Má Tasmánie

No řekněte – kolik z nás má možnost nebo štěstí podívat se k protinožcům? Toto vyprávění nás provede divokou přírodou Tasmánie. Tak se pohodlně usaďme, brejličky na nos a pustíme se do dobrodružství.

* * *

Do Tasmánie jsem se zamiloval hned první den po příjezdu. Tasmánie je známá pro krásnou přírodu. Hory, lesy a o tom bych se rád trochu rozepsal, abyste věděli o takové Tasmánii, jakou jsem já za těch 42 let poznal. Není to Tasmánie, o jaké mluví Bob Brown a jeho soudruzi melouni. Je to Tasmánie, kterou jsem křížem krážem proběhal s ruksakem na zádech, projel na koloběžce, dokonce i s rikšou.

Začalo to běháním po horách. První byla túra po Overland Track – 85 km přes hory ze severu na jih. To jsem prošel desetkrát, několikrát se svými syny. Při první túře bylo Petrovi 10 let, Vlastikovi 14. Každý si nesl své osobní věci, já jsem samozřejmě nesl navíc všechno jídlo a stan. Kluci to zvládli, i když to nebylo vždycky lehké, když nám například 6. února napadlo asi 10 cm sněhu. Uprostřed léta! S tím se ale počítá, a proto je třeba vzít si zimní oblečení i v létě.

Samozřejmě, že jsme si neodpustili výstup na nejvyšší horu Tasmánie – Mt. Ossa, 1617 m. Když se potom po návratu paní učitelka ptala dětí ve škole, která je nejvyšší hora Tasmánie, většina navrhovala Mt. Wellington, nejznámější horu u Hobartu. To se potom náš Petr stal hrdinou, když se přihlásil a řekl, že je to Mt. Ossa a že on na jejím vrcholku stál!

Není praktické, abych tady popsal všechny túry. Například South Coast Track, který začal tím, že jsme letěli malým letadlem do Melaluky, kde je krátká přistávací dráha vhodná jen pro velmi zkušené piloty. Odtud jsme potom šlapali 8 dnů do Cockle Creek. Za celou dobu jsme potkali jenom šest dalších “bushwalkers.” Jedna z dalších mnoha cest byla na Federation Peak. Mimořádně obtížná túra bez vyznačených cest, pouze mapa a kompas. Zajímavé je to, že po mnoha marných pokusech se tam dostat, se to první expedici podařilo až v roce 1949. To jenom tak pro pochopení, jak obrovská je tasmánská divoká příroda.

Federation Peak, hora pokřtěná v roce 1901 na počest založení Australské Federace, se nachází na jihozápad od Hobartu v oblasti těžce přístupné divočiny. Kromě obtížného přístupu je tato oblast neslavně proslulá velmi nepříznivým počasím. Tyto končiny jsou mimo jiné používané policejními a vojenskými záchranáři k tréninku v mimořádně těžkých podmínkách. Ironicky, před několika lety museli tyto záchranáře zachraňovat helikoptérami, jinak by tam zahynuli, když uprostřed léta zapadli sněhem a neměli šanci se odtud dostat.

Federation Peak je velice atraktivní, ale výprava k ní je považována za jednu z nejtěžších v Austrálii, a proto vhodná pouze pro ty nejzkušenější. Vydat se do těch končin vyžaduje zkušenou skupinu a měl jsem to štěstí, že jsem byl takovou skupinou pozvaný k účasti. Vyžadovalo to dost příprav. Nejsou tam vyznačené cesty, a proto prvním úkolem bylo získat co nejvíce informací od lidí, kteří tam už byli, podrobnou mapu a kompas. Kromě běžného vybavení pro několikadenní cesty po horách, bylo třeba vzít s sebou navíc plastické hadičky na vysávání vody z dírek malých ráčků – yabbies, a lano na vytahování ruksaků po útesech, na které se nedá s ruksakem na zádech vyšplhat.

Túra byla naplánována na týden, ale podle doporučení jsme brali s sebou jídlo na dva týdny pro případ zdržení kvůli extrémnímu počasí. Když jsem to měl všechno nabalené, bylo toho 26 kilo. Asi o pět kilo více než obvykle.

Na cestu jsme se vydali od Scotts Peak Dam, dál se už autem nedalo jet. Bylo nás šest, dva zubaři, jeden chirurg, jeden praktický lékař, jeden klempíř a já. Můj největší strach byl z toho, že kdyby mě rozbolely zuby, nevěděl bych, na kterého z těch zubařů se obrátit, abych neurazil toho druhého. Naštěstí to nebylo potřeba!

Cesta probíhala podle očekávání, počasí nám přálo, a tak bez jakýchkoliv komplikací jsme dorazili večer k prvnímu místu, kde jsme mohli postavit naše tři stany. Tak tak že jsme se tam vměstnali. Celá ta příroda je tam tak drsná, že těch míst, kde se dá umístit stan, je pramálo. K našemu velkému potěšení byla v blízkosti malá studánka plná výborné vody, a tak nám bylo hej.

