Kdy¾ to domù pøinesete, je to takový uzlíèek chlupù, vytøeštìný oèíèka koukají do stìn krabice na boty, a pokud se povede, i na horu na ty podivné tvory, které dìlají jakési podivné vìci. Pokud je nedìlají se mnou,øíká si štìnì, je mi to celkem jedno. Pak se najednou mù¾u vybatolit z oné krabice, ale ¾e by to byla výhra, to teda ne. Kde jsou ty doby, kdy jsme se se sourozenci batolili kolem mámy, lezli po sobì a vùbec, bylo to pìkné? Teï mì tahají a pøekládají z ruky do ruky. Tak to asi bude moje nová rodina. No potìš pánbùh. Tady se musí okam¾itì zaèít s výchovou. Ten velkej by byl dobrej do postele. Vlasatá mì bude krmit a ten mròavej? Tak to se ještì uvidí.
To by mohl být styl úvah našeho drobeèka. Skuteènì to bylo takové klubíèko stoèené do klubíèka v krabici od bot. Sotva jsme to vytáhli na svìtlo svìta, zaèalo se to batolit a zkoumat nové bydlištì. Køeslo, pota¾ené zrzavým eskymem se jí zalíbilo jako první. Nahoru sice ještì nevyskoèím, ale aby vìdìli. Lou¾ièka pod køeslem nás mìla varovat. To køeslo bylo její. Pozdìji jej hájila seè jí síly a rozum staèily. Byl pro ní vytvoøen takový koutek s pelíškem. Teda pokud budeme doma. Pøi odchodu do práce, byla i s pelíškem pøestìhována do kuchyòského koutu. Zábrana mìla zabránit courání po celém bytì aby nezaøádila koberec. Po návratu z práce jsme se nestaèili divit, co se dá všechno v kuchyni znièit pokakat a poblinkat. Ještì, ¾e je tam lino. Zatím co jsme likvidovali tu spouš», Zorinka spokojenì le¾ela na svém pelíšku a sledovala po oèku, naší snahu o návrat k pou¾itelnosti kuchynì. Souboj se protáhl na nìkolik dnù. Pak jsme rezignovali. Zorince zùstal k disposici celý byt. S obavami jsme se vraceli domù. Zorinka klidnì le¾ela na svém místì a pak nás zaèala vítat ve svém bytì. Toto bylo pro nás upozornìní, ¾e se musí respektovat její právo na svobodu.
Tak zaèalo naše sou¾ití s jezevèièí sleènou. Jméno Zora ale nebylo v naší rodinì nové. Byla vlastnì Zora èíslo dvì. První byla ještì v Nejdku. Vlèáèice vyhozená v únoru u popelnice byla tak zubo¾ená, ¾e veterináø øíkal, ¾e je to škoda krmit. Stejnì pojde. Nepošla, naopak to byla psice jako hrom. Bohu¾el se po pùl roce u¾ nevešla do bytu a tak se stìhovala ke kamarádovi na zahradu. Byl tam i bazén s lekníny. Vešla se tam také Zora è. jedna. Mo¾ná byla oboj¾ivelník. Na chatì se také v¾dy vrhla do potoka. Zora èíslo dvì ale s vodou moc nekamarádila. Jenom kdy¾ šel náš vnuk do Jizery, vrhala se tam jako pes záchranáø. A to jí tam byla voda skoro pod bøíško.
Od samého zaèátku Zora “ jozefèice“ zahájila souboj o uznání své autority v rodinì. První a dùle¾itou akcí bylo zajistit si místo na spaní. Pøeci nebude celou noc na pelechu. Systematické kòourání po celou noc urèitì nìkdo nevydr¾í a vezme mì k sobì. Mìla pravdu. Chudáèek, stýská se jí po mámì. Tak pojï. A¾ se otrkáš, pudeš na pelech. Mùj šéf si poøídil také jezevèíka. Sice to byl hrubosrstý, ale nátura stejná. Kdy¾ mi líèil, jak šel k hajnému s prosbou aby mu udìlal boudu pro psa, hajný mu vysvìtlil, ¾e postele dìlat neumí. To mì uklidnilo a kdy¾ se veèer Zorinka chystala na lo¾e, u¾ jsem ani neprotestoval. Pouze pokud jsem na ní byl ošklivý, šla ura¾enì na pelíšek. Nad ránem se ale stejnì se mnou usmíøila. Abych to nepøehnal, Kdy¾ mì uspala, šla si na svoje místeèko. Do køesla.
Køeslo bylo její další doménou. Veèer se pohodlnì ulo¾ila do køesla a sledovala televizi. Poka¾dé svádìla se ¾enou souboj o první místo. Nikdo mi nevymluví, ¾e pes neumí logicky myslet. Dobøe vypozorovala, ¾e pokud nìkdo zaklepe na dveøe, jdeme se nìkdo podívat, kdo to jde. Vìtšinou ¾ena. Nìkdy se ale stane, ¾e to klepání pøeslechneme. Zora ale poka¾dé dá štìknutím najevo, nìkdo klepe. Pak následuje kouknutí za dveøe a tím se uvolní køeslo. Pøi sledování filmu najednou Zora štìkne. Povídám koukni se kdo k nám jde tak pozdì. ®ena se zvedne, jde ke dveøím a já vidím jak se Zora vrhá do køesla. Za dveømi nikdo nebyl. Jen vítìzoslavný pohled naší hafdámy nám dal vysvìtlení onoho „zaklepání“. Pøiznám se, ¾e jsme jí na ten trik nìkolikrát skoèili.
Zorinka byla vùbec machr na rùzné finty. Jednou, pøi zimní procházce ve Skaláku, jí jeden z party vzal do náruèe a èistil jí za chùze tlapky od námrazy, proto¾e kulhala. Kdy¾ jí postavil zpátky na zem, zaèala po chvilce zase kulhat. Kdy¾ nikdo nereagoval, provokativnì se postavila pøed onoho hocha a zaèala si vykousávat neviditelné zmrazky. Hoch se dovtípil a zase ji vzal do náruèe. Zora se vítìzoslavnì koukla po ostatních.
Pokraèování bude hned, jak si vzpomenu na další její vtípky.
Køeslo bylo její další doménou. Veèer se pohodlnì ulo¾ila do køesla a sledovala televizi. Poka¾dé svádìla se ¾enou souboj o první místo. Nikdo mi nevymluví, ¾e pes neumí logicky myslet. Dobøe vypozorovala, ¾e pokud nìkdo zaklepe na dveøe, jdeme se nìkdo podívat, kdo to jde. Vìtšinou ¾ena. Nìkdy se ale stane, ¾e to klepání pøeslechneme. Zora ale poka¾dé dá štìknutím najevo, nìkdo klepe. Pak následuje kouknutí za dveøe a tím se uvolní køeslo. Pøi sledování filmu najednou Zora štìkne. Povídám koukni se kdo k nám jde tak pozdì. ®ena se zvedne, jde ke dveøím a já vidím jak se Zora vrhá do køesla. Za dveømi nikdo nebyl. Jen vítìzoslavný pohled naší hafdámy nám dal vysvìtlení onoho „zaklepání“. Pøiznám se, ¾e jsme jí na ten trik nìkolikrát skoèili.