Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

 

Kamarádky (18)

 

 

Ve svém dosavadním ¾ivotì jsem byla zvyklá ¾ít pomìrnì spoleèenským ¾ivotem. Mìla jsem spoustu známých, kamarádù i pøátel. Bylo mezi nimi i pár, jejich¾ pøátelství pøetrvala (a zapla» pán Bùh pøetrvávají) hodnì a hodnì let.

Jedním z nejpevnìj¹ích a nejkrásnìj¹ích pøátelství bylo se Zdenkou. U¾ jsem se o ní zmiòovala. Ta ve vìku svých "nedo¾itých" dvaceti jedna let odcestovala do USA za svým man¾elem. Brali se na dálku, a ne¾ se toto man¾elství naplnilo, byla to kalvárie úøední, politická, poni¾ující pro ni, prostì dìsná. Byly to èasy tak zvlá¹tní, dnes u¾ pro mnohé a¾  nepochopitelné. Do doby jejího pøesunu jsme byly jako dvojèata, v¹echno jsme dìlaly spolu, pracovaly spolu, trávily volný èas, a svìøovaly si nejvìt¹í tajemství. Na¹e pøátelství vydr¾elo i vzdálenost tisíce mil, a léta léta èasu. Zatímco Zdenka si pøivykala ¾ivotu v ztrouchnivìlé, kapitalismem a imperialismem prolezlém svìtì, já jsem budovala komunismus v na¹í republice. Vymìòovaly jsme si sáhodlouhé dopisy, které putovaly nìkdy i více ne¾ mìsíc. Dnes, v dobì internetu, jako  vzpomínka na dobu kamennou. Ne¾ k ní doputovala moje zpráva, ¾e jsem se vdala, u¾ jsem byla málem rozvedená. Kontinuita na¹ich pøíbìhù se v¹ak neztrácela, vìdìly jsme o sobì i nadále v¹echno.

Tenkrát nás ve ¹kole nauèili znát v¹echny republiky Sovìtského svazu, znala jsem nejen hlavní mìsta, øeky, hory, ale co se kde tì¾í, vyrábí èi pìstuje ( nejvíc mnì v hlavì ulpìla Ropa - Baku). Kdybych se je¹tì douèila, kolik má která sovìtská republika obyvatel v danou hodinu a minutu, o Sovìtském svazu bych vìdìla v¹echno.

O Státech amerických jsem vìdìla jen to, k èemu nás pøipustili, co¾ zhruba obná¹elo informace, ¾e Spojené státy americké se skládají z více státù, a sousedí na severu s Kanadou. A ¾e tam tyjí z krve dìlníkù. Zdeniny informace jsem proto hltala jako slovo bo¾í, i kdy¾ obèas nìjaký dopis prostì nedorazil. Asi v nìm byly závadné informace - tøeba, ¾e si koupila nové auto, nebo byla na koncertì Barbary Streisandové. 

Peèlivì jsem sledovala její pohyb ve ¹kolním atlasu, kde jsem lupou hledala místa, kudy putovala, stìhovala se a ¾ila. Netu¹ila jsem tøeba, ¾e Washington je nejen mìsto, ale na druhé stranì také stát. Proto kdy¾ napsala, ¾e se pøestìhovala do Washingtonu, namalovala jsem si koleèko kolem tohoto mìsta. Roky trvalo, ne¾ jsem pøi¹la na svùj omyl!

Teï, po dvaceti pìti letech jsme se mohly koneènì setkat!

První informaci, ¾e se stìhuji já do Sacramenta pøijala kupodivu chladnì. Nechápala jsem to.

Já jsem byla ve stavu euforie, a setkání s ní jsem brala jako bonus.

Kdy¾ jsem v¹ak vidìla na mapì, jak daleko to k sobì vlastnì budeme mít, u¾asla jsem. Jet na weekend tøeba z Finska do Tunisu asi není dost dobøe mo¾né. Takové pøedstavy, jako mìla moje sousedka - "Hele, ty jede¹ do tý Ameriky, já tam mám spolu¾aèku, mohla bys ji nav¹tívit", jsem mìla bohu¾el i já. Pohled na mapu je jedna vìc, porovnání vzdáleností a na vlastní zku¹enost pro¾ité cestování vìc druhá. Ani mùj brouèek sladký neprojevil pra¾ádného nad¹ení nad mou touhou setkat se s pøítelkyní, se kterou jsem se naposled vidìla, kdy¾ jsem mìla dlouhé vlasy, dlouhé ¹tíhlé nohy a pøedstavu, ¾e svìt mnì le¾í u nohou. Nemìla jsem nastupující køeèové ¾íly, barvou maskovaný ¹edivý vlas, a podle vyskakující vrásky. Vytrvala jsem v¹ak, a soustavným nátlakem jsem nakonec docílila toho, ¾e setkání se uskuteènilo!

Na¹tìstí - asi po tøech mìsících mého pobytu v USA - jela Zdenka "kousek" od nás na rodinné setkání, do Rena. Ano, bylo to skoro na pùl cesty. Domluvily jsme se tedy, ¾e my tam pøijedeme také, abychom se vidìly.