Hned po několika metrech, když jsme ráno vyrazili na cestu, jsme narazili na první útes. Byl jenom asi čtyři metry vysoký, ale přesto mně naháněl tak trochu strach. Já definitivně nejsem stvořený pro horolezectví, ale cestou zpátky se mně ten útes zdál jako miniatura po tom, co nás čekalo dále. Mrholilo celé dopoledne až asi do dvou odpoledne. To jsme už narazili na první skaliska, na která by bylo příliš nebezpečné šplhat s ruksaky na zádech. Tam se právě ukázala ta nutnost asi desetimetrového lana. Jeden člen výpravy vyšplhal nahoru bez ruksaku, ty se potom tahaly nahoru lanem. To se pak během další cesty opakovalo často.

Třetí den nás zase přivítal mrholením až do odpoledne, když se pak objevilo slunce, bylo velice teplo. Dokud mrholilo, toužili jsme po slunci, a když konečně vyšlo a udělalo se horko, tak se nám zase začalo stýskat po tom mrholení! Ale večer na stavění stanů a vaření na vařičích to teplé počasí přišlo vhod. Ohně se tam nesmějí zapalovat a tak vařiče musejí být.

Čtvrtý den začal zase mrholením, to se už potom opakovalo každý den. Po několika hodinách jsme dorazili k příkré skále, vysoké asi 10 metrů. Přece musí být nějaká možnost to obejít! Ale marná snaha, Byla to opravdu jediná možnost jak pokračovat v cestě. První odvážlivec, který se tam vyšplhal, nás “potěšil” prohlášením, že to není tak hrozné, ale když vylezeme nahoru, tak si musíme dávat pozor, protože “chodník” je asi metr široký, narovnat se tam nedá, protože je tam nad hlavou převislá skála, tak pozor na hlavu, a vedle chodníku je 150 metrová propast! Měl jsem tisíc chutí to vzdát, ale to se nedalo. Přes všechnu tu hrůzu a strach jsem to nakonec zvládl. To jsem už věděl, že není nic, co by mě zastavilo. Takovým způsobem se asi buduje charakter. Člověk se nesmí vzdát, ať se děje, co chce.

Krátce potom jsme potkali skupinu, která se právě vracela zpět. Celý týden seděli ve stanu a nemohli se vydat na cestu, hustá mlha to nedovolila, ztratili by se někde v té rozlehlé divočině. My jsme měli štěstí, mohli jsme pokračovat každý den, ale pochopili jsme, proč se doporučuje mít jídla dvakrát tolik, než je normální potřeba.

Cestou zpátky nám nastaly úplně jiné problémy – nedostatek vody. Voda všude, nohy promočené, ale nebylo co pít. Bláta v místech až po kolena. Při mrholení se voda nestačila nikde shromáždit, všechno se to vsáklo do mechu, do bahna, anebo steklo po skalách. A tady se uplatnily ty plastické hadičky, kterými jsme nasávali trochu vody mezi mechy.

Když jsme se poslední večer utábořili na stejném místě, kde jsme přespali první noc, šli jsme hned ke známé studánce pro vodu. To už bylo zase teplo, byli jsme žízniví a utrmácení a těšili se, jak se zase jednou pořádně napijeme. K našemu velkému zděšení jsme našli studánku skoro prázdnou. Podařilo se nám z ní načerpat jenom jeden hrnek vody pro každého. A co teď? Buď to vypít anebo použít na uvaření večeře z dehydrovaných surovin. Večeře to vyhrála, ale takovou žízeň, jakou jsem trpěl celou noc, do smrti nezapomenu. A ráno na snídaní jenom pár sušenek, nebylo to lehké je spolknout, a potom další čtyři hodiny cesty, než jsme konečně dorazili k prvnímu potoku.

Kdo nikdy netrpěl opravdovou žízní, asi těžko pochopí naše nadšení. A jak ta voda dokáže chutnat. Kam se hrabe pivo. Asi dvě hodiny jsme tam na vodě hodovali, než jsme se zvedli a dokončili cestu s radostným pocitem, že jsme překonali všechny nesnáze a úspěšně jsme to zvládli. A ten pocit, že už nebudeme muset udělat další krok s ruksaky na zádech! To se musí prožít, aby to člověk pochopil. Ten nádherný pocit zaplatí za všechnu to dřinu a odříkání. A to je jeden z důvodů, kromě radostného putování krásnou přírodou, proč se člověk vydává znova a znova na takovou zkoušku vytrvalosti.

Jenom dovolená - díl 1

Vlastík Škvařil

* * *
Fotografie © z archívu Vlastíka Škvařila
Článek otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan