láskyplnì povídají a dalo by se øíct, ¾e spolu ¾vatlají o nikom a o nièem. Jen tak se ujiš»ují, ¾e bez sebe nemohou ¾ít, ¾e se vzájemnì potøebují, ¾e se mají rádi. ®e jsou kamarádi.
Nìkdy by chtìl ptáèek trochu svobody, ale to je na Milionáøe pøíliš. Bojí se nejistoty, bojí se rizika. Ptáèkovi by se to mohlo zalíbit a co s tím? Kam by to vedlo? Milionáø se zamyslí a koupí mu zrcátko. Aby se ptáèek mohl zhlí¾et. Aby se zabavil, aby na ¾ádné zálety nemyslel.
Dívka zazvonila. Milionáø vyhlédl oknem. Uvidìl její autíèko stát vedle svého mercedesu. Zmáèkl bzuèák a èekal, a¾ dívka vejde do bytu. Byl zvìdavý, co mu dívka pøinesla. Ta mu tentokrát pøinesla básnièku. Posadila se za stùl, rozlo¾ila papírek a zaèala se smát. Milionáø, který èekal nìco na zub, byl pøekvapený natolik, ¾e zùstal stát.
Dívka mu papírek nepodala, ale zaèala nahlas èíst: „Opatovice. To je nadpis,“ zachichotala se.
Milionáø se posadil.
Dívka nasadila vá¾ný tón: „Neuvaøil byste mnì kafe?“ otázala se jakoby nic.
Milionáø se zvedl. Zatímco toèil vodu na kávu, dívka se ke ètení nemìla. Èekala, a¾ bude mít šálek na stole, a¾ si osladí, zamíchá a usrkne první lok.
Znala jeho aversi vùèi komínu, tak to napsala a chtìla mu to pøeèíst nahlas. Èíst by si to mohl, kdy chce, ale on neète, proè taky, pomyslela si.
Kdy¾ se doèkala kávy, zaèala slavnostním hlasem a zopakovala nadpis.
„Opatovice
Otevøená krajina Polabí
zelený ubrus
rovný stùl
a ticha pùl
tady se klube z mystérie
elektrická energie
a rozpíná se po drátech
aby ti svítila
vaøila
aby ti hrála do ouška
falešnou symfonii
¾e høeje jen
a nezabíjí.“
Milionáø si neteènì míchal svoje kafe, nic neøíkal, zatímco jeho malý ptáèek zaèal vyvádìt jako pošuk. Vyletìl z klece, sedl si dívce na rameno, opøel si zobáèek o její pusu a zaèal ji oštipkávat a oklobávat a pøitom švitoøil, zobák nezastavil. Bílá šošulka se mu jen chvìla a nádherná modrá pírka se natøásala blahem.
Dívka se v duchu chichotala nad Milionáøovým pøekvapením, zaklonila hlavu a nechala se ptáèkem laskat.
Milionáø se za chvíli vzpamatoval a zvolal: „Ferdíku, Anduláku, nech toho a pojï ke mnì!“
Dívka se na nì pøekvapenì podívala a posléze prohlásila: „Je nebezpeèné líbat tak malého ptáèka. Mohl byste ho spolknout.“
Pøíštì: Milionáøùv esprit
Marta Urbanová
* * *
Ilustrace © Roman Kelbich
Zobrazit všechny èlánky autorky