Pøípravy na cestu do malého Las Vegas neprobíhaly za bouølivého nad¹ení mého druha. Témìø hmatatelnì jsem cítila jeho nechu» a odpor. V té dobì mne v¹ak je¹tì miloval, a podvolil se. Cestovali jsme témìø celý den. Pøes hory, pøes doly, ( mé zlaté parohy!, kde se pasou?)

Setkat jsme se mìly v místì s podivným názvem "Cirkus Cirkus". 

Kdy¾ jsme dorazili do Rena, byla jsem ohromena. Casina, casina, casina - hotely, bary, a v tom zmatku se máme potkat? Mé zdì¹ení umocnila budova Cirkus Cirkusu. Obrovská! Kdy¾ jsme se koneènì dorvali dovnitø, má pøedstava setkání se zhroutila. Tady? TADY se pøece nikdy nemù¾eme potkat! Nestanovili jsme si ¾ádný pøesný èas ani pøesné místo, tøeba - u dvacáté rulety vpravo. Smísili jsme se s mraveni¹tìm rùznorodých lidièek, a podle mého názoru zcela nesystematicky a chaoticky zaèali procházet tím mumrajem. Líbilo se mnì vá¹nivé zaujetí jednotlivých hráèù. V¹ak jsem zápalu hry také nakonec podlehla. Je to démon! Vá¹eò a droga! Staèí se drápkem chytnout, a HU® to jede! Navíc servírovali ti vy¹kolení pábitelé zadarmo drinky. "Jen jednou .", ¾ebronila jsem!

Vlo¾ila jsem do hry 58 dolarù. Vyhrávala jsem 100 dolarù, a nad¹ení mne rozpálilo. Kdy¾ jsem prohrávala 25 dolarù, byla jsem násilím odvleèena, za hlasitého mého protestu, ¾e teï, teï se mi koneènì musí zaèít daøit!

 

Zatím jsem se ale  rozkoukávala a sna¾ila se vyznat v tom nepøedstavitelném galimatyá¹i. U¾ jsme chodili asi pùl hodiny, a já byla pøesvìdèena, ¾e budu vbrzku odvelena zpìt do auta smìr ZPÁTKY. To pøece nemìlo smysl!

"Danooooo!", zaslechla jsem zvlá¹tní zvolání mého jména. Na jednom z padesáti rùzných schodi¹» stála skupina lidí, a z toho klubka se vynoøila postava ¾eny, která se ke mnì rozbìhla.

"Zdeno.", vydechla jsem. Zaèaly jsme se smát, a breèet zároveò. Objaly jsme se, a pak dlouho mlèely. Nebylo co øíct.

Po del¹í dobì jsme se na sebe podívaly, a zøejmì obì hodnotily zub èasu, který na nás svornì zapracoval. Mùj skoromu¾, v¾dy velící a pevnì v rukou dr¾ící jakýkoliv vývoj,nestaèil ani vydechnout, a Zdena u¾ rozhodla:

"Vy si bì¾te s mým man¾elem zahrát, a já s Danou pojedeme ven..". Rozhodné prohlá¹ení, ¾ádná reakce. Tenkrát jsem nestaèila postøehnout obrovskou nevoli mého ji¾ okupanta, který to nejen nedovolil, ale ani ho to nenapadlo, ¾e bych odjela nìkam a bez nìho! Zdena mne popadla za loket a manévrovala ven. Chtìla být se mnou sama. Já jsem byla tak ohromena tímto setkáním, ¾e jsem neprotestovala. Nasedli jsme do taxíku, a zaèala pravá sranda! Já jsem jí nerozumìla ani slovo! Je pravda, ¾e u¾ dvacet pìt let nepromluvila èesky. Psaný projev - to trénovala se mnou, ale èesky nemìla s kým promluvit. Velmi tì¾ko hledala èeské výrazy, a ne¾ vypotila vìtu, rostla jsem jak salát!  Pøízvuk, kterým nasákla, na¹e dorozumívání znaènì zhatil. Nebyla to taková rádoby Èechoamerièanka, která po pár mìsících øíká takové to Oukéj, jés, enyvej, a Vaú! Stra¹nì  moc chtìla, ale lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Tak jsem se sna¾ila mluvit anglicky, a tak zoufale mnì to ne¹lo! Ona se tak moc sna¾ila mluvit èesky, a je¹tì více zoufale jí to ne¹lo taky. S tím jsme nepoèítaly! Asi po pùl hodinì jsme vystoupily a ve¹ly do nìjakého obrovského obchodního domu.

"Vyber si, co chce¹, chci ti nìco koupit", pracnì vyrobila èeskou vìtu, s evidentním úsilím. To teda  bylo to poslední, na co jsem mìla my¹lenky! Bránila jsem se, ¾e nic nepotøebuji, v¹echno mám, a bylo to pravda ( po  návratu domù pøi vyprávìní toho, co se událo,  mùj drahý opáèil: "Nemáme pøíbory!" Doufala jsem, ¾e je to pokus o humor. Dneska vím, ¾e to myslel vá¾nì.)

Sedly jsme si do kavárnièky a sna¾ily se povídat si. Po nìjaké dobì u¾ to bylo lep¹í, ale stále ta spontánnost chybìla. Zkoumavì se na mnì dívala svýma nezmìnìnýma krásnýma modrýma oèima, ve kterých se zraèily obavy, strach, nedùvìra.

Dávala mnì rady, co si mù¾u a co nemù¾u dovolit v této  spoleènosti, ptala se, kdy a kde pùjdu pracovat, a nesmírnì se divila, ¾e nechodím do ¾ádné ¹koly, ¾e se neuèím anglicky v nìjakém intenzivním kurzu.  Mìla pravdu. A¾ pozdìji jsem pøi rekonstrukci dìní pochopila, proè mìla takové obavy. Rùzné pøíbìhy, které jsem pak vyslechla, o kterých jsem se doslechla, byly hrùzostra¹né. Mohla jsem dopadnout opravdu hodnì zle, ale nemìla jsem o tom ani ponìtí. Takových naivních postav, které si myslely, ¾e pøijdou, uvidí a zvítìzí, pohøbila Amerika dost. V závìru mého bytí v Americe se mnì pokusila hodit záchranné lano, ale mùj panovník ho odchytil døív, uøezal  a odhodil. Vùbec si nepøál, a» se dále stýkáme. Vrèel, kdy¾ telefonovala, stál vedle mne, poslouchal a komentoval. Dopisy cenzuroval, a naøídil, o èem psát mù¾u, a o èem ne. Mé kamarádství se Zdenou nebylo jediné, které sabotoval. Postupnì jsem zji¹»ovala, ¾e domù pí¹u èím dál okle¹tìnìj¹í dopisy, podléhám jeho pøedstavám, s kým se mám a nemám stýkat. Postupnì se vztahy s pøáteli i rodinou zaèaly podobat fra¹ce, kdy jsem nepsala já, ale vlastnì on. A já se nechala manipulovat.

Nebránila jsem se. To u¾ jsem byla ve stavu ne zcela pøíèetném, proto¾e já jsem byla on, on byl já, ale bohu¾el jen jednostrannì. ON zùstal stále ON, jen já jsem se do nìho nìjak vcucla, stala se souèástí jeho mozku, jeho du¹e, pøevzala jsem jeho názory, ¾ivotní styl, zpùsob krájení masa i pití kávy. Byla jsem jako loutka, a nitkami tahal on. Bravurnì. Tak, ¾e jsem to ani nepostøehla.

Jen jednou se mnì v hlavì rozsvítilo, ale jen na pár minut. Byl to týden, kdy se a) ¹etøilo, b) jsem byla neschopná, c) chtìla jsem nebýt.

Kdy¾ mnì asi po desáté nìco vytýkal, najednou jsem si pøipadala jako mùj pes. Ano, mìla jsem co jíst, a vybrané krmì! Mìla jsem pøepychový pelí¹ek, a páníèek mne i v dobré náladì drbal za ou¹kem. Kdy¾ jsem byla moc hodná, jel mne i vyvenèit, za odmìnu. Snad. U¾ chybìlo jen panáèkování, ale vlastnì nechybìlo. Panáèkovala jsem o sto¹est, podávala pac, jen ocáskem jsem vrtìt neumìla.

Chtìlo se mnì výt jak psovi! Ale byla jsem pes cvièený, tedy - vycvièený!, poslu¹ný a vdìèný. Ani jsem ne¹tìkla, jen jsem se schoulila do své boudièky, a oddaným okem sledovala, kdy se páníèkovi zlep¹í nálada. Nìkdy jsem se doèkala, nìkdy jsem s kòuèením pøilezla po ètyøech a odprosila za nìco, o èem jsem nemìla ani potuchy. Nevìøte tomu, ¾e pes, který má co jíst, má kde bydlet, a má v¹echny materiální podmínky, které jsou k ¾ití potøeba, je ¹»astný! I kdyby mìl pelí¹ek z hedvábí, misku ze zlata, a vodící ¹òùru z diamantù! Pokud ho nemilujete, nejste k nìmu tolerantní, chápaví, neberete jeho kousky s úsmìvem, nesdílíte s ním jeho starosti i radosti, necítíte s ním, pejsek asi bude chøadnout, vadnout, nebo se z nìho stane pes útoèný a zlý.

Já jsem postupem èasu zaèala chøadnout.

 

Dana ©»astná

 

 

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.

 



Komentáøe
Poslední komentáø: 30.01.2005  20:58
 Datum
Jméno
Téma
 30.01.  20:58 Mrska anglictina
 27.01.  09:06 Dana angliètina
 26.01.  21:59 Katka Dano
 23.01.  14:35 Dana Kamarádky
 22.01.  08:24 Pavel jo
 21.01.  20:14 Milena kudla
 20.01.  17:59 Jitka První najde¹
 20.01.  13:17 Ludmila Amerika
 20.01.  12:47 Dana Kamarádky
 20.01.  12:08 Hola Dotaz